Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Čas malinČas malin Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 20.08. 2017
Dnes má svátek Bernard
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Dobrodružství Darinky a kamarádů

21. 12. 2010 | Knižní tipy
Název knihy: Dobrodružství Darinky a kamarádů
Autor: Petra Vondrová
Nakladatelství: ČAS
Datum vydání: listopad 2010
Vázaná, lamino lesklé
Počet stran: 80 str.
Formát: 150 × 215 mm
Cena: 169 Kč

Darinka je pětiletá holčička, která žije v domečku na vesnici se svými rodiči a dvěma sourozenci – sedmiletou Zuzkou a devítiletým Tomem. Všichni tři kamarádí se svými sousedy Oliverem, Sebastienem, Sašou a Pavlínkou. Během jednoho roku prožívá Darinka se svými sourozenci a kamarády různá dobrodružství. Vydávají se hledat houby a trhat
cas-dobrodruzstvi-darinky-a-kamaraduostružiny do lesa, připravují se na rej strašidel nebo na karneval, jdou na nebezpečný lov kohoutích per, aby si mohli udělat indiánské čelenky, tvoří bramborové skřítky, pečou vánoční cukroví, sáňkují, vyčarují ze stromů sněhové královny…

 Příběh Darinky, její rodiny a kamarádů začíná na podzim a končí před začátkem letních prázdnin, kdy se Darinka chystá na odjezd k babičce a dědečkovi do hor.

Každou z dvaceti tří kapitol doplňují barevné ilustrace autorky.


Knížka je určena předškolákům i mladším školákům. Může jim posloužit nejen jako hezké čtení před spaním, ale i jako návod, jak díky tomu, co je všude kolem nich, zažít spoustu legrace a získat nové hračky.

O autorce:


Mgr. Petra Vondrová, Ph.D. (1974)

Pedagožka, lektorka, spisovatelka a malířka. Vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, specializuje se na výtvarnou hru a tvorbu nejmenších dětí (2-10 let) a publikuje knihy s výtvarnými náměty i texty pro děti. Inspiraci hledá v přírodě, v každodenním životě, při pobytech v zahraničí i v současném umění. Dosud jí vyšly knihy Dobrodružství Týnky a Pavlíka, Výtvarné techniky pro děti, Výtvarné inspirace na čtvero ročních dob, Výtvarné hrátky a pohádky, Tvoříme z věcí kolem nás, Zábavné výtvarné lekce apod. Věnuje se i autorským čtením a workshopům (kterým říká „tvořeníčka“) pro předškolní děti i děti z prvního stupně základní školy. Kniha Dobrodružství Darinky a kamarádů je jejím prvním počinem v Nakladatelství ČAS.


UKÁZKY:


Byla sobota odpoledne. Obloha byla zatažená a pršelo. Já jsem si však vzpomněla na větve, které jsme si donesli z lesa domů, a navrhla jsem Tomovi a Zuzce, že si z nich uděláme hady. Odešli jsme do kůlny, kam jsme si z domu přinesli barvičky, štětce a také kousky látek a malá klubíčka vln, o které jsme poprosili maminku. Malovali jsme na větvičky barevné pruhy, kolečka a čtverečky a tvořili kouzelné barevné hady. Zanedlouho se otevřely dveře u kůlny a v nich stál Oliver se Sebastienem. Když viděli, co děláme, hned si také běželi pro své větve a malovali s námi. Mezitím, co nám zasychaly barvy, jsme si nastříhali z kousků látek hadí oči a jazyk a z vlny si připravili různě dlouhé proužky. Jimi jsme zdobili části těl hadů a oči s jazykem jsme lepili na jeden z konců větvičky. „A máme hotovo!“ vykřikla jsem. Pět pestrobarevných hadů na nás vyplazovalo svoje jazyky. A každý byl jiný. Já jsem měla puntíkovaného, Zuzka pruhovaného. Tomův had měl tělo samý čtvereček a Oliver se Sebastienem namalovali na hadí těla barevné skvrny.
Zatímco jsme malovali, vítr rozehnal mraky. Vysvitlo sluníčko, ale ještě trochu pršelo, a proto se na obloze vytvořila nádherná duha. Když jsem se na ni zadívala, představila jsem si kouzelný barevný zámek. Podívala jsem se na vytvořené hady a navrhla jsem dětem, že si zahrajeme pohádku o Hadím království. Kluci byli hned pro. A Zuzka nakonec také souhlasila.
Přestalo pršet úplně a my jsme začali stavět zámek ze dřevěných polínek, která jsme si přinesli na trávu z kůlny. Na půdě jsme našli starou deku a na zahradě několik kamínků a barevných listů. To byl panečku zámek!  Já jsem byla hadí princezna, Zuzka hadí komtesa, která přijela za námi na zámek na návštěvu. Tom hrál hadího krále, Oliver jeho rádce a Sebastien prince, který se o mě ucházel. Ještě jsme museli upravit hady podle našeho scénáře. Já jsem z kousku záclony přilepila na hlavu hadovi závoj a ze žlutého papíru mu vystřihla korunku. Zuzka své hadí komtese nastříhala vlasy ze žluté vlny a do nich nalepila červené mašličky. Tom vytvořil svému hadovi také korunku, Oliver z korkové zátky vymyslel parádní rádcovský klobouk a Seb vystřihl z papíru meč hadímu princi, který mne - hadí princeznu - osvobodí ze zajetí hadího čaroděje.
Byla to veliká legrace! Posouvali jsme hady po zemi v trávě, zvedali je, tancovali s nimi. Smáli jsme se a pokřikovali tak hlasitě, že se přišla na pohádku podívat i naše maminka. A ta zavolala tatínka a ten zase maminku a tatínka Olivera a Sebastiena. Nakonec jsme měli pro naše pohádkové představení i obecenstvo! Když jsme dohráli, maminky a tatínkové nám zatleskali. Naše maminka pozvala všechny k nám domů na jablkový štrúdl se zmrzlinou. Nám dětem k tomu připravila horké kakao a mamince a tatínkovi Olivera a Sebastiena kávu.
Hady jsme si uložili do veliké truhly v kůlně a ještě několikrát během podzimu jsme si s nimi pohráli.   
Pole se táhlo okolo lesa. Najednou slyšíme Olivera, který šel poslední, jak na nás volá: „Honí mě divočák, pomóc, pomóóóc!“ Oliver zmizel v lese v houští a prase utíkalo za ním. „Jejda,“ spráskla rukama maminka Saši a Pavlínky, která šla s námi v řadě a pomáhala nám také sbírat. „Honem, Sašo, utíkej říct taťkovi, ať zastaví traktor, jdeme Oliverovi na pomoc!“ křikla.
Saša utíkal první a za ním se rozeběhli i Tom a Sebastien. Pak už jsme je viděli v dálce, jak všichni čtyři přeskakují příkop do lesa. Já, Zuzka, Pavlínka a její maminka jsme se posadily na okraj lesa na kládu a vyčkávaly, jak to dopadne. Najednou slyšíme, jak na nás Sašův tatínek volá: „ Pojďte se, holky, na něco podívat!“ A tak jsme se vydaly všechny za jeho hlasem. Došly jsme ke statnému dubu a na jedné jeho větvi visel za cíp bundy Oliver. Chtěl se schovat před divočákem, rychle lezl do koruny dubu, ale podklouzly mu nohy. Naštěstí se zachytil za cíp bundy. Tom a Seb už lezli na strom, aby Oliverovi pomohli dostat se z větve, Sašův tatínek stál pod stromem, aby případně Olivera zachytil, kdyby padal. Naštěstí toho nebylo třeba. Oliver byl mrštný, a když mu kluci pomohli, dostal se zpět blíže ke kmeni a slezl sám. Ale na jeho tváři bylo vidět, že se divočáka velmi polekal. Naštěstí prase zaběhlo dál do lesa a už se neobjevilo. Tatínek Saši a Pavlínky nám pak vypravoval, že určitě hledalo na okraji pole potravu, a my jsme ho vyplašili.
Šli jsme zpět na pole, zbývalo ještě sebrat pár brambor. Vraceli jsme se s plnými košíky do domečku Saši a Pavlínky. Jejich dědeček opět seděl před domem na lavičce a bafal z dýmky. Ale co je to za vůni? „No, jen běžte dál za babičkou, pomocníci,“ řekl nám dědeček, „už na vás čeká.“ A babička tam pro nás všechny smažila bramboráky. A k tomu měla připravené dobré zelí a limonádu. Honem jsme se všichni posadili ke stolu a dali se do jídla. Už jsme měli obrovský hlad. Při jídle jsme babičce vypravovali, co se v lese Oliverovi přihodilo. A protože začalo poprchávat a nám se ještě nechtělo domů, navrhla nám maminka Saši a Pavlínky, že si ještě můžeme udělat z brambor skřítky. Přinesla nám ke stolu brambory, modelínu, klubíčka vln, párátka a rozinky. A tak jsme lepili z modelíny skřítkovi oči, pusu, nos i tvářičky. Pak jsme zapichovali párátka do brambory a tvořili z nich ruce, nohy i vlásky. A párátka jsme zdobili rozinkami i vlnou. A když jsme vytvořili své skřítky, babička nám za odměnu ještě připravila každému hrníček horké čokolády a k němu nám dala tvarohový koláč.  
Když jsem večer usínala ve své postýlce, můj bramborový skřítek se na mne usmíval z poličky naproti postýlce.           
Večer, když jsme viděly upletené a mašlemi ozdobené pomlázky stát v koutě, mi Zuzka pošeptala, že má tajný plán, ať za ní přijdu do jejího pokojíčku, než půjdu spát.  Umyla jsem se, vzala si noční košilku, popřála mamce i taťkovi dobrou noc a odešla jsem si jako prohlížet knížku do svého pokojíčku. Místo toho jsem ale zamířila za Zuzkou. Zuzka už na mě čekala a zavřela za mnou rychle dveře. Vlezla pod postel a podala mi malý polštářek. „Ten polštářek si dej na zadeček pod kalhotky ještě dnes večer, než půjdeš spát. Ráno, až na tebe přijde Tom, budeš už připravená a rány pomlázky tě nebudou tak bolet. Nezapomeň však při ranách trochu křičet a předstírej, že to bolí,“ řekla mi Zuzka a dodala, že ona už je také připravená. Vrátila jsem se do svého pokojíčku a udělala přesně to, co mi Zuzka poradila. Přesto jsem šla spát trochu vystrašená z toho, co mě zítra čeká a nemine.
Hned brzy ráno mě překvapil tatínek s Tomem. Pomlázkou jsem dostala ještě v postýlce. Ale Tom ani tatínek nic nepoznali. Zuzčin plán zatím vycházel. Při šlehání jsem na radu Zuzky občas vykřikla a opravdu to díky polštářku ani trochu nebolelo. Tom a tatínek se po snídani vydali koledovat po vesnici. My se Zuzkou jsme si honem vzaly punčochy a sukýnky, ale polštářek jsme nevyndaly. Jen co jsme se převlékly, zaslechly jsme hlas Saši a jeho tatínka, kteří také na nic nepřišli. Obdarovaly jsme je po koledě vajíčky i stužkami a šly se nasnídat. Přišlo ještě několik kluků z vesnice, ale nikdo z nich si nic nevšiml. Nakonec dorazili Oliver a Sebastien. Zuzka zapomněla při koledování pomlázkou občas zakřičet, Oliver zbystřil svoji pozornost a všiml si polštářku na jejím zadečku. Začala nekonečná honička po celé naší zahradě. Já jsem stála ve dveřích a pozorovala kluky, jak honí Zuzku mezi stromy. Náš pejsek Alan běhal za nimi, protože si myslel, že si s ním hrají. Naše kočičky se také ulekly, co se to děje na zahradě, vyskočily raději na lavičku a pozorovaly honičku se mnou. Zuzce se podařilo ze zahrady utéct do kůlny. Zamkla za sebou dveře a kluky dovnitř nepustila. A nepustila tam nikoho až do večera. Já jsem jí pod dveře podstrčila alespoň pití a kousek beránka.
Zuzka otevřela dveře kůlny, až když se setmělo. Přišla za námi na večeři domů. Když se posadila, vyprskli jsme všichni smíchy a smáli se a smáli. Maminka líčila Tomovi a tatínkovi povedenou honičku na zahradě. Když to Tom uslyšel, dal nám oběma několik vykoledovaných čokoládových vajíček, abychom z té koledy i my holky něco měly. Prohlédly jsme si ještě jeho další výslužku a šly si lehnout do postýlek. Dnes jsme si mohly zase v klidu číst a beze strachu z rána usnout. Velikonoční pondělí bylo za námi.
Odpoledne se nás šest sešlo u naší lípy uprostřed polí. Sebastien s sebou přinesl knížku o indiánech a Pavlínka plnou mísu buchet s povidly od její babičky. Sedli jsme si do trávy pod strom, jedli buchty a prohlíželi si obrázky. Klukům se knížka líbila, a proto navrhli, že bychom si mohli hrát na indiány. „Ale k tomu potřebujeme luky, šípy, típí, indiánské košile a hlavně péra, protože bez nich nikdy nemůžeme být jako opravdoví indiáni,“ řekl Tom. Oliver navrhl, abychom si vytrhli několik per z kohoutů starého Alfonse, protože ten má nejkrásnější kohouty a slepice v celé vesnici. Všichni jsme se dali do přemýšlení, jak získat několik kohoutích per na indiánské čelenky. Dohodli jsme se, že se po večeři sejdeme na okraji polní cesty - nedaleko Alfonsova domu.
Ve vesnici bydlel totiž i starý pan Karásek. Všichni mu ale říkali Alfons. Byl ošklivý, nerudný a neměl rád děti. Ale choval doma hodně slepic a několik kohoutů.
Po večeři jsme se sešli až na Pavlínku všichni, ta se tmy i Alfonse bojí.  Došli jsme k Alfonsovu domu a potřebovali jsme se dostat přes dvůr až ke kurníkům, kde spí kohouti a slepice. Plížili jsme se podél zdi domu, strachy jsem ani nedýchala. Najednou Oliver, Sebastien i Tom rychle přeskočili plot a namířili si to rovnou ke kurníkům. Já, Zuzka a Saša jsme zůstali raději přikrčeni pod oknem. Ani jsme nešpitli. Opatrně jsme nahlédli oknem dovnitř. Alfons seděl u stolu, pokuřoval doutník, četl noviny a stále si něco pro sebe brumlal. Najednou vstal a šel k oknu. Otevřel ho a zadíval se ven do tmy. Přitiskli jsme se ještě více ke zdi a ani jsme nedutali. Po chvilce naštěstí okno zase zavřel. Oddechli jsme si, ale tu Zuzku někdo zatahal za rukáv. Zuzka strachy vykřikla. Byli to kluci, kteří přiběhli zpátky s několika kohoutími i slepičími pery. Honem jsme všichni pelášili pryč. Ve tmě za námi jsme uslyšeli, jak starý Alfons nahlas nadává: „Krucinál, himlhergot, krucipísek! Co se to tady děje?!“
Druhý den jsme ho potkali Alfonse. Šel s hlavou sklopenou a stále si něco brumlal o kohoutovi. Pozdravili jsme ho, ale ani nás nevnímal.
Důležité však bylo, že jsme získali krásná pera. Hned druhý den jsme si z nich vyrobili indiánské čelenky. Maminky nám pomohly ušít indiánské oblečení, tatínkové postavit na naší zahradě dva stany, ze kterých vznikla típí. Jedno bylo holčičí a druhé klučičí. Ještě jsme si také vyrobili indiánské totemy z pomalovaných polen, tatínkové pomohli klukům s výrobou luků a šípů a naše indiánská osada mohla ožít. Hned po návratu ze školky a školy jsme si do ní utíkali hrát. 

Více informací nejen o této knize Dobrodružství Darinky a kamarádů se dozvíte také na stránkách nakladatelství ČAS.

Verča J.
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj


Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
ilustracie nic - moc
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles