Fatální chyba mého života

Žil jsem spokojeně se svou družkou a synem Jakubem.

Když před časem Martina, má přítelkyně, otěhotněla, přestěhovala se ke mně do mého staromládeneckého bytu. Nejdříve jsme se domluvili, že až se dítě narodí, vezmeme se. Když se ale Jakub narodil, bylo tolik věcí, které se musely zaplatit. Vyměnili jsme malou garsonku za byt větší a museli jsme zaplatit doplatek, Martina byla na mateřské dovolené a jediný, kdo vydělával, jsem byl já. Netvrdím, že jsem měl vyloženě malý plat, pro tři osoby byl ale přesto spíše nízký. Proto jsme se měli co otáčet a svatbu jsme zatím odsouvali. Důležité je to, jak si lidé rozumí, a ne fakt, jestli mají na svůj vztah papír.

Odjakživa jsem byl soutěživý typ. Jako malý jsem hodně sportoval a jezdil po sportovních soutěžích a na střední škole jsem se věnoval různým internetovým soutěžím. V té době jsem začal také sázet v sázkových kancelářích. Nikdy jsem ale do soutěží neinvestoval tolik, aby mě to zatěžovalo. Tehdy jsem dokonce jednou vyhrál pět tisíc korun. Od té chvíle jsem sázel víc a víc. Na sportovní výsledky, na politické sázky a na vše, co se dalo. Dokonce jsem zkusil i hrací automaty. To mě ale nebavilo.

Až když jsem žil s Martinou a Jakubem v novém bytě, objevil jsem koňské dostihy a s nimi spojené sázení. Náš větší byt byl totiž poblíž dostihové dráhy pro koně. Kolega z práce mě jednou na koňské dostihy vzal pro rozptýlení, a mě to nadchlo. Viděl jsem tam lidi, kteří se očima vpíjeli do vysportovaných těl krásných koní a dusot kopyt spojený s adrenalinem v očekávání výsledku mě uhranul. Tehdy jsem si poprvé vsadil víc než obvykle. Nevyhrál jsem, ale viděl jsem muže, který to štěstí měl. Rozhodl jsem se, že štěstí zkusím i příště, a od té doby jsem byl na dostizích víc než s rodinou. Martině to samozřejmě neušlo. Musela by být slepá. Z účtu mizely peníze, které jsme šetřili na svatbu.

„Půjde-li to tak dál, nebudu mít za chvíli ani na mléko pro malého,“ vyčetla mi jednou Martina.

Já jako bych to ani neslyšel. Pořád jsem viděl v nekonečnu astronomickou částku, kterou dřív, nebo později musím vyhrát. Na koníčky jsem proto vzal jednou i Martinu a svého syna. Už měl rok a já si myslel, že ho pohled na krásná zvířata zaujme. Jakub se ale rozplakal. A tak jsem chodíval na koně tajně s tvrzením, že jdu na jedno nebo dvě piva do hospody.

„Ty si myslíš, že nevím, že chodíš na dostihy?“ zeptala se jednou Martina, když jsem se přišoural večer domů. „A vůbec, od teď si to smradlavé oblečení per sám!“

Od této chvíle jsem si často pral košile a další oblečení, ale na koně jsem sázet nepřestal. Přestože mě v práci povýšili a zvýšili mi také plat, náš rozpočet byl stále víc napnutý. Martina mi začala vyhrožovat, že se s naším synem odstěhuje. Rozvést se totiž nemohla, když jsme nebyli manželé. To mnou otřáslo. Svou přítelkyni jsem miloval a ještě víc jsem přilnul k našemu společnému synovi.

Na začátku roku jsem Martině slíbil, že za výhru ji vezmu na dovolenou.

„Za jakou výhru? Ty jsi někdy snad vyhrál?“ uchechtla se Martina.

Ano, někdy jsem vyhrál malé částky, byl jsem ale stále v mínusu.

„Jednou vyhraju!“ řekl jsem rezolutně.

Martina mi proto dala čas do konce roku. Měl jsem na výhru celý dlouhý rok a věřil jsem, že za rok musím vyhrát.

„Kam chceš na dovolenou, až vyhraju?“

Martina si vybrala svatbu a cestu do Thajska.

Ode dne, kdy jsem se s Martinou dohodl a dostal jsem termín, jsem byl na dostizích mnohem častěji. Unikalo mi přitom, jak můj syn roste, co už dokáže a že mu chybím. Chyběl jsem i Martině.

Sázky, které jsem uzavíral, byly vyšší a vyšší. Rok se přehoupl do druhé poloviny, pak přišla zima. Do konce roku jsem vybílil celý náš účet. Z účtu zmizely peníze určené jak na svatbu, tak na vánoční dárky.

Na Vánoce ode mne Martina odešla. Zůstal jsem sám v holém bytě. A tak mě napadlo uchýlit se k malému podvodu. Šel jsem do banky a půjčil jsem si větší sumu peněz. Nebyl to problém, protože jsem řádně pracoval. S balíkem peněz jsem ještě před Silvestrem vyhledal Martinu a namluvil jsem jí, že jsem vyhrál víc než čtvrt milionu korun. Martina se nakonec ke mně vrátila s podmínkou, že sázet už skutečně nebudu. A samozřejmě chtěla onu dovolenou v Thajsku, kterou jsem jí slíbil, a po ní měla přijít svatba. Musel jsem proto zájezd koupit.

„Proč tak krátkou?“ zajímalo Martinu v cestovní kanceláři, a dobu, po kterou jsme měli na dovolené být, patřičně natáhla. Nemusíme přece šetřit, že? V noci jsem špatně spal a myslel na to, jak dluhy splatím, zatímco přítelkyně, která neměla o dluzích ani ponětí, se upřímně těšila na exotický pobyt.

Odletěli jsme a dovolenou jsme si patřičně užili, resp. Martina a Kubík si ji užili. Martina mě nutila do výletů a dalších zážitků, které dovolenou dost prodražily.

„Kolikrát za život se vyhrávají statisíce?“ culila se má láska a nechápala, proč se neraduji tak upřímně jako ona. Na konci dovolené jsem začal trpět nechutenstvím a rozbolel mě žaludek. Věděl jsem dobře, že je to od nervů. Doma na mě totiž čekali věřitelé a já neměl ani na první splátku svých dluhů.

Po návratu domů v poštovní schránce čekala kupa obálek. Přestože mi Martina nikdy neotvírala poštu, tentokrát udělala výjimku. Když viděla označení různých bank, do obálek nahlédla a zjistila, jak to s výhrou bylo.

„Takže ty máš dluhy? My máme dluhy!“ hodila mi dopisy pod nos.

Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsou to dluhy mé a já si je také splatím.

„To tedy budeš muset,“ řekla. Neměl jsem vůbec ponětí, kde na splátky vezmu peníze. Svatba se nakonec nekonala a Martina ode mne odešla podruhé, tentokrát napořád.

V první chvíli jsem skutečně pomýšlel na definitivní konec. Stále mě ale lákaly sázky a myslel jsem si, že prostřednictvím nich můžu dluhy splatit. Nikdo mě neomezoval, byl jsem doma sám, a tak jsem ihned po práci mířil na dostihy. Poslední peníze jsem vkládal do koní. Ale žádné finance se mi nevrátily a dluhy narůstaly. Výzva následovala upomínku a já skončil nakonec u soudu. Lítal jsem v pořádném maléru.

Navíc mi neskonale chyběl syn i jeho máma. Tenkrát jsem poprvé pochopil, že sám si nepomůžu, a navštívil jsem psychologa. S jeho pomocí jsem se zbavil závislosti na hrách a sázení, ale dluhy to za mě nezaplatilo.   Jakmile jsem nějaké peníze vydělal a vložil je do splátek, umořil jsem vlastně jen část úroků a základ byl neměnný. Tehdy mě můj kolega z práce seznámil se svým švagrem Pavlem. Pavel se živil jako finanční poradce a své práci rozuměl. Postupoval jsem dle jeho rad a dokonce jsem si našel druhou práci. Nyní jsem ihned z práce chodil na další směnu do nedalekého skladu. Byl jsem na pokraji svých sil.

Můj boj s dluhy trval ještě další čtyři roky. Jen s pomocí Pavla, dvou prací a touhy po synovi, která mě hnala dál, jsem dluhy nakonec splatil. Zhubl jsem za tu dobu dvacet kilo a musel jsem prodat byt. Po čtyřech letech jsem byl hubený, vynervovaný, bez majetku a žil jsem na ubytovně, ale dluhů jsem se zbavil. Trvalo ještě rok, než jsem se odrazil od dna a vybudoval jsem si alespoň skromné zázemí. Teď jsem byl konečně připraven vyhledat Martinu a mého syna, který už chodil do školy.

Martina od svého odchodu mi zabraňovala ve styku s Kubíkem. Prosila mě, abych ho nezatahoval do svých dluhů. Bála se, že mé pohledávky na Jakuba v budoucnu stejně přejdou. Vyhověl jsem s obrovskou bolestí jejím prosbám, ale nyní jsem byl připraven být zase tím správným tátou a Martině partnerem.

To nejhorší na mě teprve čekalo. Martina už nebyla sama. Našla si nového přítele. Ten, jak mi sdělila, bral Jakuba jako svého vlastního syna.

„Já jsem ale jeho táta,“ řekl jsem zoufale. Nepopřela to.

„To jsem měla ale čekat celé ty roky, jestli dluhy splatíš a přijdeš a budeš synovi tátou? Co jsem mu asi měla říct? Kde je jeho táta?“

Měla pravdu. Syn potřeboval mužský vzor po celou dobu, kdy jsem byl na dně, a Martina potřebovala být milována.

Dohodli jsme se proto s Martinou, že jí nebudu dělat problémy. Na oplátku mi slíbila, že svého syna budu moci vídat jednou za čas jako rodinný přítel. Prostě se pro něj stanu strýčkem.

Nejdřív jsem s návrhem nesouhlasil. Měl jsem přece nárok vídat svého syna pravidelně a můj syn měl právo znát svého otce. Pak jsem si ale uvědomil, že po celou tu dobu, co Martina žila s Jakubem mimo můj domov, jsem na syna nepřispěl ani korunou. Neměl jsem na to, abych mu koupil dárek k narozeninám, na Vánoce a dokonce jsem neměl pomalu ani na lízátko. Po celou tu dobu mého syna a jeho matku živil cizí muž. Takový, který je miloval a byl ochoten se o Jakuba i nadále starat.

Souhlasil jsem s prohrou svého života. Bude lepší, když svého syna alespoň jednou za čas uvidím. Uvidím, jak roste, a že mu nic neschází. A možná jednou, až bude starší a bude všechno víc chápat, dozví se, kdo je jeho opravdový táta.