Bylo mi 18 a zhlédla jsem se v muži o deset let starším. Po pár krásných měsících jsem ale začínala zjišťovat krutou realitu. Byla jsem pro něj pouze dítě, hračka, se kterou si hrál, když chtěl. A přesto, že jsem si myslela, že jej miluji a chci s ním i tak být celý život, přesto mě opustil, vyhodil, jak použitý hadr.

Musela jsem se v 24 letech potupně vrátit k rodičům, kde nebylo místo ani životní prostor. Po pár těžkých týdnech jsem se odstěhovala do pronájmu. Platila jsem tam skoro celou výplatu a dlouhou dobu neměla co jíst. Ale na druhou stranu jsem si nikdy nestěžovala. Pracovala jsem a studovala VŠ, abych se jednou snad měla líp.

Týdny minuly a já jsem prožívala jen krátké známosti a nedokázala zapomenout na bývalého přítele. Když se finanční situace trochu zlepšila, pořídila jsem si internet domů a dala si inzerát. Po pár nevydařených setkáních s muži z internetu jsem tuto cestu k seznámení pomalu vzdávala. Jen jsem se k oukala na vzkazy a fotky a pak vše mazala. Až jednou, přišla mi zpráva…"Jak se máš?" … Byla to zpráva od, v té době již muže, se kterým jsem prožívala svoji první lásku v 16 letech. Propsali jsme si celý den a najednou jsem měla zase radost ze života. Později mi prozradil, že mě vůbec nepoznal. Po pár dnech a mnoha zprávách jsem šli na kafe a já se cítila zase jako v 16 letech. Přišel párkrát na návštěvu a v den svých 26. narozenin, když ode mě večer odjel, přišla mi esemeska. Vidím ji stále živě : "Promiň, že ještě otravuji, ale chtěl jsem se tě dnes na něco zeptat : myslíš, že bychom to mohli dát spolu dohromady? Dát tomu ještě druhou šanci?" v 23:00.
V té chvíli jsem začala brečet jako malé dítě. Tak toužebně jsem si to přála, aby mi to řekl, ale vůbec jsem nevěřila, že by se to opravdu mohlo stát. A zrovna mně.
Od té doby jako bych se znovu narodila. Jako by ve mně nebyla už žádná bolest z minula, jako by nic jiného neexistovalo. Jen teď a budoucnost…
Po roce a čtvrt jsme v zimě trávili dovolenou v Itálii na ledovci. Vyvezl mě do 3000 m. nad zemí a klekl si. Ta slova zněla jako v pohádce a já se cítila jak Popelka, která po dlouhém trápení našla v životě konečně to nejkrásnější…"Vezmeš si mě?"
Jsem cíťa, takže jsem opět plakala jako malé dítě. Ale musím prásknout, že on taky.

Tak stojí za to dát občas lidem druhou šanci?

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10