Fotografováním k věčnému mládí

Asi před dvěma lety se kamarádka, která vášnivě propadla fotografování, rozhodla, že si pořídí novou výbavu. Její stařičká zrcadlovka byla dávno překonaným modelem a nemohla jí už nic nového nabídnout. Však to také byl fotoaparát pro začátečníky, ke kterým kamarádka už dávno nepatří.

Na druhou stranu - tahle technická vykopávka stále šlapala jak hodinky a byla by škoda, kdyby doma zahálela a trpěla pocitem křivdy. Ono být sesazena z trůnu mladším a výkonnějším kusem není nic příjemného. Kamarádka zvažovala, kde by pro svou starou společnici našla uplatnění, a los padl na mě.

Do té doby jsem svůj čas věnovala především křížovkám, Sudoku a televizním soutěžím, vědoma si toho, že netrénovaná paměť odumírá a stárnoucí mozek potřebuje námahu jak sůl. U televize jsem však usínala a křížovkářské výrazy opakující se stále dokola pro mě po všech těch letech nepředstavovaly žádnou výzvu. Když se objevila kamarádka s foťákem pod paží, dostala mě do rozpaků. Jednoduše se mi nezdálo, že by zrovna fotografování v mém životě chybělo. Už už jsem chtěla odmítnout, ale všimla jsem si, s jakou láskou kamarádka přístroj vybalila. „Říkám jí Broučku,“ představila nás. Otázku, jak se pozná samička od samečka, jsem spolkla. Večer jsem si v klidu sedla a rozhodla se přístroj blíže prozkoumat. Zírala jsem na všechny ty páčky, kolečka, čísla a značky s nedůvěrou, dokonce jsem musela zalistovat v návodu, abych zjistila, jak se to vlastně zapíná. Nejsem technický typ a nikdy jsem nechápala, jak tyhle věci fungují. Návod, jak jsem se brzy přesvědčila, držel zdatně krok se sobě rovnými příručkami, které vysvětlují jednoduché věci tím nejsložitějším možným způsobem. Nakonec jsem milého Broučka nebo snad milou Broučku postavila na noční stolek a rozhodla se nechat to na ráno.
 
Období našeho postupného sžívání poněkud zkrátím. Objevovala jsem zkrátka to, co najdete v každé fotografické příručce. Ne že by mi bylo hned všechno jasné, ale jsem od přírody zabejčilá, a když se do něčeho dám, zakousnu se jak buldok. Zpočátku jsem neměla páru, jak vzniká obraz v objektivu, čím mohu ovlivnit hloubku ostrosti nebo do jakého formátu fotit, aby snímek následnými úpravami v PC neztrácel na kvalitě. O porozumění správné expozici jsem si mohla nechat jen zdát. Ale bylo jasné, že pokud my dvě s Broučkem máme trávit společný čas, musíme vycházet po dobrém. Vybavuju si okamžik, kdy se mi povedla první ostrá fotka nebo ten, kdy jsem poprvé vyměňovala objektiv. To bylo panečku haló. Ruce se mi třásly a mozkové závitky se lehce zadřely. Jenže člověk se nikdy nespokojí s málem, chce pořád víc a já nejsem výjimkou.

Za ty dva roky, co spolu s Broučkou táhnem napříč volným časem, jsem zjistila, jak nekonečně rozmanitý svět fotografování vlastně je. S ním nemůžete být nikdy hotovi jako s křížovkami nebo někde na mezi usínat, zatímco čekáte na západ slunce. To prostě nejde. Přestože slunce vychází a zapadá poměrně často, každý den je to jiné a vždycky vzrušující. Broučka mě naučila dívat se na věci kreativně a mnohem pozorněji než dřív. Nikdy jsem si třeba nevšimla, kolik drobných kvítků  se ukrývá v trávě za humny, ani kolik barevných motýlů k nám přilétá. A co teprve hmyz, který mě vždycky spíše popouzel. Nakonec musím přiznat, že  to, co ve své důmyslnosti příroda vytvořila, je zázrak až po toho nejmenšího svižníka na poli, který je mimochodem opravdu dost svižný. S hrůzou zjišťuji,  že neznám ani polovinu živočichů a rostlin, které na svých toulkách  přírodou vyfotím. Večer pak hledám v internetových herbářích jejich názvy a nevycházím z údivu, co všechno u nás žije. 

Na křížovky mi dávno nezbývá čas a televizní soutěže sleduji tak maximálně jedním okem, protože to druhé je většinou zaměstnáno tříděním a ukládáním snímků. Zpočátku jsem z pohodlnosti pojmenovávala fotky pomocí čísel, ale v tom se nevyzná ani kus vepřového. Když potom potřebuji najít konkrétní obrázek, vybafne na mě složka s popisky květ1, květ2, až květ186 a jsem lidově řečeno v háji. Proto se poctivě pídím po názvech a snažím se je ukládat do paměti, i když bývám mnohdy dost unavená. Není taky divu. Člověk zřídka udělá kvalitní fotku z cesty, takže nezbývá než popoběhnout, kam je třeba, přeskočit potok nebo se vyškrábat do srázu a ono se to za celé odpoledne nasbírá. A to ani nemluvím o tom, jak je Broučka těžká. Úplně jako ze železa. Moje kdysi rosolovité paže se pomalu, ale jistě začínají měnit ve svaly hodné Arnolda Schwarzeneggera (tedy z té poslední doby, kdy sedí za politickým pultíkem).

Dovolím si jednu radu závěrem: chcete-li udělat něco pro zdraví, zaktivnit životní styl nebo obohatit duševní život, pořiďte si také nějakého Broučka. Zachováte si mládí a budete mít o zábavu postaráno. Při fotografování totiž můžete zažít i leccos nečekaného, ale o tom zas jindy.