Dovolená ve Francii

S kamarádkou jsme si moc přály navštívit Francii.

„Tak si objednáme nějaký pobyt,“ navrhla jsem. A hned jsem se probírala nabídkami slevových portálů.

„Slyšela jsem, že nejlépe vyjde pobyt, když si ho zajistíš soukromě,“ řekla kamarádka.

„Jak si to chceš zajistit soukromě?“ Kamarádka se sice učila poměrně dlouhou dobu francouzštinu, já ale tento jazyk neumím.

„Nechej to na mě,“ řekla.

Za dva dny přišla kamarádka s velmi výhodnou nabídkou.

„Je to u nějakých starších manželů, kousek od Paříže. Budeme mít k dispozici malý domeček u jejich domu, který pronajímají. Jen nevím, jestli mám zajistit snídaně, polopenzi, nebo rovnou plnou penzi,“ váhala. Ceny byly opravdu víc, než lákavé. Ani s jídlem nepřekračovaly ceny, jaké bych očekávala v naší zemi.

„Tak si dáme polopenzi. Nechci na dovolené přibrat, jako pokaždé,“ navrhla jsem, a kamarádka souhlasila. Pak jsem už jen mohla poslouchat, jak kamarádka bravurní francouzštinou vypráví něco do telefonu. Má telefonáty po celé Evropě zdarma, tak se jí to povídalo.

„A budeme mít i slevu na nějaký nedaleký bazén,“ hlásala mi hrdě.

Moc jsem se na dovolenou těšila.

Sbaleno jsem měla už několik dní před cestou. Stále dokola jsem kontrolovala, jestli jsem něco nezapomněla. Hlavní starost mi dělaly plavky, přibalila jsem si rovnou dvoje.

„Bereš nějaké jídlo?“ ptala se mě kamarádka. „Já jsem, pro jistotu, zavařila doma dělanou svíčkovou. Bude se nám tam hodit.“ Kamarádka se tvářila hrdě.

„Na co svíčkovou? Máme tam snad polopenzi?“

„Pro jistotu,“ vysvětlila kamarádka.

„Tak pro jistotu nech svíčkovou doma. Upeču koláč,“ navrhla jsem.

A tak jsme odcestovaly bez svíčkové. Den před cestou jsem přece jenom hodila do zavazadla dvě malé paštiky. A měly jsme koláč přes celý plech.

Francie nás přivítala nevlídným počasím. Tak to se nám bude sleva na bazén určitě hodit. Venku bychom se koupat nemohly.

Díky navigaci jsme dorazily k domu, kde nás měli čekat manželé, u kterých jsme si dvanáctidenní dovolenou zajistily. Nebyl tam nikdo.

„To bude asi náš domeček,“ tipovaly jsme přes plot při pohledu na malinkaté stavení. Chyba lávky. Když manželé, byla to taková malinkatá stařenka a veselý starý pán, dorazili, zjistili jsme, že domeček patří jim.

Za ním teprve bylo naše na dvanáct dní „doma“. Jednalo se o chatku, jakou mají u nás děti na zahradách na hraní, nebo takový malý chlívek.

„No co, akorát pro dvě kozy,“ píchla si kamarádka.

„Stejně tu vůbec nebudeme. Budeme na bazéně, nebo ve městě. Já se už těším na francouzskou kuchyni. Takový pravý máslový francouzský croissant si dám líbit,“ olízla jsem se.

Když jsme vstoupily do našeho chlívku, jinak se to nazvat skutečně nedalo, překvapil nás obrovský puch. I po čichu to tu vypadalo, jako by tu ještě nedávno bydlela nějaká rohatá Líza.

Ihned jsme se daly do vybalování. No, o vybalování nemohla být vlastně ani řeč. V chatce nebyl žádný úložný prostor. Byly tam jen dvě pryčny s neidentifikovatelným cosi na přikrytí. Tak pod tím budeme dvanáct dní spát! Chtěly jsme si spravit náladu, a tak jsme vybalily jen plavky, osušky a věci na bazén. Ve sportovním a s bundami zapnutými až po bradu, byla skutečně na letní období zima, jsme se vypravily za manžely. Jednak jsme se chtěly zeptat, kdy se máme dostavit k večeři, a jednak také jsme chtěly navštívit onen bazén. Po cestě jsme byly unavené, tak výlet do hlavního města jsme chtěly naplánovat až na další den.

Paní domu se nám hned omluvila. Musí s manželem odjet na týden k sestře, a tak bez našeho vědomí jakoukoli stravu zrušila. Poplatek za stravu nám samozřejmě vrátí.

„Co budeme jíst?“ vypravila jsem ze sebe a kamarádka to ihned přetlumočila paní.

Ta nás odkázala na místní obchodníky. My ale počítaly s polopenzí a peníze na jídlo s sebou nevezly. Ta almužna, co si s sebou vezeme, měla padnout na kabelku, boty, nebo nějakou halenku, abychom měly památku na Francii.

No nic, tak se poohlédneme zítra i po obchodech, řekly jsme si. Teď hlavně zjistit, kde je bazén!

Paní začala lamentovat a naříkat. Bazén je zavřený, ale o koupání nepřijdeme. A budeme ho mít naprosto gratis! Alespoň nějaká dobrá zpráva. Paní pak poslala svého muže, aby nám koupání ukázal.

Muž nás s úsměvem na rtech zavedl na druhou stranu rozlehlé zahrady. Tam za rákosovým paravánem bylo malinké jezírko. Vody v něm mohlo být stěží po kolena a byla strašně špinavá. S odporem jsem do vody ponořila prst. Byla ledová a prst po vynoření získal sytě zelenou barvu. Tak, a máme po koupání!

Jak paní řekla, tak se také stalo. Hned druhý den s manželem odcestovali. Zamkli si dům, kde byla také jediná koupelna a splachovací toaleta. Nám zůstala přístupná jen dřevěná latrína a zahradní sprcha s čistou, ale ledovou vodou.

Po zbytek pobytu jsme se snažily v čpícím domečku a na zahradě být co nejméně. Navštívily jsme Paříž a její památky, což nám částečně spravilo náladu. Návštěva místních obchůdků nám ji obratem zase zhoršila. Zjistily jsme, že kdybychom se měly stravovat tím, co si koupíme, mohly jsme jet za tři dny zase zpět domů. A tak jsme se krmily mnou upečeným koláčem. Ten byl nejdřív nadýchaný a vláčný, později ztvrdl a nakonec jsme ho musely máčet do kafe nebo čaje, abychom ho po pár dnech vůbec ukously. Těšila jsem se domů, až si koupím v našem supermarketu croissant  u nás upečený.

Paštiky, které jsem v poslední chvíli hodila do tašky, přišly náramně k duhu. Později jsme objevily na zahradě cukety a papriky. Uspořádaly jsme hostinu. Zapálily jsme oheň v koutě zahrady, kde se očividně už něco opékalo, a opekly jsme si alespoň natrhanou zeleninu.

„A co babka, až se vrátí?“ ptala jsem se kamarádky.

„Babka může být ráda, že jsme jí násilím nevtrhly do domu a nevyrabovaly spíž. Zaplatily jsme si polopenzi a nemáme nic. Přece nám mohla dát alespoň vědět předem, abychom si vzaly jídlo s sebou. A já chtěla vzít tu svou svíčkovou.“ Kamarádka na mě vrhala nepřátelské pohledy, jako by mě chtěla zavraždit. Asi mluví z hladu, a vůbec to tak nemyslí, uklidňovala jsem se.

Nakonec jsme přece jen musely koupit i nějaké to pečivo. Nehodlaly jsme ale utratit víc, než bylo nutné. Přesto jsme si dovezly z nepovedené dovolené já kabelku a kamarádka halenku.

Zbylo i na skromné suvenýry pro blízké. Na peníze za stravu jsme doma čekaly další tři měsíce a musely jsme to několikrát urgovat. Babka nás tak asi trestala za to, že jsme jí zplanýrovaly zahrádku. Nemít kamarádka hovory zdarma, celá dovolená by nás vyšla možná ještě dráž, než kdybychom ji strávily v luxusním hotelu zajištěném přes špičkovou cestovní kancelář. Na této dovolené jsem nepřibrala ani deko, mohla jsem konstatovat a po návratu si dát s chutí s kamarádku tu její svíčkovou.

A kam pojedeme příště? To ještě nevíme. Jisté je jen to, že výlet už nepodnikneme na vlastní pěst a jeho organizací pověříme nějakou kancelář.