Dluhy se mají platit

V této době, kdy nemoc zkouší naši pospolitost, se ukazuje, jací skutečně jsme. Jsou lidé, kteří nezištně pomáhají, ale objevilo se také nemálo těch, kteří ze současné situace těží pro vlastní potřebu.

Na nás se naše město vykašlalo. Rozdalo roušky bezdomovcům, které také pravidelně zdarma krmí. Postavili jim stany na kraji města, u vody, zásobili jídlem, oblečením a dalšími potřebami. A ty, občane, který pracuješ, nebo jsi celý život pracoval a nyní si „užíváš“ důchodu, mnohdy nižšího, než jsou dávky právě pro ty, kteří nepracují a pracovat ani nechtějí, ty si roušku a jídlo a vše kup.

Alespoň jedno pro nás město udělalo. Nyní zřídilo tzv. rouškomat. Cena padesát korun, myslím si, je adekvátní. Ovšem hned první den jsem u něj zahlédla stařenku. Přes pusu měla jen kapesník a marně se snažila s automatem domluvit. Automat byl sice naplněn rouškami, až oči přecházely, ale přijímá pouze platební karty. Paní svírala v ruce padesátikorunu, která jí byla k ničemu. Vždyť právě mezi důchodci je spousta těch, kteří nemají účet a nemají tudíž ani platební kartu.

Samozřejmě, že jsem paní roušku koupila a peníze jsem od ní nechtěla. Jen si říkám, že radnice se nechce infikovat od peněz, a tak nechá lidi bez karty, aby zvyšovali riziko nákazy ostatních, případně sebe samých. Nebo jim dělá problém ty padesátikoruny v rukavicích, které oni mají, přepočítat? Tak je to přece jednodušší. Ušijeme roušky, nebo je dostaneme od dobrovolníků, nacpeme je do automatu a zpeněžíme. Neříkám proti tomu nic, ono to ušití jedné roušky dá spoustu práce, nehledě na materiál. Ale výtěžek dám opět těm bezdomovcům, kteří roušku dostanou zdarma a ještě se do ní vysmrkají. Ty, občane, si pomoz sám.

V těchto dnech se v naší ulici objevila také nová popelnice. Červená, menší, než běžný kontejner, uzamčená řetězem. Je na použité roušky, respirátory, jednorázové rukavice a ostatní ochranný materiál. Má sousedka, když si jí všimla, suše poznamenala:

„Tak, a ten, kdo roušku neměl, už ji bude mít.“

Jak trefné. Proto tam je asi ten řetěz, že? Ale nedostaňte se do popelnice, která je z plastu. Hned první den se kolem popelnice začali ochomýtat ti, co popelnice běžně vybírají. Vyzvali své děti, které otvorem pro vhazování roušek snadno prostrčily ruku, aby vytáhly něco z útrob popelnice. Ten večer byla popelnice rozbitá. Někdo ji rozmlátil, a její obsah vybral. Ani jsem se nedivila, když jsem hned druhý den viděla takového jednoho bezprizorního človíčka, který prodával roušky zabalené do igelitových sáčků za dvacetikorunu. Stoupl si kousek od našeho slavného rouškomatu. A důchodci si od něj roušky chtěli dokonce i koupit. Nebyly totiž na kartu a byly dokonce levnější. Naštěstí někdo zavolal policii.

Nebylo by přece jen lepší, kdyby radnice roušky rozdala, alespoň lidem ve věku nad 65 let? Nebyla by to také charita? Nepomohli by víc těm, kteří do státního rozpočtu celý život odváděli peníze? Nebyl by to také dobrý skutek? Nemusíme přece pořád jen dávat těm, kteří nepracují a pracovat nechtějí? Můžeme jednou těm, kteří nám postavili domy, ve kterých žijeme, školy, ve kterých se učí naše děti, nemocnice, ve kterých se léčíme, také něco dát, ne po nich stále něco požadovat.

To je jen můj osobní názor, každému se líbit asi nebude. Ale myslím si, že těm generacím před námi něco dlužíme.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete