(Mé kamarádce Hanně A.)

S Hannou jsme se poprvé potkaly jako studentky na jazykovém kurzu v Berlíně kdysi na konci 70. let. Sedávaly jsme vedle sebe ve vyučování, bydlely jsme spolu na kolejích. Rozuměly jsme si hned, i když jsme pocházely z tak vzdálených  zemí  jako bylo Československo a Finsko.

Tehdy  před rokem 1989 to bylo do Finska (nejen zeměpisně) hodně daleko! Byly jsme mladé a bezstarostné a krásně jsme si to léto užívaly. S Hannou jsme se od sebe prakticky nehnuly, hlavy pořád u sebe, jak jsme si stále něco povídaly a povídaly. Staly jsme nerozlučnou dvojicí a při loučení na konci kurzu jsme se těšily, jak se co nejdříve vzájemně navštívíme.

Přijet ze Západu k nám nebylo za „totáče“ tak složité jako naopak. Proto k nám Hanna bez problémů přijela hned příští léto. Zato mně se nikdy za těch deset let do revoluce nepodařilo získat tzv. devizový příděl a tím ani výjezdní doložku, které byly tehdy nutné pro vycestování na Západ. Zkoušela jsem to několikrát po sobě, ale bohužel nikdy mě nepustili… Psaly jsme si pak s Hannou ještě několik let. Pak jsme se sobě na pár roků ztratily a dohromady nás zase svedl před třemi nebo čtyřmi lety Facebook... a znovu jsme si začaly zuřivě dopisovat.  Taky jsme měly co dohánět!

Vloni na jaře mě pak Hanna pozvala na návštěvu k sobě do Finska. Setkaly jsme se po 35 letech.

Byl to velice příjemný týden - s Hannou a jejím sympatickým mužem. Vzpomínaly jsme na Berlín i na její pobyt u nás. Hanna si ještě po tolika letech vzpomněla na spoustu českých slov, které se u nás tehdy naučila, hlavně  na „zmrzlina“ a „Kohútek“ – už si ani nevzpomínám proč, ale takto jí tehdy při návštěvě u nás říkal můj tatínek.

Po přivítání na helsinském letišti jsme odjeli s Hannou a jejím mužem na jejich venkovské „sídlo“, do malého dřevěného domku, v oblasti Tammela.  Tammela leží asi sto kilometrů severně od Helsinek, tam začíná krajina pokrytá tisíci jezer. Silnice do Tammely vedla borovicovými lesy a za celých sto kilometrů jsme neprojížděli žádnou obcí, alespoň ne tak, jak to známe u nás. Vesnice a města kolem silnice jistě jsou, ale leží ukryté za pásem stromů.  Finové bydlí na polosamotách, takže domy zde netvoří ulice typické pro naše obce. Jedete-li tedy po finských silnicích, většinou jen tušíte, že nedaleko za stromy stojí nějaké domy a leží nějaká obec.

První tři dny mého pobytu ve Finsku jsme tedy trávili na finském venkově. Jinak žije Hanna se svým manželem v městě Porvoo a starý dřevěný domek po prarodičích využívají jen jako víkendové bydlení. Domky v Tammele jsou od sebe vzdálené až půl kilometru, ke každému domu patří 10 až 20hektarový pozemek – dvorek, zahrada, louka, často i kus lesa. Údržba domu a celého pozemku není nic jednoduchého: záhony se zeleninou, bylinkami nebo květinami, pravidelné sečení trávy, příprava dřeva na zimu… U každého domu stojí sauna. Ta „naše“ byla stejně stará jako dům, který byl postaven v roce 1912. Nacházela se v dřevěné přístavbě na dvorku. Voda se ohřívala v hlavní místnosti v kamenném kotli, kolem se sedělo na typických dřevěných lavicích. Naběračkou se pak lila voda na horké kameny, čímž se vytvářelo  požadované množství páry a regulovala se i teplota v sauně. Před domečkem byly připraveny kádě se studenou vodou k následnému ochlazení. Finové se saunují každý den, je to součást nejen jejich každodenní hygieny, ale saunování s přáteli je i společenskou záležitostí.

Jeden den jsme navštívili „centrum přírody“ NP Tammela. Z rozhledny jsme pak měli nádherný výhled  na okolní jezera a rozsáhlé lesy. V jednom z těchto jezer jsme se dokonce koupali – voda byla křišťálově čistá a v nezvykle horkém loňském finském létě příjemně osvěžující.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10