Dovolená s šetrným „Bavorákem“

Protože vždy po obědě a nutných dvou pivech si potřeboval odskočit, řešila jsem situaci tak, že jsem před odchodem z podniku dala vrchnímu spropitné dle mé spokojenosti a později jsem raději platila sama. Nevím, zda je tato vlastnost typická pro všechny Němce, resp. spíše pro Bavoráky - ale takovéto skrblení jsem u nás neznala /dle motta: „chudobná, ale vždycky grand“/.

Nejenže na každé návštěvě u jeho známých či příbuzných jsme sedávali i dlouhé hodiny bez čehokoliv k snědku, on pochopitelně vždy ihned obdržel pivo a pak i další piva a mne se milostivě zeptali, zda chci vodu bez nebo s bublinkami. Dokonce na osobní pozvání jeho mladší dcery k oslavě jejich kulatých narozenin nevzpomínám s potěšením. Dostavili jsme se v určený den a hodinu se dvěma plnými taškami - doma byl pouze její muž s dětmi - v této době na tzv.mateřské dovolené. Sdělil nám, že manželka se vrátí později a ať se posadíme. Mnou přinesený patrový dort s vynikající ananasovou náplní, krabici obložených chlebíčků a český sekt vrazil do lednice a kytici do vázy. Pak následoval obligátní dotaz: „Dáš si pivo, viď a jakou ty chceš minerálku???“ Takto jsme seděli více nežli dvě hodiny, mužova dcera se několikrát telefonicky omlouvala, až nakonec sdělila, že se nemůže z kolektivu gratulantů trhnout a ať naši návštěvu přesuneme na jindy. Protože manžel, coby diabetik, si píchal inzulín a musel pravidelně jíst - skočili jsme do auta a já rychle uháněla k hranicím a do nejbližší české hospody, kde jsme povečeřeli. Na mé poukazování, že to snad je nekorektní a pro mne nepochopitelné jednání a že u všech mých přátel se vždy pod pohoštěním prohýbají stoly, i když přijdeme zcela nečekaně - on jen konstatoval, že všude panují jiné zvyky!!!

Při naší první společné dovolené po Bavorsku a Tyrolích, kde měl muž své známé v městečku u rakouských hranic - jsem klidně mohla zemřít hladem, kdybych se občas neozvala  /celou dobu jsem řídila auto a řidič nemá být hladov ani žízniv, ale to mu asi nedocvaklo/.  Zpočátku - asi tak dva tři dny - jsme se stravovali z mých připravených zásob, kdy jsem sama na parkovištích mazala a prokládala chleby, do restaurace vždy jen na skok na pivo a pro mne minerálku, výjimečně ráno kávu, ale pečivo už k ní neobjednal. Já jsem tehdy začínala s přivýdělkem v Bavorsku a na mé bankovní kartě ještě nebyla příliš velká hotovost, protože jsem financovala benzín  a musela řídit, když on byl opět bez řidičského průkazu - pochopitelně kvůli pivu - předpokládala jsem, že aspoň jednou denně dostanu najíst. Jenže to chlap, kterému stačilo na celý den tak osm piv, aby byl sytý, asi nemohl nepochopit.

Při prohlídce známého kláštera si koupil s sebou nějaké to klášterní tajemství, ale snídani už ne, při cestování Alpami jsme dojeli pod lanovku na nejvyšší horu Německa Zugspitze, ale pak už nic - lanovka byla totiž příliš drahá. Po dvě noci jsme přespávali skrčeni na malém prostoru v  autě - protože v okolí turistických letovisek byly všechny noclehy nevídaně drahé a všichni hoteliéři nestydatí lumpové a vydřiduši. V tomhle duchu pak probíhala naše dovolená až do konce.

Pak jsme navštívili jeho přátele, kteří bydleli na bavorsko-rakouských hranicích už spoustu let a s nimi se můj přítel poněkud odvázal. Při návštěvě dvou krásných zámků z doby krále Ludvíka Bavorského chtěl na nás původně čekat v parku /protože už tam jednou byl a škoda vstupného/, ale ti dva ho ukecali. Dokonce jsme s nimi byli v restauraci na pořádný oběd, který ovšem platili oni a večer se u nich na zahradě grilovalo. Tak jsem po delší době ochutnala i teplou stravu. Po večeři  jsme seděli  ještě dlouho do noci  a povídali si, byli jsme uloženi v hostinském pokoji, kam ale nazítří měla přijet jejich švagrová s dětmi. Proto jsme dopoledne po vykoupání se v nádherném jezeře s měkkou vodou a s výhledem na Alpy, projížděli okolní vesnice, abychom sehnali na příští dvě noci vhodný nocleh - nejlépe někde v soukromí. Nakonec se to podařilo, dva noclehy se snídaní za sto marek /nyní cca 50 euro/ ovšem kolik benzinu jsme projeli, nežli byl pán spokojen.

Ještě jsme s těmi přáteli zajeli do nedaleké výrobny sýrů, kde si oni nějaké zakoupili a pak v Kemptenu do velkého obchodního domu. Tam právě probíhala nějaká akce, hned u vchodu dvě půvabné dívenky nabízely zdarma ruličky losů, oba pánové několikrát vyšli a poté zase vešli, protože každý los něco vyhrál. Tudíž jsme nasbírali několikery dětské plastové hodinky, dva zapalovače, tři baterky, pár hřebenů a dokonce jedna výhra skýtala pohoštění pro čtyři osoby v restauraci v nejvyšším patře.

Po těch několika hezkých dnech jsme zamířili do Rakouska a cestovali jsme podél hranic pomalu až k českému přechodu Horní Dvořiště. Poněvadž v Rakousku bylo vše o něco dražší nežli v Bavorsku, ráno byla k snídani pouze káva, já jsem si ze svého kapesného připlatila pečivo s máslem a marmeládou. Pochopitelně jsme přespávali opět v autě, byla jsem vždy „holka do nepohody“, ale v autě Renault 6 i se sklopenými sedadly se velmi špatně nocuje, zvláště když má řidička dlouhé nohy.          

Docela jsem uvítala, že už naše první společná dovolená končila, ale ještě mělo přijít překvapení a to pro oba. Bydleli jsme tehdy ještě každý zvlášť, já na české a on na bavorské straně a mezi našimi příbytky bylo pouhých 33 km. Protože právě v tu sobotu, kdy jsme se vraceli, se konala v nejbližším pohraničním městysi každoroční slavnost setkání krajanů, narozených tam nebo v okolních vesnicích, zastavili jsme se tam. Slavnosti se vždy konají ve velkém stanu i s hudbou, dlouhé pivní stoly a lavice jsou k dispozici i několika stům hostí a atmosféra bývá vždy velmi příjemná. Kromě dechové kapely tam hráli i dva muži a jedna žena na citery, to bylo velmi hezké.

Já jsem se poněkud zdržela zaparkováním auta a vešla jsem do stanu o něco později. Přítel si už odnášel velký tuplák piva a právě usedal na volné místo na kraji lavice, znal se tam prakticky se všemi. Já jsem si přisedla k našim společným známým o kus dále a ti mne hned zásobili limonádou, plátky sýra, salámu a preclíky - jinak bych se zřejmě mohla jen koukat, protože jsem hned na německé straně natankovala svou kartou plnou nádrž a hotovost jsem s sebou neměla žádnou!  Zábava se hezky rozproudila, sice nikdo netančil, protože jejich zvykem je se na lavicích kolébat do rytmu hudby a prozpěvovat spolu se zpěvákem.  Já jsem měla ještě za povinnost ho odvézt do jeho bytu těch asi 25 km a pak bych se vrátila znovu přes to městečko a hraniční přechod domů do naší příhraniční vesnice. Jenže pánovi se tam zalíbilo, kupoval si jedno pivo za druhým - i když jsem si přisedla, tak mně pochopitelně nekoupil nic a já už byla velmi unavená. Měla jsem řidičský průkaz teprve sedm měsíců a najezdila jsem několik tisíc kilometrů a hlavně po dálnicích to byla pro mne nová zkušenost. Tudíž jsem už chtěla odejít, ale pánovi se nechtělo, tak jsem položila jeho cestovní pas vedle jeho tupláku s pivem, rozloučila jsem se s nejbližšími známými a odjela jsem těch pár kilometrů k sobě domů.

Příští naše společné dovolené, kdy jsme jezdívali každoročně autem k moři buďto do Itálie, Chorvatska nebo Černé Hory, letoviska Sveti Stefan - už probíhaly lépe, protože jsme byli manželé a já nakupovala, organizovala a vše připravovala ze společných peněz, jinak bych už s ním zřejmě na žádnou dovolenou nikdy nejela  /ovšem byly to pro mne dovolené pracovní, s přípravou jídla třikrát denně, tudíž jsem si pak vždy za odměnu vybrala a zaplatila podzimní nebo zimní letecký delší zájezd k moři a to ze svých vydělaných peněz a bez „šetrného bavoráka“/ !!!