Dvakrát do stejné řeky nevstupuj

Bylo to už loni, co jsem se seznámila s Danielem. Při jedné vyjížďce na kole jsem si všimla muže přede mnou. Jel také sám a zpocený a unavený zastavil u odpočívadla na nedávno vzniklé cyklostezce. Chtěla jsem tam také zastavit a odpočinout si, ale on mě předběhl.

„Další bude až za zhruba deset kilometrů,“ prolétlo mi hlavou. Chtěla jsem si u odpočívadla lehnout do trávy, odpočívat, pozorovat nebe a nebýt nikým rušená. Měla jsem náročný týden, chtěla jsem být sama a skutečně si duševně odpočinout. Naše firma, ve které jsem dělala roky asistentku, končila svou činnost, a já si musela do měsíce najít práci novou, nebo zůstat bez práce. Zrovna včera nám to řekl ředitel, a nebyla to vůbec dobrá zpráva. A tak jsem se rozhodla na chvilku zapomenout na starosti a vyrazit na kolo. Přece se ale nebudu omezovat kvůli tomu cyklistovi?

Zastavila jsem, postavila kolo do stojanu a sedla jsem si na kraj lavičky. Tiše jsem pozdravila neznámého cyklistu, protože mi to připadalo slušné. Muž se usmál, odpověděl a zůstal viset očima na mém obličeji. Bylo mi to nepříjemné, hledala jsem nějaká slova, abych přetrhla trapné mlčení. Ale Daniel mě předběhl. Po zhruba deseti minutách jsem věděla, jak se jmenuje, že je o dva roky mladší než já, je stejně jako já sám a má dceru. Bydlel v malém domku za naším městem, živil se jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru stavebnictví a zdálo se, že má i podobné zájmy jako mám já. Navíc se intenzivně zajímal o mou osobu.

„Jak může být tak pěkná žena sama?“ ptal se v hraném údivu. Mně to ale připadalo milé. Daniel nebyl ani krásný, ani vyloženě ošklivý. Měl značnou nadváhu a já věřila vždy tomu, že kulatí lidé mají dobré srdce. Sama nejsem žádný střízlík, a tak mi ani korpulentní muži nevadí.

Po zbytek dne mi dělal Daniel společnost. Pokračovali jsme v jízdě společně a večer jsme si zajeli na kávu do nedaleké kavárny.

„To nebudeme spát,“ smál se Daniel.

Druhý den byla volná sobota, a tak jsem neměla důvod, aby mi to vadilo. Když mě večer doprovázel domů, šli jsme kolem tržiště, kde trhovci sklízeli stolky a zbytky neprodaného ovoce a zeleniny. Starší trhovkyně se táhla do auta s obřím melounem.

„Dala bych si meloun,“ vylétlo z mých úst.

„A víš, že já taky?“ řekl Daniel.

Trhovkyně nám prodala meloun za zlomek jeho původní ceny.

„Kde ho sníme?“ ptala jsem se. Neměla jsem v žádném případě úmysl zvát cizího, byť sympatického muže k sobě domů, a vyloučila jsem i návštěvu u něj doma. A tak jsme se rozhodli zajet ještě k nedaleké přehradě, kde bychom se mohli o meloun podělit. Stavila jsem se jen domů pro nůž, Daniel čekal venku. Když jsem brala nůž do příruční tašky, hodila jsem do ní také plavky. Nepočítala jsem sice s tím, že bychom si ještě zaplavali, ale jistota byla jistota. Na přehradě jsme rozkrojili meloun a cpali jsme se sladkou pochoutkou.

„Teď by to chtělo zaplavat si a umýt se tak,“ řekla jsem, protože jsem měla zalepené jak ruce, tak obličej sladkou šťávou.

„Nemám plavky. Ale ty také ne, to by mohlo být zajímavé,“ usmíval se můj doprovod. A tak jsem vytasila plavky a Daniel posmutněl. Přesto jsme si v přehradě parádně zaplavali.

S Danielem jsem začala po nějaké době chodit, ač jsem od rozvodu nového partnera nehledala.

Brzy se ale ukázalo, že jsem u svého předsevzetí zůstat sama měla setrvat. Daniel byl možná sportovně založený jako já, ovšem tak nechutně žárlivý, že by s ním nezůstal ani plyšový medvěd, natož já. Kdykoli byl se mnou, viděl v mém okolí samé „úchyly“, jak se vyjadřoval, a mě častoval nadávkami, že je svádím. Přitom já jen normálně existovala. Nechovala jsem se nijak vyzývavě, osobně jsem spíše stydlivý člověk a také nejsem na svou postavu nikterak hrdá. Ještě horší to ovšem bylo, když se mnou nemohl být. Šla jsem za kamarádkou a poté si vyslechla, jak jsem určitě byla s nějakým milencem. Volala mi máma a on vedle telefonu hlasitě mudroval: „Kterej chlap ti zase volá?“ Nakonec jsem se s ním musela rozejít. Ale ani to nebylo jednoduché. Obyčejné „odcházím“ bral jako výzvu k ještě většímu úsilí se mi dvořit. Slovo „nechoď“ bylo spouštěcím slovem k tomu, aby mi zvonil u bytu po nocích a já se nevyspala. Přitom mi končilo zaměstnání, má milovaná práce, v které jsem strávila tři poslední roky života.

S ukončením činnosti firmy jsem ukončila veškerou komunikaci s Danielem. Blokovala jsem ho všude, kde jsem mohla. Celý rok jsem nacházela ve své schránce jeho vzkazy, jak mě miluje, a jak se změní. Ovšem já si s ním prošla peklem a nechtěla jsem jeho, ani jiného muže. Rozhodla jsem se, že budu žít bez vztahu. Během toho roku jsem našla parádního kamaráda, s kterým si rozumím, a dobrou práci. Nic mi nechybí.

Nedávno mě Daniel opět navštívil. Měla jsem zrovna po práci, byla jsem unavená, a tak když zazvonil u mých dveří, nechtěla jsem dělat problémy a pozvala jsem ho na kávu.

„Já už přítele nehledám. Nechci vztah. Vystačím si sama, s přáteli, a mám novou práci,“ řekla jsem mu.

„Ale já si vše promyslel. Nechci umírat sám, bez přítelkyně, a mám tě stále rád. Chtěl bych vše vrátit zpět,“ řekl mi.

Nakonec jsem rezignovala a řekla mu, že můžeme být přátelé a občas si zajet na výlet, nebo si jet zaplavat. Vždyť je tu opět léto a já ne vždy mám s kým jít k vodě. Slíbil a dva dny byl opět jako na začátku. Pak ale začal vidět chyby na mé nové práci. Ano, po činnosti ve vedení společnosti jsem se ocitla v řadové pozici dělníka, ovšem práce to nebyla nijak těžká a byla docela dobře placená. Musím psát už jen v minulosti. Daniel mi předhazoval občasné přesčasové hodiny, které nebyly tolik výhodné, i fakt, že nemám tolik času, jako v předešlém zaměstnání. Neuvědomila jsem si, že předešlé zaměstnání se už nikdy nevrátí, a nakonec se pod tíhou Danielových připomínek rozhodla zaměstnání opustit.

„Děláš dobře, máš na víc,“ chválil mě.

Já šla na nemocenskou. Vedení mě z pracovního poměru ihned neuvolnilo, a tak jsem si nechala vypsat nemocenský lístek s tím, že do konce pracovní smlouvy budu mít čas si odpočinout a najít novou práci.

Nyní se Daniel změnil. Vysmívá se mi, že jsem bez práce. Do současného zaměstnání se po dvou měsících na nemocenské už vrátit nemůžu a do konce pracovní smlouvy mi zbývají už jen dva týdny. A teprve nyní jsem se dozvěděla, že Danielovi podnikání nevynášelo. Živí ho jen občasné brigády a těžko vychází s penězi. On prostě potřeboval, aby na tom byl někdo stejně špatně jako on!

Když jsem toto pochopila, přestala jsem s Danielem opět komunikovat. Po kolikáté už?

Nyní přišel s novou taktikou. Vyzve mě, že má čas a jde si buď zajezdit na kole, nebo si zaplavat, případně se projít, a abych se k němu přidala. Když neodpovím, začíná mě bombardovat zprávami, jak potkal ženu svého srdce a je šťasten. Nezapomene připomenout, že já jsem jen namyšlená hloupá ženská.

Ovšem druhý den je to tu znovu. Opět pozvání, a opět potká lásku. Jeho zprávy nepovažuji za důležité. Vím jedině, že dokud je budu dostávat, Daniela jsem se tak úplně nezbavila.

Kéž by i takto žárlivý a vlastně nemocný člověk poznal někoho, kdo by o něj stál. Protože pak by mě přestal sledovat, obtěžovat zprávami a já bych mohla opět žít svým klidným životem, jako jsem žila ten rok, než jsem ho opět vzala na milost.