Havěť - šokující povídky plné černého humoru

Název knihy: Havěť
Autorka: Claire Castillon
Nakladatelství: MOTTO
Rok vydání: 2008
Počet stran: 160 str.
Cena: 169 Kč
Formát: 136x207 mm, 238 g


Devatenáct povídek třicetileté francouzské autorky Claire Castillon nás přivádí do niterného světa nelítostných matek a nezdárných dcer. V každé z povídek je rozehrán složitý souboj emocí, při němž jsou bez skrupulí překračována zažitá tabu. Autorka ve své knize provokativně odkrývá nejtajnější a neintimnější lidské představy a pocity.

O autorce knihy Havěť:

Claire Castillon
Narodila se 25. 5. 1975 v Boulogne-Billancourt. Začala studovat filozofickou fakultu v Nanterre, ale studia nedokončila a poté vystřídala řadu příležitostných zaměstnání. V pětadvaceti letech vydala svou první knihu Le Grenier (Půda, 2000), ale teprve její druhý román, Je prends racine (Zapouštím kořeny, 2001), jí získal zájem čtenářů i kritiků a v současné se připravuje jeho filmová verze, na jejímž scénáři se Claire Castillon podílí. Do současné doby napsala pět románů,  jednu divadelní hru a dvě sbírky povídek, které lze žánrově řadit k černému humoru. Havěť (Insecte) je první z nich.

Ukázka z knihy Havěť:

 Čeká na ni na chodbě. Netrpělivě sleduje čas, když se koupe, zatímco já připravuji večeři. Trvá to už tak dva nebo tři týdny. Když uviděl schnout její malou podprsenku mezi naším prádlem na sušáku v koupelně, prazvláštně zareagoval. Ptal se mě, proč to tam je. Vysvětlila jsem mu, že jakmile začne proměna dívky v ženu a prsa se začnou nalévat, musí si okamžitě přivyknout ji nosit. Stál tam, dotýkal se ramínek a zlehounka osahával košíčky. Pak otevřel lékárničku, vyndal deodorant a řekl, že jí to teď hned věnuje, aby se také on zapojil do její roztomilé proměny. Vysvětlila jsem mu, že tyhle věci si musí vyřídit ženy mezi sebou. Ustoupil tedy, podal mi tubu a byla jsem to já, kdo zasvětil naši dcerku do používání deodorantu. Bohužel, jeho problém tím nebyl zažehnán. U stolu jsem si všimla, že si ji prohlížel, díval se na ni i na její podprsenku prosvítající pod svetříkem, který si ode mne vypůjčila. Pak jsem na ně zapomněla, až do večera, kdy jsem ho překvapila u umyvadla, jak vdechuje vůni ručníku naší malé, viděla jsem ho, ale řekla jsem si, že se spletl. Přesto jsem zasáhla a připomněla mu zásady hygieny. Byl to omyl, omluvil se, a tak jsem se ho na nic neptala. Odložil ho zpátky, jenom si otřel obličej, no a to bylo všechno.

Jenže malá začala být divná, večer se často schovává v bezpečí kuchyně, když zašívám nebo si připravuji jídla dopředu a nandávám je do krabiček před zamražením. Raději si u mě čte nebo se dokonce učí šít. Moc se jí nechce chodit s otcem dolů do garáže, kde si v suterénu udělal malou zašívárnu, aby měl kde kutit. A kromě toho, není to tak dlouho, co se mu přestalo líbit, že tam chodím bez pozvání. To neplatí pro malou. Když je s ním, přihlíží, jak pracuje, poklízí, maluje, to já se dolů moc neodvažuji, ne že by křičel, ale vím, že je to jeho teritorium. Je to jako moje kuchyně, každý má své hájenství, a tak zůstanu stát mezi dveřmi a jenom řeknu malé, že musí jít spát. Manžel mezi garáží a kuchyní nainstaloval zvonek, a když něco potřebuje, zazvoní jednou, aby přišla dolů ona, a dvakrát zvoní na mě. Samozřejmě když můžeme, pokud nemáme čas, nestěžuje si a jde nahoru, není to žádný tyran. Někdy je to proto, že má chuť něco si zakousnout, či chce nahlédnout do nějaké knížky nebo časopisu. Při svém malování se inspiruje porůznu objevenými obrázky. Má talent.

Bývám v posteli, když po půlnoci přichází nahoru z garáže, kam se vrací po večeři a kde neustále pracuje, a tak vklouzne do peřin. Ale teď chodí za ní do jejího pokoje, slyším ho vstoupit a přibouchnout za sebou dveře. V té chvíli zavírám oči. V televizi jsem viděla pořad o incestu, a protože to slovo malá neznala, vysvětlila jsem jí ho. Trochu přihlouple se zasmála. Tím jsem nabyla jistoty. Pochybuji zároveň, že jí manžel nic neřekne, když to dělá. Zacpávám si uši, protože bych nechtěla zaslechnout, co tam vyvádějí, to je, jako bych se dívala, a to by bylo příšerné. Co mi zemřela matka, nesnáším přílišné vzrušení, točí se mi potom hlava, a někdy mě to dokonce uspí. Když malá ve středu upadla na koleno a já zahlédla kapičky krve, rozrušilo mě to tak, že jsem ji nedokázala ošetřit a musela jsem přivolat jejího otce. Chtěla jsem seběhnout do garáže, dcera mi v tom zabránila a řekla mi, že tam raději půjde sama, jako kdyby jí vyhrožoval. Vzala si dezinfekci, obvazy, podala jsem jí nůžky, naschvál ty dlouhé, hodně ostré. Když se vrátila nahoru s obvázaným kolenem, pomohla mi s vařením. Pohladila jsem ji po hlavě, jako bych z ní něco smývala, a ona si hned nato roztrhla prst o víko konzervy. Jak vystříkla krev, rozplakala se, tak jsem jí vyhubovala a pak jsem plakala taky. Zazvonila jsem, aby nám manžel přišel na pomoc. Pokoušela jsem se nemrkat, aby mi neuniklo žádné jeho gesto. Pozorovala jsem ho, jak vzal prst malé, očistil ho a zavázal. Nevšimla jsem si mezi nimi ničeho zvláštního, až na rozruch kolem krve, která nepřestávala téct, a dokonce v jednom okamžiku jí stékala přímo na dětská stehýnka. Můj muž šel potom dolů zase pracovat, malé navrhl, aby šla s ním, ale ona odmítla, ohlédla se po mně a řekla, že mi chce pomáhat, a já, abych uvolnila atmosféru, odpověděla, ať si už sedne do kouta a kouká se, co dělám, protože jinak dnešní den nepřežije. V tu ránu jsme se všichni rozesmáli, všichni tři, tak jako kdysi, a já ucítila, jak mnou prostupuje hluboký pocit štěstí. Jen chvilinku, dostala jsem strach, aby nešlo o nějaké jiné dítě, a proč ne o jinou ženu, nebo o nějaký hmyz, napadalo mě to takhle, v tomhle pořadí. Co kdyby ta jedovatá havěť za několik let zas pobláznila mého muže. Naše dcerka začíná být velmi půvabná, a já nechci, aby jí ublížil. Ale jak o tom mluvit a všechno nepokazit, je nám tady spolu tak dobře, člověk nesmí být nepřející.
Dcera mi přišla dát pusu před spaním. Sedáme si do salonku a prohlížíme mou sbírku drobounkého hmyzu rozloženou na stole. Hladí taky modrou vážku, co mi visí na řetízku na krku, a dává jí roztomilá jména. Zná ji od narození. Manžel mě pořád pobízel, abych ty malinkatý potvůrky sbírala, tvrdí, že já sama jsem takový podivný živočich, zvláštní hmyz, prapodivný ženský druh. Malá je navyklá dotýkat se jich, jen když jsem s ní. Člověk je musí umět vzít do ruky, protože se jim nic neodlomí, když se na ně jenom dívá. Jsou jako lidé, se svým krunýřem, krovkami a tykadly vypadají mohutně. Ale jakmile se setmí, vrtá mi hlavou, jestli všechna ta havěť nezačne drápat na dceřiny dveře a ta nejčipernější je nepodleze a nevezme si ji. Na pánův příkaz. Ale já  si nesmím žádné takové scény představovat, musím se šetřit, potlačit pocit, který se mě vší silou zmocňuje, jakmile je u ní v pokoji.

Beztoho manžel už z jejího pokoje odchází, dneska večer to zvládl rychle. Ukládá se vedle mě do postele, líbá mě na ústa a říká: „Dobrý večer, má krásko.“ Cítím vůni své dcery, tisknu ho k sobě, jako bych svírala ji, dcerku, zprzněnou v její posteli mužem, co spí v té mé. Pokládám mu ruku na přirození, chci cítit, jak je veliké, co vlastně vniklo do mé dcery. To v něm probouzí prudkou touhu a bere si mě, stejně jako ji? Jak se jí zmocňuje? Dcera zaujímá mé místo. Manžel se se mnou miluje,  do ucha mi šeptá přisprostlá slovíčka, chvílemi zuřivá a zároveň sladká, láskyplná. Abych šla k němu, no tak, no, jako se utišuje dítě.

Jednou v noci malá zaječela, můj muž vyskočil z postele, rozeběhl se do jejího pokoje, já pak vstala taky, nadnášená jakousi silou, ano, tentokrát jsem ji v sobě našla a přiblížila jsem se ke dveřím, které pečlivě zavřel. Poslouchám a slyším jenom tátu, co říká, no tak, no. Musí utišit dítě, jestli to tak není, jak mu vysvětlit, že tohle nemá právo dělat, i když slušně, i aniž by měl špatné úmysly. Odcházím zpátky do postele, rychle se vrací, byl to jenom zlý sen, už je všechno v pořádku. Zítra je škola, bude v bezpečí. Možná že pozítří dostanu odvahu a dokážu ji odvést, daleko odtud, od něho. Tisknu se k manželovi, jak já tohohle muže miluji, jeho kůži, vůni, jeho podobu i hlas. Všechno je to moje chyba. Nikdy jsem neměla tak brzo kupovat dcerce podprsenku. Co to bylo za zvrácenou potřebu rozpovídat se o malých pučících ňadrech před mužem, který s námi bydlí pod jednou střechou? Já jsem snad blázen, nebo co?
    
Ráno odjíždějí do školy, vozí ji tam, protože to má při cestě. Ona, od té doby, co nosí podprsenku, má právo si sednout dopředu. Rozesmátá za okénkem mi mává, odpouští mi, že ji ponechávám jejímu katanovi, to je normální. V tom pořadu o tom mluvili. Dítě, zneužívané otcem, se zastává své matky. Tím, že se přizpůsobí tomu, co je po něm požadováno, zaručuje rovnováhu v rodině. Nebo tak nějak to bylo. Dneska ráno její otec zamrkal. Dělala jsem, že nic nevidím, když jí řekl: „Přijď za mnou do garáže,“ zrovna jsem vystupovala z vozu a on zamrkal. Chtěla jsem s ní jít dolů, abych byla u toho a viděla, co se děje, ale zabránila mi v tom a řekla: „Stačí, že mám tátu, co mě vozí do školy, nemám zapotřebí, aby se mnou dolů do garáže chodila máma.“ A zakřenila se. Nechtělo se mi naléhat, měla jsem pocit, že mě chrání, a odmítnout  pozornost by bylo netaktní.
Když je ve škole, přepírám její prádlo a ručníky, říkám si, že jestli může být rozrušení mého muže cítit (v sexuálních záležitostech se hovoří o feromonech), musí se to vyčistit. Poletující brouček, zavěšený na krku, mi poskakuje mezi prsy, když dělám, co můžu, aby se to všechno skvělo, musí to vonět, tak jak má, už nechci, aby se jí dotýkal. Nechci, aby odešel.

Dneska večer sedím v kuchyni a čekám na manžela s dcerou, která krásně prostřela, abychom něco oslavili (jsou to mé narozeniny). Najednou zaslechnu zvonek. Jedno zazvonění. Dcera má jít do garáže. Nechám ji, ať jde. Jsou to mé narozeniny. Maso bude pečené za dvacet minut, mají akorát tak čas trošku se pomazlit před večeří. Když jde dolů, nevypadá vyděšeně, možná že se jí to nakonec líbí. Možná, protože některé civilizace to praktikují, je to věc kultury. Čekám v kuchyni, pokouším se na nic nemyslet, soustředím se na své zažívání. A najednou se zvonek rozezněl bez přerušení, ne jedno zazvonění, ani dvě, ale řvoucí siréna, jako kdyby se tělo mé dcery přitisknuté k příčce opřelo o zvonek, bez přestání, jako by byla drcena otcem a matku už nemůže šetřit. Její křik proniká skrz zdi do kuchyně, zatímco se pečeně rozplývá a brambory zlátnou vedle pečícího se zvířete. To zvonění začíná být šílené. Jdu dolů po schodech, poslouchám u dveří a slyším manžela, jak říká, že tamtu se jim nikdy nepodaří vynést. Řekl „tamtu“. No dobrá, tím hůř, otvírám dveře do garáže. Když to, co spatřím, bude příliš hrozné, potichu je zase zavřu a všechno bude jako předtím. Muže vidím v jednom rohu místnosti, dcerku ve druhém. Je přimáčknutá ke zdi a tam, u ponku, kleje můj manžel s rukama křečovitě svírajícíma obrovský obdélník, který se pokoušejí velice opatrně přemístit, aby ho nepoškodili. Dcera mě zahlédne a prohodí: „Vynášet to po úzkém schodišti už nemá smysl, můžeme to vynést hlavním vchodem, podívej, koho tu máme!“ Můj muž tu věc odkládá a plátno, které to má zakrývat, padá a objevuje se malovaný obraz čtyřikrát dva metry. Portrét ženy, která se podobá hmyzu, vážka k mým narozeninám.

Dcera pojídá pečeni. Říká, že jen stěží to plátno skrývali až doteďka. Po celý měsíc den co den sledovala, jak pokračuje práce, byla to ona, koho napadl obraz, i když ten, kdo ho vytvořil, byl otec. Těšili se, jak budu překvapená. Jestlipak jsem si něčeho nevšimla? Žádného tajnůstkářství? Báli se, že se nakonec budu cítit odstrčená. Chtěli, aby byl obraz obrovský, jako jejich láska ke mně. Brečím, dcerka se usmívá a můj muž mě k sobě přitiskne a říká, no tak, no, a já se ho ptám, jestli chce ještě brambory, jsou to rohlíčky z oblasti Touquet, je to vzácnost, ale já je sehnala.



Více informací o knize Havěť - šokující povídky plné černého humoru se dozvíte také na stránkách nakladatelství MOTTO.