Zima nám přináší různé kratochvíle – odhrnování sněhu, škrabání skel auta, cvičení rovnováhy na zledovatělém chodníku, předvánoční tlačenice v obchodech a samozřejmě taky zimní sporty. Nemělo mě tedy překvapit, když jednou můj přítel prohlásil: „Nechtěla bys se mnou jít v neděli na hokej?“

Dodávám, že jsme se tou dobou nacházeli v jednom nejmenovaném německém městě, kde právě můj přítel absolvoval delší pracovní pobyt, a kam jsem ho přijela navštívit. Vyrostla jsem mezi dvěma bratry. Vím tedy, že když je v televizi fotbal, tak se nejezní nakupovat. Dále je mi jasné, že moderní gymnastika není žádný sport, a také to, že pozvání na hokej se hned neodmítá. „Uvidíme,“ odpovídám vyhýbavě, ve snaze získat čas. „A kdo všechno vlastně jde?“ ptám se.

Přítel vyjmenoval asi pět kolegů a dodal, že přijdou i s ženskými doprovody. Pochopila jsem tedy, že se jedná o událost společenskou, ze které by nebylo vhodné se vykroutit. V den zápasu jsem posilněna půllitříkem energydrinku a nabalená jako cibule vyrazila na hokej. Ani mě příliš nenaštvalo, že na místo smluvené schůzky dorazilo jen torzo předpokládané výpravy.  Zdravé jádro čítající celkem čtyři osoby - tedy mě, mého přítele a mladé slovenské novomanžele Jirku a Jarku, následně vyrazilo směrem ke stadionu. Ve frontě na lístky přítel bryskně přeložil nápis hlásající, že nápoje a pyrotechnika jsou zakázány a hned strčil půllitrovou petku s pálenkou „hluboko“ do mého minibatůžku. „To nevidíš, že nás budou šacovat?“ protestuju. „U tebe to hledat nebudou.“ Tak to bychom měli. Vybírám si toho nejhezčího hlídače stadionu a s rezignovaným výrazem se před něj, po vzoru ostatních, stavím s rozpaženýma rukama. V duchu už se vidím v německém vězení.  Hlídač na mě něco zahuhlá a mávne rukou. Pochopila jsem, že  osobní prohlídky se dnes nedočkám.

Omyl, kousek dál už na mě čeká jeho kolegyně. Dalšímu hlídači, který prohlížel tašky a kabelky jsem se vyhnula. Asi ten můj batůžek přehlédl, takže prastará tradice zapíjení každého gólu domácích není ohrožena. Na stadiónu, který je sice krytý, ale jinak tam škvírami v dřevěném bednění pěkně táhne, už je hodně lidí. Na ledovou plochu dopadají prasátka z barevných reflektorů a hraje hlasitá hudba.  Pohupuju se do rytmu, abych nepromrzla, a bavím se s Jarkou o běžných ženských záležitostech. Náš rozhovor přerušuje veselý hlas moderátora, který nám oznamuje, že soupeř domácích ještě na stadiónu není. Stojí někde v dopravní zácpě. „Takže to projedou kontumačně,“ raduju se předčasně.

Diváci se pokojně rozcházejí směrem ke stánkům s občerstvením, ale stadión nikdo neopouští. „Počkáme,“ rozhoduje za nás za všechny vůdce výpravy.  „Já nevím, na co ještě čekat,“ odvětím. „Už jsem byla i na lepší diskotéce. Hudba není špatná, ale světelné efekty jsou trochu fádní a táhne tu.“ Kroutím se v rytmu latinskoamerického popu tak, že se po mě ostatní diváci ohlížejí. V duchu se ale začínám bavit. Zakázaná lahev moravské slivovice koluje mezi námi, moderátor hlásí výsledky z bundesligy a já si prohlížím ostatní diváky. Hodinu po plánovaném začátku zápasu se moderátor dá slyšet, že za půl hodinky začne rozbruslení.

A skutečně, ta půlhodinka ani neuplynula a na led vyjíždějí chlapíci v dresech. Obě mužstva způsobně krouží na své půlce hřiště a střílejí puky na brankáře. Na okrajích kluziště provádí pár hokejistů strečink. „Lední revue taky nic moc,“ říkám. Konečně jsou oba týmy rozbrusleny a já se těším na úvodní hvizd. Ale ouha! Na led vyjíždí malá červená rolba a začíná úprava ledu. Rolbička nejprve několikrát objede stadion, abychom v záři reflektorů dobře viděli reklamu na energetickou společnost na její kapotě a cedule zvoucí na čtvrteční disko na ledě, a poté reflektory zhasnou a do šera blikají jen barevná světla. Je to nádherný okamžik.

Rolbička klouže po ledu, hraje hudba a diváci rozsvěcují prskavky. Po úpravě ledu ještě vyjedou na led ke krátkému rozbruslení rozhodčí a pak už se konečně rozsvítí. „Hallo!“ volá moderátor. „Hallo!“ odpovídají sborově diváci. „Hallo! Halali!“ pokračuje moderátor. „Halo! Halali!“ řvou diváci, spíše poslušně, než nadšeně. „To jsou ale magoři,“ využívám faktu, že mi rozumí jen naše výprava k vulgárnímu komentáři. Na led vyjíždějí za potlesku diváků hokejisté. V domácím kotli se začíná bubnovat. „Bubnování a skandování jim teda jde,“ povídám. „Mají v tom několikaletou historickou zkušenost,“ odvětí sarkasticky můj milý, který ví, že jsem Němcům ještě tu druhou světovou neodpustila. S dvouhodinovým zpožděním začíná zápas. Domácí mají od samého začátku převahu.

Než uplyne první třetina, mají již dvoubrankový náskok. Diváci zpívají stejné hokejové popěvky jako u nás, jen německy, což ale necvičené ucho stejně nepozná. O přestávce se pánové odeberou pro občerstvení a my s Jarkou zatím hlídáme naše výhodné pozice. Přestávka rychle ubíhá a začíná druhá třetina. Pánové zapíjejí další branku a diváci vypadají spokojeně. My s Jarkou si hřejeme ruce o kelímky se svařáčkem a konečně je nám teplo. Ve třetí třetině ještě domácí dvakrát skórují. Při čtvrté brance dokonce jedna z fanynek zamává nad hlavou klubovou šálou. „Takový výbuch vášní bych tedy nečekala,“ prohlásím na účet sice spokojeného, ale na můj vkus poněkud chladného obecenstva. „U nás by se už asi tančilo na sedačkách,“ připustí můj milý.

Hosté ještě nakonec vsítí jednu čestnou branku, aby potěšili všech dvacet diváků ve svém kotli. Ostatní jejich fanoušci asi stále vězí v dopravní zácpě. Blíží se půlnoc a my odcházíme ze stadionu unavení, prokřehlí, ale v dobré náladě. Já jsem spokojená, neboť jsem během toho večera tancem spálila spoustu kalorií a domluvila si s Jarkou nákupní řádění. A už jen v duchu uvažuju, kde vzít brusle na čtvrteční disko na ledě. To bude teprve zážitek!

Verča27 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10