Epilepsie mé dcery

Dcera byla za miminko velice ráda a už se těšila, až bude jezdit s kočárkem a nakupovat dětské oblečení. Jenže se jí to vše rozplynulo, když ji nechal partner. Asi neunesl, že bude otec. Dcera z toho byla nešťastná a právě díky stresu či strachu dostane epileptický záchvat. Víte co je to pro matku vidět své vlastní dítě, jak se na zemi zmítá v křečích, vrže zuby, sliní a vyvrací oči i hlavu? Navíc když je třeba v šestém měsíci těhotenství a vy máte strach nejen o dceru, ale i o vnoučka. Nejhorší je, že po záchvatu je dcera asi dvacet minut úplně mimo. A to doslova! Nikdy hned nepozná lidi z rodiny. Dokonce se i zděsila a vyváděla a ptala se mě, proč je těhotná, že to není možný. Dokonce i třeba na naše kočky reaguje otázkami, jestli jsou naše, ptá se mě, jaký je rok, den, jestli chodí do školy nebo do práce.

Víte, ona ví asi po minutě, že měla záchvat, ví to, už nemá strach, ale fakt trvá tak dvacet minut, než se dá do kupy a všechno jí dojde. Pamatuji, když ještě nebyla těhotná a měla po záchvatu, tak za ní šel její partner, aby ji objal. A ona? Začala ječet, ať ji ten chlap nechá a křičela o pomoc, volala na mě... Musím uznat, že jsme se doma tomu smáli, byla to vážně komická situace. Od dcery to prý máme dovoleno se jejímu zmatení smát, protože ona se pak tomu směje taky až „vystřízliví“ :) My jí pak vysvětlujeme, že je to její partner už dva roky a ona se nám směje, že ne, ne, že ho nezná, že je to vtip. Pak na sebe koukají dobu, dceři šrotuje mozek, snaží se vzpomenout, a  stejně se začne smát a podezírá nás z nějaké srandy :) ...

No, aspoň jsem něco uvedla radostného pro zasmání :)

Jenže ona teď chce jít bydlet sama. Vadí jí,  že se jí každý směje, že bydlí u mě a nechce pryč. Jenže já ji tady chci, mám strach. Co když dostane záchvat a vnoučkovi se něco stane? Ona ani nebude vědět, že je to její syn! Stále se jí to snažím vymluvit, ale je pevně rozhodnutá. Jenže je pak problém, jak bude chodit do práce. Dosud studovala tři školy, kde jí vyšli vstříc se záchvaty, ale jak to bude v práci, to nevím? Ona má tak čtyři až pět záchvatů měsíčně a to asi žádný zaměstnavatel tolerovat nebude. Sice jsou dílničky pro nemocné, jenže tam si nevydělá tolik peněz. Navíc je magistra a odmalinka si přeje učit ve škole, stále věří, že bude, že se jí splní sen, ale já vím dopředu, že jí to bohužel nevyjde. Pochybuji, že by jí ředitel toleroval, když bude cca pětkrát měsíčně doma kvůli záchvatu :(

Máte s tím někdo zkušenosti?

Nebo někdo z okolí? Já nikoho v okolí neznám, ani v rodině epilepsii nemáme a dcera žádný úraz neměla. Lékařka taky vůbec neví, proč to má, objevilo se jí to v devatenácti letech a důvod je záhadou. Byla i dva týdny v Brně u svaté Anny, kde měla podrobné dlouhé vyšetření a tam taky na nic nepřišli. Moc mě to mrzí a přeji si, aby dcera byla šťastná. Naštěstí jsem ale ráda, že má těhotenství za sebou a vnouček je úplně zdravý. Hrozilo mu totiž riziko postižení. Vnouček mi dělá jen radost a stejně by mě pak mrzelo, kdybych ho už tady doma neměla každý den. Jsem na něj tak moc zvyklá, jako kdyby to byl můj vlastní syn :) 

AničkaNov - čtenářka
ChytráŽena.cz