Hadí dobrodružství v Beskydech

Již od dob, kdy byla Sárinka schopna sama ujít víc než pár kroků, a také se náležitě kochat nabízenými zážitky, podnikáme spolu naše „babské“ výlety. Do přírody, do muzeí, za bludnými balvany, k přehradám nebo na dovolenkové „hemžení“.

Letos jsme „zmákly“ výlet do Prahy a Nižboru, navštívily mé četné sestřenky na Považí a konečně spočinuly v náručí kouzelné beskydské přírody. Ale hezky po pořádku. Praha nezklamala, motýlí zahrada byla pro vnučku opravdovým pohádkovým zážitkem. Motýli nám sedali na foťák, dotýkali se tváří, kroužili všude kolem, svačili banány. Trochu nám trvalo, než jsme se k zahradě v domě hraček dobraly, ale stálo to za to. Stejně tak posezení ve Výtopně, kde vláčky přivážejí sklenice s pitím. Nižbor jsme pak přibraly jako bonus a to hlavně z toho důvodu, že spoustu výletů podnikám s vnučkou vláčky, jsem bývalý nádražák a stylově - bydlím „na nádraží“…

Objednala jsem pro nás i odpovídající spaní „ve vagonu“. Tento, i další drážní objekty, nechal zrenovovat herec pan Tomáš Hanák. Ten se také dost často pohyboval mezi hosty. Velmi příjemný člověk, Sárinka si jej hned oblíbila. Popovídal si s námi a představil „svůj splněný sen“. Pobyt v Nižboru byl pro nás balzámem a odpočinkem a vydrápaly jsme se i k zámku. Ano, čtete dobře, bývalý hrad se přebudoval na zámek. Z výšky byl krásný výhled do okolí.

Na Považí jsem se mohla přivítat s některými sestřenkami a zavzpomínat na staré časy. Vnučka okamžitě přilnula ke všem domácím mazlíčkům. K domečku mých prarodičů nás vyvezl teréňák, pěšky by to bylo o hodně náročnější. Nebyla jsem zde přes 30 let, ale okamžitě jsem poznala tu zvláštní vůni starého dřeva, sena a lučního kvítí…

Ovšem nejvíce jsme se těšily na společnou dovču. Jen my dvě, výlety, hry a dovádění v bazénu. Patřím k celkem pohodlným lidem. Nerada měním zaběhlé rituály a děsí mě čas, kdy jsem odkázána na své znalosti, důvtip a rychlý úsudek. Asi právě proto si dopřávám zážitky mimo sféru, která je mi blízká a testuji, zda dokážu „přežít“ i v divočině. Loni se nám stalo, že jsme vyrazily na výšlap na Ondráš a ten jsme ani po 8 km putování vůbec nenašly…Tentokrát jsem požádala vnučku, aby i ona hlídala modré značky na stromech. Říkala jsem si, že i pro nás 2 může být modrá… dobrá.

Nejsem turista, nikdy jsem jím nebyla a asi ani nebudu, ale vypravily jsme se se svačinkou, pitím a s dobrou náladou. Cesta byla náročná, velké stoupání, samý kámen a spletité kořeny starých stromů. Sárinka hupskala jako srnečka, já funěla jako lokomotiva, ale nevzdaly jsme to. Trošku mě vyděsila její zmínka o možném střetu s vlky nebo medvědem, ale ani ve snu mě nenapadlo, že nás prožene zcela jiné zvíře!

Zhruba po 3 km směrem vzhůru jsme byly na Kotáři. Pohled na hory kolem nás odměnil za strastiplnou cestu v babičko - holčičím tandemu. Sárinka si hned našla chlupatou kamarádku a já usrkávala své první kafe. Věděla jsem, že zpět to už bude jenom lepší a cesta bude rychleji ubíhat. Odpočaté a napojené jsme se vydaly dolů. Sluníčko už pořádně rozehřívalo stráně a osvětlovalo i úzké chodníčky plné kamení a kořenů. Asi v půlce cesty se náhle ozvalo: „HAAAD“. Sárinka šla přede mnou a asi metr před ní opravdu byl. Velký, tmavý, dlouhý asi 1,5 m. Evidentně jsme jej probudily, půlku těla měl zvednutou a hlavu otočenou k nám. V ten okamžik se ve mně zastavilo srdce, napadly mě všechny možné katastrofické scénáře. Sem by se vrtulník určitě nedostal, kdyby nedej Bože, došlo k nejhoršímu.

Zaskočená a vyděšená jsem nedokázala určit druh hada. V tu chvíli to bylo pro nás nepodstatné. Zakřičela jsem: „Rychle zpět!“ a pustila děvčátko před sebe. Neotáčela jsem se a upalovala směrem nahoru za vnučkou. I ona byla vylekaná. Držela v ruce kámen ve tvaru srdíčka, který našla pro maminku. A ten jsme jako první hodily na chodník před nás, za ním ještě několik dalších, abychom plaza vyplašily a mohly projít. Jinudy se opravdu sestoupit nedalo. S malou dušičkou jsme zaregistrovaly, že had je pryč. Asi se vylekal ještě více než my dvě. Pak Sárinku napadlo: „Babí, budeme zpívat, to se hadům určitě nebude líbit a zůstanou zalezení v trávě“. A tak se po hustém porostu až do zahlédnutí prvních domků, nesly české, slovenské i moravské lidovky. Většinou zpívala vnučka sama, sem tam jsem přidala i svůj druhý hlas. Zpěv i strach z hadů v zádech nás poháněl dolů nebývalou rychlostí. Zapomněla jsem na všechny otlaky a zpocená záda, bolavé nohy a vnučka pronesla trefný postřeh: „Babí, já jsem vůbec netušila, že mám tak silný hlas“. No, já to pochopila, u nás se praví, že nejen hlad, ale i strach je „sviňa“ a umí tě „vyštenkrovat“ k nebývalým výkonům. Nevím, jak se k našemu kulturnímu vystoupení v horách kolem Kotaře stavěli další pocestní, houbaři a lesníci, to se už asi nedozvíme, ale jsme přesvědčené, že nám náš rázný a hlasitý zpěv zachránil „kožu“.

Srdíčkový kámen dostala dcera od Sárinky jako upomínku na naše dobrodružství a také na naší bystrost a hbitost. Věk je opravdu jen číslo a pohodlnost lze potlačit, to jsem pochopila už dávno. Důležité je, rozhodnout se rychle a efektivně v případě ohrožení. Až doma jsem si vygooglila, že tím velkým hadem byla pravděpodobně užovka. I ona však dokáže uštknout, syčet a vyděsit svým chováním v případě, že se cítí ohrožena.

Po víkendu nastupuje Sárinka do první třídy. Šlo tedy o naše poslední předškolní prázdninové dobrodružství. Byla trochu zklamaná, že půjde do B – čka, ale když jsem jí řekla, že se u nás tradovalo: A- do pekla, B- do nebe, byla už smířená s „béčkovým“ teamem. Bude už jen na ní, jak se předvede. Jídelníček v restauraci, kde jsme si dávaly oběd po „hadím“ dobrodružství, přelouskala bez chyby. Věřím, že vše zvládne a těším se na další putování s mou malou souputnicí…

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete