Dixi - fenečka na prádelní šňůře

Byla sobota dopoledne a já se vydal na nákup. Nakoupil jsem, zaplatil, a před obchodním centrem mě zastavil neznámý muž.

„Dobrý den, můžete mi, prosím, chvilku pohlídat tady tu fenečku? Hárá se mi a já se bojím, aby, no, víte, aby si s ní nezačal nějaký potulný pes.“ Muž mě požádal o pohlídání přítulného pejska, který okamžitě vrtěl ocáskem. No, pejsek to byl poněkud větší, jeho dobráckému pohledu by ale málokdo odolal. A já mám psy moc rád. Vždy jsem si nějakého přál. Ale nejdřív nechtěla psa žena, pak jsem byl zase hodně pracovně zatížený a neměl na psa čas. Pohladil jsem psa po hlavě. Muž mi předal pouhou prádelní šňůru, na které měl psa uvázaného k obojku. Podivil jsem se, že někdo chová psa a nemá peníze na vodítko. Domů jsem nespěchal, a tak můžu chvilku se psem počkat.

Čekal jsem už dobrou půlhodinu, když kolem mě šel muž s vlčákem.

„Máte to psa, nebo fenu?“ zeptal se mě.

„Je to fena.“

„Tak to je dobré. Rex se totiž se psy nesnese.“

Poslední slovo zaniklo v psím štěkotu. Ti dva psi se totiž do sebe ihned pustili, až kolem lítaly chlupy.

„Chyťte si ho pořádně! To snad není možné, má to psa, a ani o tom neví!“ řval muž na celé kolo a snažil se zpacifikovat svého Rexe. Já se zatím snažil uklidnit domnělou fenu, která při bližším ohledání skrývala pod bříškem psí okrasu. To už mi docházelo, že něco nesedí, uvázal jsem psa před obchodem a šel hledat jeho pána. Prošel jsem celý obchod, ale pán uvnitř už nebyl. Vyšel jsem ven a chvilku se snažil obchodní centrum opustit a psa tam nechat. Přiznám se, že to bylo zkratkovité jednání, chudák pes. Ale můj úprk psovi se mi stejně nepovedl. Zarazila mě ochranka obchodního domu se slovy:

„Pane, něco jste si tu zapomněl.“

„To ale není můj pes,“ snažil jsem se vysvětlit.

„Já ho dobře viděla, jak toho psa tady váže,“ upozorňovala horlivá paní, která před obchodem kouřila. A tak jsem psa odvázal a šel s ním k parku. Tam ho vypustím a ponechám svému osudu, myslel jsem si. Byl jsem na kraji parku a shýbal jsem se k obojku psa, abych z něj odvázal prádelní šňůru. Chvilku to trvalo, ale naštěstí byl pes brzy na svobodě. Jenže se držel stále mé nohy, a když jsem se konečně narovnal, stál nade mnou strážník městské policie.

„Tak to bude za pět set,“ usmíval se, protože si spočítal, že pokutou má splněno.

„Ale to není můj pes.“

„To si říkejte někomu jinému. Takové ptáčky známe. Vy neznáte vyhlášku?“ Tu jsem znal, ač jsem do té doby nebyl majitelem psa.

Strážník byl neúprosný. Ale problém byl v tom, že já veškerou hotovost utratil předtím v obchodě.

„Já tolik nemám,“ řekl jsem.

„A kolik máte?“ Strážník vypadal, že je ochoten smlouvat. Vylovil jsem z kapsy dvě padesátikoruny a k nim ještě nějaké drobné. Dohromady to dělalo asi sto osmdesát korun českých. Vysázel jsem je strážníkovi na dlaň.

„To je málo,“ řekl. Snažil jsem se k drobným uplatit strážníka Loveckým salámem. Ten odmítl. Nakonec se spokojil s tím, co jsem měl, pohrozil mi, že příště to bude mnohem dražší, a bez toho, aby mi dal jakýkoli doklad o pokutě, odešel. Stál jsem tam a vázal cizího psa opět na prádelní šňůru. Místo, aby protestoval, začal radostně skákat kolem mě. Asi si už myslel, že si ho nechám.

Loudal jsem se domů se psem na špagátě. Normálně cestou zpět jezdím autobusem, abych těžkou tašku nemusel tahat pěšky, ale se psem bez náhubku by mě do autobusu stejně nepustili. Tak jsem šel pěšky a přemýšlel, jak se psa zbavím. To, že bych někoho žádal, aby mi tu krotkou „fenečku“ hlídal, jsem zavrhl. Ten pes za to, že ho nikdo nechce, přece nemůže? Tou procházkou mi pořádně vytrávilo. Tak jsem si cestou koupil párek v rohlíku v rychlém občerstvení. Dopadlo to tak, že já měl rohlík a cizí pes snědl můj párek.

„Kamaráde, ty mě ale přijdeš draho,“ poznamenal jsem na adresu psa. Bral to asi jako pochvalu, protože se okamžitě začal ke mně lísat, zvedal mi ruku, abych ho drbal za ušima, pak se natočil zadkem, a když jsem chtěl v drbání ustat, stoupl si na zadní a začal prosit.

„Ty jsi ale komik. Nemysli si, že mě zlomíš. Půjdeš do útulku.“ Zatímco jsem psovi vyhrožoval, on už dobře věděl, že je můj.

Doma jsem mu vyřadil starší ručník a přidělil starý polštář, který jsem položil do chodby. Pes měl ale jiný názor a ulehl na gauč přesně v místě, které si i já oblíbil.

„To prr, to je moje místo!“

Pes mě brzy přesvědčil o tom, že od této chvíle to je JEHO místo. Brzy okupoval také část mé postele.

Dnes to jsou už čtyři roky, co Dixiho mám. Ano, „fenečka na prádelní šňůře“, z které se nakonec vyloupl supr hlídač s nebojácným psím srdcem, mi zůstal. Dixi je můj parťák a nikomu bych ho už za žádnou cenu nedal.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete