Doteky tajemna aneb zprávy z druhé strany

Věřte, že dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám tento článek napsat. Kdo to neprožil, ten neuvěří. Byla bych velice nerada, kdybyste mě považovali za BLÁZNA. Bylo po rozvodu mých rodičů (otec byl alkoholik i tyran, fyzicky i psychicky nás s maminkou týral). Proto jsem se vdávala už v 19 letech. Chtěla jsem maminku, ale i sebe osvobodit. Od táty jsme se stěhovaly jen s kárkou, do malého domku v téže vesnici.

Po roce jsem otěhotněla, narodila se nám dcera, za 1 rok a 14 dní druhá. Měla jsem štěstí, maminka šla zrovna do starobního důchodu. Jenže maminka vážně onemocněla. Měla tu škaredou nemoc, kterou nechci pojmenovat, v celém těle. Hlavně v břiše. Myslím, že to zavinil otec, který ji kopal do oblasti břicha. Po operaci jí lékaři dávali jen půl roku života. Nevzdala jsem to a dennodenně jsem mamince dělala šťávu z červené řepy i aloe. A ona se jako zázrakem uzdravila.

Já jsem nastoupila do práce a ona se vzorně starala o obě dcery. Děvčata měla raději babičku než mě. V domku, v kterém jsme bydleli, bylo vlhko, a starší dcera  začala trpět na záněty průdušek. Proto jsem byla ráda, když mně nabídli podnikový byt. Odstěhovali jsme se i s maminkou, která jako by toho měla málo, dostala i silnou cukrovku. Musela jsem jí píchat inzulín 3x denně.

Když mně bylo 32 let, musela jsem jít na operaci tříselné kýly. Maminku jsem dala do LDN, abych se o ni nemusela strachovat. V nemocnici mně dali silnou narkózu. Vážila jsem 68 kg a dostala jsem narkózu na 98 kg. (Musím podotknout, že dodnes se nenašla dokumentace o operaci).
A já prožila klinickou smrt.
Já se od dětství po tom, co jsem se topila, bojím vody. Teď jsem seděla ve tmě v lodičce a slyšela jen šplouchání vody. V lodičce jsme byli tři, ale nepoznala jsem, jestli jsou to muži nebo ženy. Hodně jsem se bála. Zahlédla jsem oranžové světlo, které bylo oranžovější než sluníčko. Těšila jsem se, že už budeme z temnoty venku, ale hlavně na souši. Slyším hlas, jak říká „dělej s ní, i kdybys jí měl provalit hrudní koš“. Ucítila jsem hroznou bolest.
Otevřu oči a nade mnou se sklánějí lékaři.
„Vítejte zpátky,“ říká jeden z lékařů.
Na ARU je sestřička, která se o klinickou smrt zajímá.
Vypovím jí svůj sen a ona odpovídá.
 „Ti dva k světlu dopluli.“

Asi po 10 dnech jedu domů. Sanitka mě vyložila. Já dávám kabelu za dveře, spěchám navštívit maminku.
Na chodbě potkávám sestřičku, je to kamarádka Danuše.
„Aničko, je tady sociální pracovnice a chce s tebou mluvit.“
Vcházíme s Danou do kanceláře. „Posaďte se,“ dostanu pokyn.
„Vaše maminka si zažádala do domova důchodců.“ Nevěřícně na ni koukám a potom se rozpláču.
„Neplačte,“ utěšuje mě sociální pracovnice i kamarádka. „To bude trvat dlouho, než ji tam umístí.“
Tak jsem se uklidnila, třeba si to maminka rozmyslí.

Odjíždíme na dovolenou. Když se vrátíme domů, marně hledám maminku.Tak se jdu zeptat sousedky. „Maminka je už v domově,“ dostávám odpověď. Předběhla spoustu žen. Většina byla z vesnice a chtěly sklidit to, co na jaře zasely. Maminka je tam spokojená. Tak jí to odpouštím. Navštěvuji ji i několikrát denně. Tak to jde 8 let.
Já se chystám slavit 40. narozeniny. Jsem v bytě sama. Jedna z dcer je už vdaná a druhá má byt v jiném městě. Přijíždí sestřenice, která je o 8 dní starší. Oslavíme narozky společně. Za maminkou jdu až druhý den. Spí, má nějak oteklou ruku. Jdu se zeptat řádové sestry.
„Nebojte se, dostane prášek na odvodnění a bude v pořádku,“ uklidňuje mě sestřička.
Maminka zakašle, abychom ji nerušily, jdeme hovor ukončit na chodbu.

Cestou domů dostanu třesavku i zimnici. Mám špatné tušení. Z oslavy nebude nic, nemám náladu. Tak jdeme brzy spát. Žofie, tak se jmenuje sestřenice, usíná hned. Já se převaluji a ne a ne  zaspat. V koupelně se spustí voda, na chodbě se rozsvítí světlo a když slyším, že někdo sahá na kliku, aby nám zavřel dveře, na spánek není pomyšlení. Sedím v kuchyni a piju jedno kafe za druhým.
Ráno, když se vzbudila Žofie, jí říkám: „Maminka umřela.“
„Neblázni,“ říká Žofka, „vždyť jsi za ní včera byla.“
Z debaty nás vytrhne zvonek u dveří. Ano, jdou mně říct, že maminka není mezi námi. Když jsem byla u ní a myslela si, že zakašlala, byl to její poslední výdech. Čekala, chtěla se se mnou rozloučit.

Její přání bylo, že chce být pohřbená v Jevišovce, do hrobu po svém otci. Nastává maraton. Domluvit hrobníka, faráře i muzikanty. Ještě se musím zastavit za Frantou. Je to řidič u pohřebního ústavu. Říkám mu: „Franto, je to Jevišovka, ne Jevišovice.“
„Nejsem blb,“ dostávám odpověď. „Do Jevišovky jsem jezdil s manželkou za pekařovou dcerou, která s ní chodila na střední školu.“

Je tady den pohřbu. Jdu na hřbitov zkontrolovat hrobaře. Hrob je vykopaný jen ze 2/3 a hrobník nikde. Dozvídám se, že sedí v hospodě ve vedlejší vesnici. Sedám na kolo a jedu za ním. „Nebojte, paninko, do 14 hodin to bude hotové.“
Je 14 hod., je tady rodina i celá vesnice. Jsou zde muzikanti i farář, ale není tu maminka. Utíkám k telefonu, který je u veřejné stanice. Už dávno odjel, musí tam být, dostávám na mou otázku odpověď. Franta s maminkou dorazili až kolem 15. hod. Samozřejmě, že jel do Jevišovic. Muzikanti i farář nás doprovodí jen před bránu hřbitova. Mají jiný pohřeb, proto musí odjet. Potom už ostatní proběhlo hladce.
Asi za týden mám sen.
Maminka v rakvi leží na boku, nohy má pokrčené a něco mi říká. Neslyším ji. „Maminko, co si přeješ?“ ptám se. Asi jsem ze spaní křičela. Vzbudila jsem se. „Co měl ten sen znamenat?“ ptám se kamarádky.
„Jeď se na hrob podívat,“ dostávám od ní odpověď.
O víkendu s dcerou jedeme. U hrobu jsme zůstaly stát s otevřenou pusou. Maminka má u nohou propadlý hrob. Hrobník musel navozit několik kotoučů hlíny. Při pohřbu jsem ztratila 3 věci. Byly po mamince, která je měla od své maminky, která jí zemřela, když jí bylo pouhých 12 let. Byly to jediné věci, které mně mimo vzpomínek po mamince zůstaly. Plakala jsem, kudy jsem chodila. Hledali jsme všichni, ale nic jsme nenašli.

Asi za měsíc mám opět sen s maminkou. Trval jen pár vteřin. Maminka ukazuje prstem na květináč u kadibudky. Jdu za dcerou, ta nastartuje auto a jedeme směr Jevišovka. Teta nás vítá překvapená. „Aničko, nemusíš za maminkou jezdit tak často,“ říká. „Stačí, když si na ni vzpomeneš, zapálíš svíčku a pomodlíš se.“
„Já vím, teto, ale já se potřebuji dostat na dvůr.“
Jdu ke květináči, na který mě upozornila ve snu maminka. Rozhrábnu lupeny a tam se objeví to, co jsem měsíc marně hledala. Nyní to opatruji jako oko v hlavě.

Od té klinické smrti se událo spoustu neuvěřitelných věcí. Třeba, že vidím auru, ale jen tu šedou a vím, že ta osoba brzy zemře. Ze dne na den jsem se naučila vykládat karty. Ale od doby, co jsem u dvou svých kamarádek viděla, že zemřou (jedné bylo pouhých 42 let, druhá málo přes 50 let), jsem karty dala do krabičky a odnesla do sklepa. Už nebudu pokoušet osud. Mohla bych se dozvědět to, co vědět nechci...