Dlouhá cesta do Paříže

Je to asi tři roky zpátky, kdy jsem se téměř ze dne na den rozhodla jet s přítelem do Paříže. Za prvé mě tohle město vždy lákalo a fascinovalo a za druhé moje auto jelo do země svého původu.

Ano, po silnicích jezdím s Citroënem C3, což je francouzská značka. Největší výrobní závody, které exportují auta do celého světa, jsou tradičně ve Francii, Španělsku a Německu. O to víc jsem byla ráda, že zrovna moje auto vyráběli francouzští mistři.

Na cestu jsme se vydali v pátek odpoledne a měli jsme před sebou spoustu kilometrů. Navigaci jsme neměli a proto jsme si z mapy opsali největší města, kterými budeme projíždět a vydali se směr Paříž.
Největší část cesty jsme absolvovali Německem. Německo jsme projížděli v podstatě skoro celou noc. Já jsem řídila v Čechách, pak kousek po Německu a následně jsme se s přítelem za volantem vystřídali. Chvíli jsem dělala navigátora, ale pak mě zmohla únava.

Naštěstí v Německu mají dobře značené trasy, velké cedule s městy a kilometry, kolik ještě zbývá, takže ztratit se nebylo téměř možné.
Musím říct, že jsme jeli skoro celou cestu bez větších přestávek. Samozřejmě jsme si udělali pauzu na toaletu nebo si trochu protáhnout kosti.
Ráda jezdím autem, ale dlouhé sezení je občas náročné a nevím, jak bych se uvelebila.

Těsně před francouzskými hranicemi jsme zastavili a přece jen si dopřáli trochu odpočinku. Usnuli jsme asi na hodinku-dvě a pokračovali v cestě.
Cíl se nám blížil a jakmile jsem uviděla ceduli „PARIS“, byla jsem jako ve snu. Konečně jsme tady. Po necelých deseti hodinách cesty jsme byli na okraji hlavního města. V dáli jsme hledali Eiffelovku, ale neúspěšně.

Museli jsme se dostat do centra města, což se nám na pár slepých uliček podařilo, ale jestli jsem do té doby měla panickou hrůzu z řízení v Praze, tak Paříž byla 100x chaotičtější a řízení jsem přenechala příteli, který je lepší řidič.
Jen těžko si někdo dokáže představit, jak šíleně v Paříži jezdili. Někdy jsem měla strach, že do nás někdo nabourá, protože auta kličkovala mezi sebou a předjížděla se snad úplně všude.
Nakonec jsme auto zaparkovali v klidné uličce a zbytek dne pokračovali pěšky. Nikdy předtím jsem neviděla v ulicích tolik Citroënů C3 a nejen to. Bylo na první pohled vidět, že jsme v zemi automobilového průmyslu… Převážně tu jezdila auta značek Citroën, Peugeot a Renault. Občas se kolem nás vyřítil Opel nebo Škoda, ale zcela výjimečně.

Den se blížil ke konci a my jsme ještě chtěli stihnout dojít na Champs-Élysées. Bohužel už byla tma a tak jsme si řekli, že tam zkusíme dojet autem. Kolem Vítězného oblouku je velký kruhový objezd, kde se auta míhala jako mravenci… bylo to neuvěřitelné a museli jsme kruháč několikrát objet, protože nás ostatní auta nepustila ven. Jezdila jedno přes druhé a protlačit se mezi nimi bylo o ťukance plechů.

Každopádně jsme to zvládli, přežili bez újmy na zdraví a po dvou dnech jeli zpátky do Čech. Pro můj Citroën C3 to byla nejdelší trasa, kterou jelo. Uvidím co budoucna, kam si udělám výlet příště.