Dovolenou jsme s kamarádkou vybíraly tak, aby moc nestála a my byly někde v přírodě. Zavrhly jsme drahé luxusní hotely a městské kempy i ubytovny. „Chtělo by to nějakou vilku, chatičku, domeček,“ snila kamarádka. „Ty jsou ale pro víc osob, a my jsme jen dvě,“ řekla jsem. A skutečně. Chaty a chatičky byly už od čtyř lidí, ale ve dvou bychom musely platit minimálně dvě volná místa, a to se nám nechtělo. Konečně jsem zajásala: „Hele, co tomu říkáš?“ Kamarádka si přečetla mnou vybraný inzerát. „No, nevypadá to zle.“

„Nabízím nenáročným klientům chatku k pronájmu. Dvoulůžková, v srdci přírody, včetně kuchyňky.“

S inzerentem jsme se spojily telefonicky. Ubezpečil nás, že chatička je zcela odříznutá od civilizace, má vybavenou kuchyňku a v její blízkosti je i voda na koupání.

„Pokud máte auto, není co řešit,“ dodal.

„Ale my auto nemáme,“ řekla jsem.

„Tak si musíte vše vzít s sebou. Přivezte si potraviny i nápoje. U chatky mám studnu s pitnou vodou, ale nejbližší obchod je dvacet kilometrů daleko, a o prázdninách tam nejezdí žádná hromadná doprava. A musíte si samozřejmě zajistit někoho, kdo vás tam přiveze a zase odveze,“ řekl muž.

„S odvozem by neměl být problém. Můj taťka nás rád odveze a po týdnu pro nás opět přijede. Hlavní přece je, že budeme samy svými pány a dokonce tam bude i voda ke koupání. Berem, ne?“ zeptala jsem se kamarádky.

Cena byla skutečně lákavá, a tak jsme pobyt vzaly a hned také zaplatily.

Na dovolenou jsem vzala i svého psa, abychom se nebály.  A protože chatička byla v kraji, kde lišky dávají, jak se říká, dobrou noc, tak jsme s kamarádkou nakoupily trvanlivé pečivo, konzervy, těstoviny, ale i brambory a další jídlo, které budeme celý týden jíst.

„Máme všechno?“ uvažovala jsem. Věděly jsme, že tam, kam jedeme, si nekoupíme ani kartáček na zuby. A proto jsem nabalila také hrnce, nože, příbory, prkénka a vše na vaření. To jsem dala do zvláštní tašky.

„Víš přece, že chatička má vybavenou kuchyňku,“ divila se kamarádka.

„Důvěřuj, ale prověřuj,“ zafilozofovala jsem.

Druhý den byl odjezd. Taťka přijel o hodinu dřív, a tak jsem spěchala, abych vše odnesla a narovnala do auta. Pak jsme jeli pro kamarádku.

„Co jste si to vybraly?“ divil se můj táta, když jsme opustili malou vesničku a cesta nás vedla dál do kopce, kde už byl jen hustý les. Silnice se úžila, až z ní byla jen malá cestička. Posléze i ta zanikla.

„Tak, a odtud musíme už pěšky,“ řekla jsem, protože jsem měla cestu pečlivě nastudovanou přes internet.

Táhly jsme se se zavazadly hustým lesem, pomáhal nám i můj otec.

„Škoda, že nejsi větší. Mohl jsi taky něco nést,“ prohodila jsem ke svému psovi. Ten si vesele poskakoval vedle nás. Bylo mu lehko, jediný nic netáhl.

Po asi kilometru jsme došli k chatce, od které jsme už měli klíč. Složili jsme zavazadla hned za dveře a vraceli jsme se zpět k autu.

„To už uneseme samy, tati,“ řekla jsem, poděkovaly jsme a s kamarádkou jsme se chytly dalších tašek, batohů a vaků.

„Máte všechno? Nic jste nezapomněly?“ zeptal se táta.

„Asi jo,“ kývly jsme, rozloučily jsme se a ještě jsme zopakovaly, kdy pro nás má taťka zase přijet.

Vybalování jsme nechaly na večer. V první řadě jsme se rozhodly, že se projdeme po okolí.

„Musíme se podívat, kde je to slíbené koupání,“ třásla jsem se touhou po cestě si zaplavat.

„Já nemám plavky!“ plácla se kamarádka do čela.

„Jak se tak na to dívám, tak je ani nebudeš potřebovat. Tady skutečně široko daleko nikde není ani živáčka. Můžeme se koupat jen tak,“ prohodila jsem, dívajíc se z okénka. A tak jsem si ani já plavky s sebou k vodě nebrala.

Příroda všude kolem byla nádherná. Prodíraly jsme se lesem a nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Všude kolem nás bylo plno hub. „Do čeho je dáme?“ zeptala jsem se kamarádky.

„Nikdo tu není, tak do triček,“ smála se kamarádka, a už ze sebe sundávala tričko. Následovala jsem ji. Jen tak ve spodním prádle jsme došly k místu ke koupání, jak nám ho pán popsal.

„Vždyť je to žabinec!“ vyprskla kamarádka. A skutečně. Před námi ležela kaluž, vhodná tak pro koupání žab.

„Doufám, že ta studna s pitnou vodou u chatičky nebude podobná,“ zvážněla jsem.

Naštěstí nebyla. Ve studni byla studená, čistá a velmi dobrá voda. Vybavení chatičky také nevypadalo zle. Zánovní válendy, skříň z masivního dřeva, stolek, dvě židle a starší kuchyňská linka s elektrickým vařičem a malou starší ledničkou.

Kamarádka otvírala skříňky kuchyňské linky.

„Hele, až tady na ten jeden kastrol tu není vůbec nic. Ještě, že jsi vzala nádobí, a hlavně nože, vidličky a všechno ostatní s sebou,“ řekla.

„No jo, ale kde je ta károvaná taška?“ ptala jsem se.

„Myslíš takovou tu barevnou? Se zipem?“ ptala se kamarádka.

„Přesně tu myslím.“

„No, s tou odjel tvůj taťka. Myslela jsem, že je jeho, že to není taška od nás.“

„Tak to je průšvih. V té tašce byly hrnce, poklice, prkýnka a všechno kuchyňské náčiní, včetně Jaru a utěrek,“ zaúpěla jsem.

„A bylo tam i jídlo?“ zajímalo kamarádku.

„Ne, to je tady v těch dvou chladicích taškách,“ ukázala jsem.

„Tak to nějak přežijeme.“

„Nic jiného nám nezbývá,“ řekla jsem.

Přestože jsme se snažily s kamarádkou následující den dojít někam, kde bychom si koupily nůž, otvírák na konzervy, nebo třeba něco na mytí nádobí, nedošly jsme nikam. Všude kolem nás byla divoká příroda a jediná dvě stavení, která jsme nalezly, byla prázdná.

„Ještě, že máme ten jeden kastrol.“ Konstatovala jsem, když jsme si večer ohřívaly párky z konzervy, kterou jsme předtím dobily ostrým kamenem.

Celý týden jsme chodily po okolí a těšily se přírodou. Horší to bylo s přípravou jídla. Ale naše ženská vynalézavost neznala mezí, a tak nám zubní nit posloužila ke krájení knedlíku stejně dobře, jako ke krájení chleba, nebo nasbíraných hub. A těch byla spousta. Větvičky stromů jsme použily místo vařeček a lžící, písek místo mycího prostředku, sluníčko nahradilo utěrky. A víte, čím jsme si mazaly na chleba paštiku? No přece kreditními kartami, kterými jsme se vybavily, kdybychom náhodou zavítaly do nějakého obchoďáku!

„Nevíš, proč jsem si sem brala toto?“ ukazovala mi den před odjezdem domů při balení kamarádka skvělé luxusní lodičky.

„Asi proto, abys tančila při měsíčku jako víla,“ smála jsem se. Celý týden jsme chodily po lese a nevynosily jsme ani polovinu z našeho šatníku. A nakonec jsme se obešly i bez prkének, nožů, vidliček, saponátů, utěrek a dalšího vybavení, bez kterých si dnes člověk nedokáže život představit. Navíc jsme si ještě přivezly domů několik sklenic sušených hub.

Nevím kdy, ale myslím, že si pobyt zase někdy zopakujeme.