Historka z hrobu

Ač dnes žijeme v krizovém stavu, nesmíme myslet jen na to zlé. Musíme se snažit veselou myslí a optimismem posílit imunitu, abychom mohli případně čelit tomu, co možná postihne právě i nás osobně. A proto přidávám vzpomínku, příběh na veselejší téma. Ony se totiž blíží Velikonoce.

 

Byla jsem tehdy malá holka, má mladší sestra ještě menší. Bylo období Velikonoc, maminka měla doma spoustu práce, protože pekla, uklízela a celkově se připravovala na příchod koledníků. Den před jejich návštěvou jsme mohly být venku o něco déle, než obvykle. Se sestrou jsme se nudily. A tak jsem vymyslela něco, čemu jsem říkala stezka odvahy.

„Viď, že si netroufneš za tmy jít na hřbitov?“ vyzvala jsem svou sestru.

„Já? Klidně,“ řekla sestra. Popotáhla, vytáhla si plandavé tepláky, které jsme kdysi nosili všichni, a šlo se.

Maminka nám sice přikázala, že se nesmíme od domu vzdálit, měla ale doma hodně práce, a tak nás nestíhala kontrolovat tak často, jako obvykle. Hřbitov navíc nebyl daleko.

Vyšly jsme vstříc dobrodružství.

 

Když jsme na hřbitov dorazily, byl už zavřený. Tehdy se hřbitov zamykal hodně brzy. Co budeme dělat?

„Přelezem!“ zavelela sestra.

Měla jsem ze své mladší sestry radost. Ničeho se nebála. Přelezly jsme hřbitovní bránu. Tehdy každé malé děcko umělo lézt přes ploty a na stromy. Uměly jsme to i my. Už byla pořádná tma, maminka o nás musela mít strach. Rychle jsme procházely mezi hroby a kochaly se světýlky. Hroby byly ozdobené, ve vázách na žulových deskách byly kočičky, zlatý déšť a ostatní květy, které k jaru patří. Tak jsme byly zabrány do výzdoby hrobů, až jsme pořádně nevěnovaly pozornost cestě, po které jsme šly. Náhle jsem šlápla do prázdna. Padala jsem někam dolů a dopadla jsem na dno vykopaného hrobu.

„Pomoz mi, něco jsem si udělala s nohou, sama nevylezu,“ zasténala jsem.

Sestra se chvilku pokoušela mě vytáhnout. Byla ale mladší, neměla dost sil. V dálce zahřmělo. Sestra se lekla a utíkala pryč. Doufala jsem, že pro pomoc.

 

Sestra doběhla domů a odemkla si byt.

„Kde jste byly? Měla jsem o vás strach! Okamžitě se umýt a spát!“ zavelela směrem k pokojíčku. Ani se tam nešla podívat, protože měla ruce od těsta. Sestra byla tak vystrašená, že v první chvíli místo, aby řekla, kde jsem skutečně vzala pyžamo, a pochodovala směrem koupelna. Já zatím plakala v hrobě.

Když vzduchem přelétl netopýr, můj pláč přešel v hysterický křik. Široko daleko ale nebylo ani živáčka, jen ten netopýr a nechci domýšlet, jaká další zvěř. Žádný člověk mi nemohl pomoci.

Jen sestra. Ta pustila vodu do vany, pak si ale vzpomněla na mě. Vyběhla z koupelny a překotně vyprávěla mamince, co se stalo. Tatínek byl v práci, měl noční.

Maminka vykřikla a upustila plech, na kterém měla seřazeno cukroví na pečení, na zem.

„Kde je? Okamžitě mě tam zavedeš!“ zavelela. Sestřička přikývla.

Maminka vzala baterku a sestru zabalila do teplého svetru. K hřbitovu utíkaly. Chvilku se maminka snažila sehnat někoho, kdo by jí hřbitov odemkl. Nenašla nikoho. Ale i naše maminka docela obstojně lezla přes plot. Přelezla přes hřbitovní branku, pomohla mé sestře, a přikázala:

„Veď mě!“

Sestra by maminku ráda vedla, ale nevěděla, kudy. V tom leknutí k hrobu netrefila. A tak obě běhaly po hřbitově, svítily baterkou k zemi a volaly mé jméno.

Když mě konečně našly, byla jsem pořádně promrzlá, vyděšená a myslela jsem si, že hrob živá neopustím. Maminka mě vytáhla z hrobu a podpírala mě cestou k bráně. Jak ale bránu přelezu? S pomocí sestry i maminky jsem to dokázala.

 

Se sestrou jsme dostaly obě na zadek. Já druhý den navštívila s maminkou chirurgii. Noha nebyla vážně zraněná, přesto mi ji na nějaký čas ozdobila dlaha. Koledníci byli ke mně jemní, aby mě ještě víc nezranili. A tak má sestra putovala do vany a já byla ušetřena.

 

Po Velikonocích jsme ve škole psali slohovou práci na téma Velikonoce. Se svou příhodou z hrobu byla ta má zaručeně nejlepší.