Dokumentární filmy o pozoruhodných ženách z programu Jednoho světa 2011

Festival dokumentárních filmů o lidských právech JEDEN SVĚT, se uskuteční v Praze 8. – 17. března. V průběhu března a dubna proběhne v dalších 34 městech po celé České republice. Jeden svět je dnes největším lidskoprávním filmovým festivalem na světě, který každoročně přiláká více než 100 000 diváků a divaček.

Také letos v jeho programu nechybí silné snímky o pozoruhodných ženách zařazené do kategorie Ženským hlasem. Do této kategorie jsou zařazeny filmy o ženách, které se snaží bojovat za svá práva a musí čelit nejrůznějším problémům, ať už jde o domácí násilí nebo traumata z války.

Témata filmů přibližují také snahu skupiny žen prosadit si v patriarchální kultuře právo na sport, poukazují na problematiku rodinných vztahů a také představují silné ženy, pro které je aktivní přístup i přes vážné komplikace naprostou samozřejmostí. Ke shlédnutí budou tyto filmy:

Holka z plakátu

Robynn Murray se ve svých devatenácti letech spolu s kamarádkami Amandou a Lilly dostala na titulní stranu amerického armádního časopisu. Vláda USA tak chtěla oslovit další ženy, aby narukovaly do války proti Iráku. Dnes Robynn patří mezi tři sta tisíc veteránů a veteránek válek z Iráku a z Afghánistánu, kteří trpí posttraumatickým syndromem.

Pronásledují ji děsivé zážitky z války, noční můry a výčitky svědomí. Účastní se proto protiválečných demonstrací a setkání, spolu s ostatními veterány přetváří vojenské uniformy a armádní propagační materiály v aktivistické umění a snaží se získat invalidní důchod. Každý den bojuje se stíny ve své paměti. Pronásledují ji myšlenky na sebevraždu, nespavost, úzkosti a deprese.

Robynn vstoupila do armády s plnou podporou své rodiny a v dobré víře, že dělá správnou věc. Pochází z vojenské rodiny a na vstup do armády se pečlivě připravovala. Příliš pozdě však zjistila, že za nablýskanou fasádou oficiální propagandy se skrývá utrpení civilního obyvatelstva, krutost a nespravedlnost.

Ex-matka

Role rodičů a dětí se někdy mohou prohodit, jak ukazuje dokument nizozemské režisérky Nadine Kuipers. Tato studentka filmové školy a někdejší topmodelka vyrůstala se svým otcem a jeho rodiči, protože její matka Wilma Haringsma brala drogy a nedokázala přestat. Nadine navázala kontakt s matkou až ve svých třiadvaceti letech.

Wilma se stále potýkala se závislostí, a dcera se tak musela naučit řešit problémy své nezodpovědné matky, chovající se jako dítě. Při pádu pod vlivem drog si Wilma navíc poranila páteř, a od té doby zůstala na invalidním vozíku. Epizody závislosti pokračovaly, v rauši si neúmyslně zapálila svůj byt a přišla o střechu nad hlavou.

Dokument přibližuje pocity Nadine, která je rozpolcená láskou ke své matce a potřebou zbavit se břemene, jaké pro ni Wilma představuje. Není dne ani hodiny, aby režisérka nepřestávala myslet na to, co strašného by se mohlo stát. Každé zazvonění telefonu se pro ni stává nepříjemným očekáváním další pohromy. Musí se proto rozhodnout, zda bude žít svůj vlastní život, nebo jestli je v něm místo pro nenapravitelnou, byť milovanou matku.

Servírky

Servírek je na světě podstatně více než číšníků. Proč je tato profese tak feminizovaná? Proč chtějí řidiči kamionů na dálkových trasách, aby je obsluhovaly ženy? Proč naopak v luxusních restauracích pracují častěji číšníci? Proč mají Japonci rádi, když s nimi servírky hrají hru na pány a služky?

A proč některé servírky pracují v restauracích, kde chodí nahoře bez? Režisérka Maya Gallus natáčela v několika restauracích a barech ve čtyřech zemích. Ukazuje tak širší spektrum zařízení, v nichž je možné pozorovat genderovanost této profese. Na kameru vypovídá majitelka amerického grilu či jediné dvě zaměstnankyně prestižní francouzské restaurace, prostřednictvím filmu se ocitáme v kanadském baru se servírkami-modelkami, v erotických barech a v japonských podnicích se setkáme se služtičkami v růžových zástěrkách.

Dokument tak na neotřelém tématu ukazuje, jakým způsobem společnost vyděluje muže a ženy, jaké role jim určuje a jak se toto rozdělení odráží ve vnímání genderových stereotypů a v genderovanosti trhu práce.

Salam Rugby

„To je meloun nebo dinosauří vejce,“ smějí se íránští muži, když si prohlížejí ragbyový míč. Představa, že s ním na hřišti navíc pobíhají ženy, je pro ně naprosto absurdní. Prosadit v Íránu v čele s konzervativním prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem sportování žen je pro Islámskou federaci ženských sportů v Teheránu nelehký úkol. Ragbyová federace se přitom snaží, aby bylo toto sportovní odvětví otevřené ženám, které o něj mají velký zájem.

V cestě však stojí řada překážek. Ženy musí sportovat naprosto zahalené, i když jim dlouhý oděv brání v běhu a nadmíru se v něm potí. Sportoviště smí užívat jen tehdy, když na nich nejsou muži, takže většinou trénují v halách a na trávník se často dostanou jen dvakrát do roka. Trenérem nemůže být muž, neboť ho mravnostní policie dříve či později nařkne z obtěžování. A nakonec není kde a s kým hrát.

Ačkoli je v zemi několik ženských družstev, mají dovoleno se spolu utkat jen jednou za dva roky. S problémy se setkávají i sportovní novinářky, jimž je odepřen přístup na mnohé zápasy. Režisér Faramarz Beheshti odhaluje sociální a politickou dimenzi sportu, který se nevyhne restrikcím patriarchálního systému.

Růžová sárí

„Jsem mesiášem indických žen,“ říká ve filmu Sampat Pal, proslulá jako zakladatelka skupiny Pink Gang, bojující proti genderově diskriminačním tradicím. Dokument natočila režisérka Kim Longinotto, jež se dlouhodobě zabývá tematikou ženských práv. Ukazuje v něm každodenní lopotu indické aktivistky, k níž pravidelně přicházejí ženy, které jsou v rodinách svých manželů vystaveny násilí.

Ve filmu vynikají příběhy dvou dívek, Rheky a Rheny, do jejichž života vstoupily společensky vykonstruované rozdíly spojené s kastovním původem. Rheka otěhotněla se svým přítelem z vyšší kasty, jehož rodina ale brání jejich sňatku. Jako svobodnou matku by ji ale její vlastní rodina zavrhla. Mladičká Renu utekla s milencem od manžela, za něhož byla provdána už v dětství, se svým milencem.

Z romantické lásky však záhy vystřízliví, neboť milencova rodina nechce přijmout ženu z nejnižší kasty. Režisérka na boji energické Sampat Pal ukazuje, s jakými problémy se indické ženy v současnosti potýkají, přičemž řadě z nich hrozí za jejich „pochybení“ smrt.

Rodinné prokletí

Volání krve vyslyšela režisérka Linda Thorgren, po matce poloviční Kubánka, po otci Švédka. Vypravila se proto na Kubu, kde se zamilovala do Alexise. Láska z Havany vyústila v svatbu, vztah však měl v Evropě tragické pokračování. Linda zakoušela v manželství bití a ponižování, které začalo už v době, kdy čekala dcerku Almu.

Stejný model nešťastného partnerského vztahu přitom zažila už její matka Marta, stejně jako její matka a babička. Linda se postupně smiřuje s tím, že ji Alexis využil, aby se dostal z Kuby a získal švédské občanství. Chce však prolomit model, kdy se problémy rodičů odrážejí v životě jejich dětí. Ty se v dospělosti snaží založit harmonickou rodinu, a přitom jen nešťastně opakují chyby svých otců a matek.

Dokument mimo jiné ukazuje, jak těžké je vyrovnat se s křivdami z dětství, v němž chybí jeden z rodičů. Režisérčiny rozhovory s matkou a otcem ukazují hloubku problému, složeného z ctižádosti, potřeby lásky, demonstrace moci a vnímání kulturních rozdílů. Vrátí se i Alma jednou na Kubu pro svou dávku vzpomínek na otce?

Micky se koupe

Stoletá Dánka Ebba Heyman, které nikdo neřekne jinak než Micky, má celoživotní koníček. Chodí si zaplavat do moře, ve všech ročních obdobích, když pálí slunce nebo padá sníh. Mít nějakou zálibu je podle ní důležité, člověk poznává nové lidi všeho věku a může tak překonat vzpomínky na všechno zlé, co se mu v životě přihodilo.

„V životě je důležité, abychom si užívali každý den, jak dlouho to jen půjde,“ říká nezdolná Micky, vracející se pravidelně na molo. Její návraty rytmizují každodennost, s níž se vypořádat je ten nejtěžší úkol.

Ženy SHR

Hana Krejčová z Horního Jiřetína, kastelánka zámku Jezeří, a Liběna Novotná, mluvčí skupiny Czech Coal, mají rozdílné představy o tom, co je v životě krásné a důležité. První z nich bojuje za zachování původního rázu krajiny na severu Čech a za ochranu tamějších kulturních památek. Druhá pak „srostla s uhlím“, v měsíční krajině vidí určité kouzlo a chová se loajálně vůči svému zaměstnavateli.

Dokument Martina Duška a Ondřeje Provazníka odkrývá emoce, které obě ženy prožívají v souvislosti s jejich počínáním. Severočeský hnědouhelný revír postupně pohlcuje další místa a vesnice, přičemž rekultivace bude trvat mnoho let a se zemí srovnaná stavení a památky jsou ztracená jednou provždy. Hana Krejčová zpívá v místním kostele, chová kočky a koně a chrání si svůj malý pozemek, který jí zbyl, zatímco rodné Albrechtice už sežvýkalo těžební rypadlo.

Liběna Novotná tančí v paruce před regionálními novináři a diskutuje se svými dětmi o tom, co je a není správné. Rozdíl mezi jejich snažením a viděním světa zhmotňuje základní morální problém, kdy na jedné straně vyžadujeme uhlí jako dostupný energetický zdroj a na straně druhé riskujeme poškození přírody a ztrátu vzpomínek na místa, kde ještě nedávno žili lidé.

Thembi

V Jihoafrické republice žije v současné době přes pět milionů lidí nemocných AIDS. Většina z nich o své nemoci nechce mluvit. Tito lidé jsou přesvědčeni, že v momentu, kdy byli diagnostikováni jako HIV pozitivní, jejich život ztratil smysl. To ale neplatí pro mladou africkou dívku Thembi, disponující nezdolnou energií, bezprostředností, smyslem pro humor a hlavně vůlí pokusit se prolomit hradbu mlčení, která v její zemi tuto nemoc obklopuje.

Thembi onemocněla v šestnácti letech, o osm let později své nemoci podlehla. Během té doby ale nezahálela a se svým příběhem se rozhodla seznámit co největší počet lidí. V rámci „přednáškového turné“ o životě s AIDS objela nespočet škol, setkala se s americkým prezidentem, přednášela na půdě parlamentu a skrze veřejnoprávní rádia v USA, Velké Británii, Kanadě a Austrálii se její příběh dostal k padesáti milionům posluchačů.

Živě poskládaný portrét naprosto otevřené a obdivuhodně energické dívky, která se navzdory své nemoci stačila vdát a mít dítě, je prokládán zdařilými animovanými sekvencemi, jež ilustrují její vnitřní monolog s démonizovanou nemocí, která pro ni osobně představovala především výzvu k aktivnímu postoji.

Katka

Po snímcích Marcela a René natočila Helena Třeštíková další časosběrný dokument, jehož ústřední postavou je tentokrát narkomanka Katka. Sugestivní příběh jejího čtrnáctiletého boje s drogovou závislostí začíná v roce 1996, kdy v léčebném zařízení Sananim sní o tom, že si jednoho dne najde přítele, bude žít podobně jako její vrstevnice a třeba i založí rodinu. Následující roky se však její život točí v bezvýchodném koloběhu neustálé konzumace nejrůznějších drog, krádeží, prostituce a stále silnější fyzické, psychické i morální devastace.

Na jaře roku 2007 se Helena Třeštíková po delší odmlce ke své hrdince vrací a zjišťuje, že v té době třicetiletá Katka je stále na drogách, má psa, nového přítele a hlavně čeká dítě. Středobodem snímku se tak stává nečekané těhotenství a zoufalý zápas o budoucnost dítěte. Ten však může Katka vyhrát jen za předpokladu, že nejdříve porazí svého drogového démona.

Zdroj: Jeden svět.cz

Vendi V.
ChytráŽena.cz