Dušan

Dušana jsem poznala na rehabilitaci. Marodila jsem tehdy s nohou a on tam byl s bolavou páteří. Čekali jsme v čekárně a on se se mnou dal do řeči. Povídal tehdy všeobecně o zdraví, a pak přešel k soukromému tématu. Zeptal se mě na rovinu, jestli jsem zadaná. To mě pohoršilo, protože já Dušana tipovala již na důchodce. Když mi ale poté řekl, že je o deset let starší než já, nemohla jsem tomu uvěřit.

„Tak se podívejte,“ podal mi bezelstně svůj občanský průkaz. Skutečně. Ač na mě působil, že je mnohem starší než já, bylo mu teprve přes padesát. A tak jsem mu řekla, že jsem sice sama, ale plně mi to vyhovuje.

„To vám nikdo nechybí?“ ptal se.

„Možná když jsou dovolené, nemám s kým jet. A na výlety. Jinak si vystačím sama,“ odpověděla jsem pravdivě. Měla jsem svého psa, rodiče dosud žijí, kamarádky a spoustu vlastních zájmů, které zaženou jakoukoli nudu.

„A kamaráda byste nechtěla?“ ptal se dál.

„Možná. Ale člověk nemůže chtít všechno. Muže jako partnera už nechci.“

Pak mě zavolali dovnitř a já byla docela ráda. Nechtěla jsem s tím mužem už mluvit.

Večer jsem měla telefonát z neznámého čísla. Tím neznámým byl právě Dušan. Všiml si prý, když jsme tam tak seděli, na průkazce k rehabilitaci, kterou jsem držela v ruce mého telefonního čísla, a nedalo mu, aby nezavolal. Chtěla jsem praštit telefonem, ale on mě prosil, že je sám a chybí mu společnost.

„Nemusíme být partnery, když muže nechcete. Můžeme si snad ale nezávazně popovídat třeba u kávy?“ Žadonil tak dlouho, až jsem souhlasila. Po úrazu nohy jsem byla doma na nemocenské už dva měsíce. Měla jsem denně dlouhé vycházky, chodila jsem za taťkou, zašla si do obchodu, ale jinak jsem neměla za kým jít. Jakmile totiž dorazily z práce mé kamarádky, já už měla po vycházkách. A Dušan se mohl přizpůsobit.

„Je to ale nezávazné kafe,“ upozornila jsem. Z nezávazného kafe bylo druhé, třetí, pár procházek a nakonec jsme se dohodli, že můžeme být přátelé. Pouze přátelé, aby mu bylo jasné.

I kdybych muže chtěla, Dušan mě vůbec nepřitahoval a odrazovalo mě také, že měl čtyři děti se čtyřmi ženami. Samozřejmě, že v rozhovoru shodil vinu za rozvody a rozchody na ty ženy.

Já byla na nemocenské další dva měsíce. To už bych se možná i nudila. Dušan měl ale střídavé směny, a tak jsme se mohli zhruba dvakrát týdně vidět a něco podniknout. Důrazně jsem ale stála na svém, že muže nehledám.

Dušan byl ze začátku milý, hodný, příjemný a galantní. Po nějaké době zkusil překročit hranici přátelství. Se zlou se potázal. Pochopil, že mě nezlomí. A tak sice začal hledat jinou ženu, na mě ale jako na známou nezapomněl. Byla jsem jeho zpovědnice. A Dušan zpovědnici potřeboval, protože vztahy mu moc nevycházely.

Když jsem se konečně po nemocenské vrátila do práce, brzy jsem v ní skončila. Vedení nemohlo čekat, až se vrátím, přijalo nové zaměstnance a já nadbývala. Také se báli, že po úrazu nohy nebudu moci vykonávat svou práci tak, jako dosud. A proto hledali důvod, proč mě propustit. Kde se chce, tam se důvod vždycky najde, a já skončila po třech měsících od návratu do práce z nemocenské na dlažbě.

Byla jsem z toho špatná. Byla jsem zvyklá chodit do práce. Společnost mi občas dělal Dušan, který stále hledal ženu svého srdce a stále nenacházel. Vyprávěl mi zážitky z různých schůzek se ženami a já nabyla dojmu, že mě tím chce obměkčit a zlomit. Mýlil se ale, já měla ve svém názoru jasno.

„Co kdybys nastoupila u nás?“ zeptal se jednou Dušan s tím, že se u nich uvolnilo nějaké místo a já bych splňovala požadavky. Nebylo to sice žádné extra místo, já ale neměla žádné. Chvilku jsem nabídku zvažovala, a pak to zkusila. Brzy jsem nastoupila do firmy, kde Dušan pracoval. Dělala jsem sice na jiném úseku, v ženském kolektivu, Dušana jsem ale přesto v rámci své práce vídala. Měli jsme dokonce společnou vedoucí a její zástupkyni. Naše vedoucí byla mladá třicetiletá žena a zástupkyni jí dělala žena o dvacet pět let starší, protože mladší měla vyšší vzdělání. Nikomu to ale nevadilo. Já si zvykla na novou práci a najednou jsem zjišťovala, jaký je Dušan proutník. Mně líčil, jak nemá na ženy štěstí, a ve skutečnosti postupně dobýval, nebo možná i současně, srdce všech žen ve firmě. Bylo mu jedno, jestli je mladá, starší, svobodná či vdaná. Dušanovi prostě ujížděl vlak a on se ho snažil chytit za každou cenu. Chodíval na firemní oslavy, v nich se vyžíval. Já je nemusela, nechodila jsem na ně. A jak se brzy doneslo i ke mně, vždy posilněn alkoholem zval své mimoměstské kolegyně, aby přenocovaly u něj doma. Prý aby nemusely cestovat na noc. A tak si dělal ze svého bytu noclehárnu, a nezůstalo ani při přenocování. Firmou se začaly šířit zprávy, že tam snad nepracuje žena, která by mu unikla. A dokonce mi řeklo pár kolegyň, že se Dušan vyjadřuje, že jsem v jeho ložnici skončila i já samotná.

„Myslete si, co chcete, ale já s Dušanem nikdy nic neměla,“ odbyla jsem zvědavé kolegyně, a víc jsem si pomluv nevšímala. S Dušanem jsem se přestala vídat. Nestál mi už ani za procházku.

Řadu měsíců jsem měla klid. A potom jednou pozdě večer někdo u mě zazvonil. Byl to Dušan.

Klepal se po celém těle, vypadal jinak, než jak jsem ho znala. Nechtěla jsem s ním ale mluvit, a tak jsem ho poslala pryč.

„Musíš, málem jsem něco provedl,“ skuhral.

Oblékla jsem se a šla před dům. Má domácnost byla pro něj zapovězena od chvíle, kdy jsem zjistila, že jen využívá ženy. Venku se mi Dušan svěřil, že jel s nějakou svou kolegyní na její chatu, kterou má na Vysočině. Potřebovala odvoz, protože měla rozbité auto, a on se nabídl. Na chatě zůstali přes noc, mělo to být ve vší počestnosti, ale uprostřed noci se na ni vrhl a nechybělo málo, aby ji znásilnil.

„Cos provedl?“ ptala jsem se ještě jednou.

„Ona ale moc křičela, tak jsem ji nechal,“ vysvětloval Dušan o překot.

Oddychla jsem si. Ač se mi Dušan hnusil, pobyt ve vězení jsem mu nepřála. A co teprve té ženě takové trauma?

„Tak se uklidni. Aspoň si dáš příště pozor a nebudeš svádět ženskou za ženskou.“

„Ono je to všechno stejně kvůli tobě. Zamiloval jsem se do tebe, a když mě nechceš, tak dělám blbosti.“

Samozřejmě, že jsem mu nevěřila. Takových „lásek“ měl Dušan na každém prstu. Nechápala jsem, jak mu ty ženy mohou naletět. Měl sice slušný plat a dokázal ho se ženami rozházet, to ano. Ale nebyl to žádný krasavec a ve firmě se vědělo, že v lásce nebyl nikdy stálý.

Ten večer jsem se Dušana zbavila a myslela jsem, že už mám od něj klid.

Pak se ale začalo šířit v práci, že si začal se zástupkyní naší vedoucí. Vzali si dokonce dovolenou, a odjeli spolu na nějaký pobyt. Nechápala jsem tu paní. Byla už v letech, roky rozvedená. Musela ale vědět, že Dušan má aférky snad s každou druhou zaměstnankyní. Dokud měl poměr s dělnicemi, nebylo to tak zajímavé. Nyní si ale vybral vyšší cíl.

„To je jen bokovka. Kdybys mě chtěla, hned ji nechám,“ řekl mi jednou tiše, když mě Dušan v práci míjel. Tak jsem se ho ještě nezbavila! To jsem už uvažovala o výpovědi z práce.

Krátce na to otěhotněla naše vedoucí.

„Má to blbé,“ řekl mi jednou Dušan.

„Proč? Má třicet, nejvyšší čas mít dítě.“

Všichni jsme věděli, že naše vedoucí má několikaletý vztah. Nebylo nic divného, že ve svém věku ho posune dál.

„Ona to nemá s ním, a on to tuší. Nechce si ji vzít.“

Tak to jsem netušila. Hlavou mi táhlo, kdo je tatínek miminka. S Dušanem jsem se však nechtěla o tom bavit. Byl mi ukradený a vlastně mi bylo i jedno, s kým naše vedoucí otěhotněla. Na platu nám to nepřidá, ani neubere. A pak jsem byla svědkem zajímavé scény. Byla jsem se psem na cvičáku a vracela se až pozdě večer. Šla jsem parkem k domovu.  Dávno jsem se takto pozdě nebála. Měla jsem s sebou přece psa? No a zahlédla jsem naši vedoucí. Seděla na lavičce a evidentně na někoho čekala. Bříško už jí bylo znát. Chtěla jsem jít k ní a pozdravit. Naštěstí jsem to neudělala. Zdálky k ní přicházel Dušan. Z letmého polibku na přivítanou, z toho, jak vedoucí poplácal po zadku, mi bylo zřejmé, že se ti dva nesetkali náhodou. Byla jsem chráněná stromy, ti dva o mně nevěděli. A pak se začali hádat, co bude s dítětem. Vedoucí měla mírně hysterický záchvat, kdy vyčítala Dušanovi, že jí takto zkomplikoval život. Pochopila jsem, že dítě je Dušanovo. Nechápala jsem, jak mladá, docela pěkná ženská může vlézt do postele s takovým prasetem. Dušan měl jen o dva roky mladší dceru, než byla naše vedoucí, a ta také čekala dítě.

Z parku jsem utíkala domů, abych si dala studenou sprchu, a tím se vzpamatovala. Pochopila jsem ale, že mám eso v rukávu. Mám něco, o čem nikdo netuší, že to vím. Můžu to v nejhorším použít.

A skutečně. Dušan jako bumerang mě nepřestal pronásledovat. Ač se tahal se zástupkyní vedoucí a s naší vedoucí čekal dokonce dítě, ač měl čtyři již přiznané dospělé děti, ač dál klátil řady dělnic ve firmě, stále jsem ho něčím přitahovala. Možná právě tím, že já jako jediná tak houževnatě odolávala jeho snahám se mnou mít cokoli intimního. A tak jsem jednou, to už se blížil termín porodu jak jeho dcery, tak naší vedoucí, vytáhla své eso z rukávu.

„Jestli mě nenecháš, všem povím, že to děcko je tvoje! Vím to, a mám to nahrané!“

Dušan se zarazil. Na chvilku lapal po dechu. Věděl, že nemá cenu zapírat. Nemohl tehdy vědět, že žádnou nahrávku jsem ten večer nepořídila. Vždyť jsem byla jako opařená, natož abych tahala mobil a vše nahrávala.

Chvilku se mi Dušan vyhýbal. Potom přišel s nabídkou. Nabízel mi částku sto tisíc korun za mlčení. Věděl, že dozvědět se vše ředitel, má nejen on, ale hlavně vedoucí, čerstvá matka jeho dítěte, vyhazov z práce. Ve firmě by nastal poprask. To si nikdo nemohl dovolit. Dokud jeho zálety probíhaly dole, nebylo to tak strašné. Jak ale přerostly na vedení firmy, byla ohrožena pověst celého podniku.

Tušila jsem, že nemůžu ve firmě zůstat. Mé tajemství by mi uškodilo. Ze začátku jsem uvažovala o tom, že si vezmu nabízené peníze a rozvážu pracovní poměr. Nechtělo se mi ale přijímat špinavé peníze za mlčení. Nechala jsem se přeložit na jinou filiálku, která je v jiném městě. Do práce dojíždím, mám ale toho kance z dohledu. A hledám si nové místo.

Jen mě zajímá, jestli se Dušanovi narodí dřív vnouče, nebo vlastní potomek. Ty dvě mají totiž podobný termín porodu.