Epilepsie

Po základní škole jsem nastoupila na soukromou školu, kde jsem se prala s matematikou, která mi do hlavy vůbec nelezla. Proto jsem se rozhodla, že přestoupím na jinou školu, aby rodiče zbytečně neplatili vysoké školné za školu, kterou stejně ani nedodělám. Jenže já jsem nechtěla jen tak nějakou školu. Chtěla jsem takovou, která bude něco znamenat a nemá ji každý. Jednoduše jsem chtěla být něčím výjimečná. Ale nemyslete si, že jsem byla nějaká namyšlená, to vůbec ne. Jen jsem chtěla lepší školu a potom mít prestižní zaměstnání, které by mi kdekdo záviděl. Už jsem se viděla, jak jezdím na luxusní a drahé dovolené s budoucím manželem. Ovšem sny se jednoduše představují, ale hůře konají.

Zrovna jsem chodila do třetího ročníku střední zdravotní školy, když jsem omdlela doma v koupelně. Na hlavě jsem měla bouli, ale jinak jsem byla v pořádku a tak jsem to dávala za vinu přílišnému horku v koupelně a dál jsem to neřešila a ani nikomu neřekla. Jenže mé omdlévání bylo čím dál častější a já místo školy musela s mamkou navštěvovat doktory, aby zjistili důvod mého náhlého omdlévání. „Mami, to nic není, vždyť omdlévá kdekdo a ty mě ženeš ihned ke všem doktorům,“ čertila jsem se, ale mamka byla neoblomná a já ji poslechla.

Absolvovala jsem snad všechna vyšetření, ale mé tělo bylo zdravé jako lusk, jen jsem měla nižší tlak. „No tak vidíš, mami, to se dá řešit kávou. Budu jich pít o něco málo víc a už ani jednou neomdlím...“  Kdybych tak tehdy věděla, co mě ještě vůbec čeká, nevěřila bych tomu. 

Chystala jsem se zrovna do školy a vařila jsem kávu, když vtom jsem si všimla, že v obýváku sedí bratrova přítelkyně. „Ahoj, ty jsi tady dnes přespala?“ Zeptala jsem se a ona mi to odkývala a zeptala se, jestli si může sednout ke mně a dát si kávičku se mnou. „Jo, jasně, aspoň si pokecáme,“ řekla jsem s radostí v hlase, že tady nejsem sama. Jsem od přírody hodně společenský člověk a samota mi nedělá dobře.

Ani nevím, jak se to stalo, ale probrala jsem se na sedačce v obýváku a okolo mě na židlích a křeslech seděla snad celá má rodina včetně tří mužů z rychlé záchranné služby. Otevřela jsem oči, viděla jsem nějak v mlze a najednou jsem dostala strach, že se někomu z rodiny něco stalo, když je tady záchranka. Chtěla jsem se posadit, ale ihned ke mně přistoupila mamka a rázným slovem „Lež a ani se nehni,“ jsem zpozorněla. Tady něco nehraje, proč všichni koukají na mě? Já jsem v pořádku, mně nic není. Jakmile jsem se totiž trochu pohnula, začala mě bolet hlava a tak jsem se instinktivně chytla za čelo a na rukou jsem cosi pocítila. Podívala jsem se a spatřila jsem krev. „Co se tady sakra stalo?!“ Zakřičela jsem nervózně a se strachem v hlase. Záchranáři už zjistili, že jsem v pořádku a odjeli a mamka mi s bratrovou holkou všechno řekly. Ostatní dva bratři jen na nás koukali a nebyli schopni slova.

„Lucinko, ty jsi omdlela a bouchla ses do čela, ale už je to dobré.“ Říkala mi mamka a já jí jen řekla, že je mi to nejspíš jasný, že jsem omdlela, ale že nechápu to, že kvůli tomu tady musela být záchranka. Potom se do toho vložila bratrova přítelkyně Lenka a všechno mi dopodrobna povyprávěla, až mi z toho stály vlasy hrůzou.

„Víš, pamatuješ si vůbec, že jsme spolu seděly u stolu a pily kafe?“ Abych pravdu řekla, vůbec jsem si to nepamatovala, ale Lence jsem řekla, že něco málo si vybavuji. 

„No ty jsi, Luci, seděla u okna a najednou ses rychle otočila k oknu a potom ses pomalinku otáčela na mě. Pořád jsem na tebe mluvila, ale nevnímala jsi mě. A když ses konečně na mě podívala, tak jsi v očích měla jenom bělmo a najednou ses zřítila ze židle na zem a tam ses začala klepat, slintat a mlátit hlavou o zem.“ Když to Lenka vyprávěla, mamka se rozbrečela a já jsem nemohla ničemu uvěřit. Pořád jsem se ptala sama sebe, co to mohlo být, protože mi to jako obyčejné omdlení nepřipadalo. Maminka mi potom sdělila, že musíme druhý den k doktorce na neurologii na vyšetření. Ani nevíte, jak jsem se tam těšila, přála jsem si vědět, co to mělo znamenat, ale na vyšetření k lékařce jsem se nedostala. Druhý den, když jsme tam s mamkou měly jít, mě ten podivný záchvat chytil zase, tentokrát v koupelně. Mamka panikařila, ale naštěstí se jí podařilo zavolat opět záchranku a ten den si mě už odvezli do nemocnice, kde mi udělají veškeré vyšetření.

Když jsem se probrala, vůbec jsem nechápala, kde to vlastně jsem a proč vůbec. Vše mi musela vysvětlit až zdravotní sestra, která mě měla na starost. Zvláštní bylo, že jsem si chvíli před záchvatem vůbec nepamatovala, dokonce jsem si nemohla vzpomenout ani jaký je rok nebo den. Vše se mi začínalo vybavovat asi deset minut po probuzení ze záchvatu. „Tak už víte, co mi je?“ Naléhala jsem na paní doktorku, která mi dělala vyšetření EEG a potom jsem šla na magnetickou rezonanci. Svůj ortel jsem se dozvěděla až druhý den a v nemocnici jsem celkem strávila deset dní.

„Tak, slečno Smolová. Už máme Vaše výsledky a je to to, co jsme si mysleli už včera.“ Lékařka mě tak dlouho napínala, jako kdyby šlo o nějakou soutěž a já spíš čekala na vyhlášení výsledků soutěže než na své výsledky zdraví. „Po všem tom vyšetření jsme u Vás zjistili těžkou epilepsii, která se právě vyznačuje tím, že si nic nepamatujete a při záchvatu máte silné křeče a většinou si i pokoušete jazyk.“ Po jejím monologu jsem nebyla schopna slova. Vůbec jsem nevěděla nic o této nemoci a ani jsem nevěděla, jaké to bude mít v budoucnu omezení. Od té doby, přesně je to už šest let, beru silné léky, čtyři tabletky denně. I když záchvaty nemám denně, stejně se jednou nebo dvakrát objeví bez příčiny nebo nějakého varování.

Poslední záchvat jsem měla předevčírem, kdy jsem měla nastupovat do nové práce. Práci jsem si hledala těžko a tak jsem byla ráda, že nějakou mám. Ovšem to ráno, kdy jsem měla nastoupit, se u mě dostavil epileptický záchvat ještě když jsem spala. Nikdy předtím se u mě během spánku neobjevil, většinou jsem ho měla ráno, brzy po probuzení. Ale je pravda, že ten večer jsem vůbec nemohla spát a stále jsem se převalovala v posteli. Nyní při záchvatu mě objevil bratr. Prý slyšel divné zvuky a ze začátku si myslel, že se protahuji. Jenže mu to nedalo a nakoukl dovnitř, kde mě viděl celou v křeči a v ústech jsem měla pěnu s trochou krve. Zase jsem si totiž pokousala jazyk a ten krvácí hodně. Bratr si ke mně přisedl a držel mi hlavu na polštáři, abych se nepraštila o poličku, co mám nad postelí. Asi po třech minutách, kdy mi záchvat ustal, jsem se na bratra dívala jako na zjevení. Začala jsem brečet a křičet na něj, ať jde pryč, že ho neznám a všude jsem hledala mamku. Je velice zvláštní, že těsně po záchvatu nepoznám své blízké. Oni už to ale ví a těch pár minut mého nevědomí přečkají, kdy je zase všechny do jednoho poznám. A jak to bylo nakonec s mojí novou prací? Jelikož jsem tam první den nenastoupila kvůli záchvatu, tak jsem zase bez práce. A to mi dalo takovou práci si něco najít, protože nikdo nechce riskovat, že se mu na pracovišti někdo složí k zemi.  

Cherrynka - čtenářka
ChytráŽena.cz