Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Úterý 24.10. 2017
Dnes má svátek Nina
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Host do domu, hůl do ruky

29. 08. 2015 | Vaše příběhy

Má příhoda se stala v době, kdy seznamování prostřednictvím inzerátů bylo ještě v plenkách.

Po dlouhé a těžké nemoci mi zemřela milovaná žena. Děti byly už dospělé a z domu a já zůstal sám. Dcery mě pravidelně navštěvovaly i s rodinou, mně bylo přesto smutno. Téměř třicet let jsem žil s manželkou v pěkném harmonickém vztahu. Vztahu plném porozumění, lásky a vzájemné úcty. Neuměl jsem si zvyknout na návraty do prázdného bytu, na večerní posezení u televize bez milovaného člověka, na osamělé usínání. A proto jsem se rozhodl, že se pokusím najít si kamarádku. Neměl jsem v úmyslu žít s jinou ženou. Představoval jsem si občasné procházky, možná výlety, společnou dovolenou, nebo jen korespondenci a pár milých slov. Prostě někoho, s kým bych mohl sdílet společné zájmy, tolerovat se a zpříjemnili bychom si navzájem podzim života. S takovým předsevzetím jsem také odpověděl na jeden inzerát v novinách. Svou odpověď jsem formuloval tak, aby dotyčná žena hned věděla, co hledám. Tehdy ještě neexistovaly počítače a internet. Napsali jste dopis do redakce novin a čekali jste, zda se dotyčný, kterému bude váš dopis předán, ozve.

Host do domu, ...Paní se ozvala zhruba za týden. Poděkovala za má psaná slova a krátce se představila. Přiložila také fotografii. Z ní se na mě usmívala milá paní. Byl jsem ale zklamán tím, že paní Barbora byla odněkud z Tábora. Pěkně se to rýmovala, ovšem z Tábora na severní Moravu a opačným směrem to je poněkud dál.

„Zdá se mi, že oba hledáme to stejné. Jsem také vdova a hledám spřízněnou dušičku. Přestože bydlíte poněkud dál, dvě spřátelená srdce nemůže přece rozdělit dálka.“ 

Toto je úryvek z dopisu paní Barbory.

Já na něj odpověděl v podobném stylu. Proč bychom nemohli být přátelé? Můžeme si dopisovat, sdělovat jeden druhému bolístky i radosti, a tak si zpříjemňovat život navzájem. A kdo ví, třeba se někdy uvidíme?

Vyměnili jsme si asi čtyři dopisy a začali jsme si tykat. Barbora vypadala jako správná ženská.

Těšil jsem se na její dopisy. Kdo mohl vědět, že ji brzy uvidím i na živo?

Byl pátek večer a já studoval, jako správný důchodce, televizní program, když zazvonil domovní zvonek. Kdo to může být? Pohlédl jsem na hodiny. V tuto denní dobu návštěvy nemívám. A vlastně poslední dobou v žádnou denní dobu nemívám návštěvy, mimo těch předem ohlášených. Šel jsem otevřít dveře v neblahé předtuše něčeho nepříjemného. A vědět, co mě čeká, tak je ani neotvírám, nebo je rovnou zase přibouchnu. Ve dveřích stála matróna s kufry!

„Franto, tak mě tady máš!“ smála se. Jak znala mé jméno? To jsem se brzy dozvěděl.

„No, Barbora. Barbora z Tábora!“ smála se tučná paní, u které jen oči prozrazovaly, že by to mohla být ona. A už mě tiskla na svá plná ňadra.

„Františku, nemohla jsem se dočkat, až tě poznám. Tak jsem nelenila, sbalila pár nezbytných hadříků, a máš mě tu,“ smála se robustní paní, zatímco mně bylo do pláče. Na tváři obtisknuty její airbagy, celého mě deformovala, jako kdybych byl z plastelíny.

„Tak pojďte dál,“ pozval jsem ji nuceně.

„Jakýpak pojďte? Franto, vždyť si tykáme!“ připomněla mi ryčně, že to nemohlo ujít ani paní Horáčkové z posledního podlaží. Vtáhl jsem ji do nitra bytu. Nemohl jsem ji nechat za dveřmi, když přijela z druhého konce republiky. Co s ní ale budu dělat?

„Vypadáš jinak, než na fotce,“ utrousil jsem poznámku, zatímco jsem chystal malé pohoštění.

„Mám světlejší odstín vlasů, že?“ usmála se paní, která by si nezadala s geniální herečkou paní Růžičkovou.

„To možná taky, ale proporčně jsi jiná,“ nechtěl jsem ji urazit.

„Ty s tím naděláš, cimprlichu. Trochu živočišnýho sádla.“ Plácla se do stehen. S údivem jsem pozoroval, jak její nohy ještě chvilku vibrují, jako by byly z gumy. Naházela do sebe několik narychlo připravených obložených chlebů, vypila kávu i limonádu a natáhla se na gauč, jako by byla doma.

„Tak kde budeme spinkat, cukrouši?“ ptala se po chvilce. Pozoroval jsem onu ženu obřích rozměrů, jak se pomalu zase zvedá. Nevím, proč mi to připomnělo záchranu velryb uvízlých na souši?

Po chvíli ta obluda vrazila do mé ložnice.

„Tak tady máme pelíšek,“ dosedla na manželskou postel. Ta se zaúpěním poklesla pod její váhou. Co budu dělat? Zmocnila se mě panická hrůza. Chvilku jsem uvažoval, že uteču. Nenechám ale svůj byt cizí divoké ženštině! Nedovolím netvorovi, aby spal v posteli, kde mimo mě spala jen má milovaná zesnulá manželka.

„Kdy pojedeš domů?“ ptal jsem se.

„Mám tu věci na týden, tak týden jsem jen tvá,“ prohlásilo strašidlo. V panické hrůze jsem protáhl obličej. Barbora si to vysvětlila po svém. „Neboj, můžu si věci přeprat a být tu i déle, aby ti nebylo smutno.“

Barboru jsem nakonec přemluvil, aby spala v obýváku. Podplatil jsem ji mísou řízků a vymluvil se na chrápání.

Celou noc jsem nespal. Mám cizí ošklivou ženskou v bytě a nedokážu se jí zbavit. Taky jsem neusnul v obavách, aby mě ta divoká ženština nepřepadla v noci.  

Druhý den jsem ji vzal ven, že jí ukážu město. Pozval jsem tu ženskou na oběd. Já snědl jeden, ona ten svůj zajedla pohárem a dětskou porcí hranolek.

„Na co myslíš?“ ptala se, když jsme si sedli v parku na lavičku.

Myslel jsem jen na jedno: Jak ji dostanu z bytu!

„Na to, že je dnes hezké počasí,“ zalhal jsem.

Odpoledne jsem Barboru nechal chvilku před domem samotnou.

„Musím k sousedům něco si vyřídit,“ řekl jsem. Vtiskl jsem jí do ruky tabulku čokolády, kterou jsem ji umlčel, a běžel za svým kamarádem, který bydlel v bytě nade mnou.

„Karle musíš mě zachránit!“ žadonil jsem. V rychlosti jsem vysvětlil Karlovi, co se mi přihodilo a jaký je můj plán. Chtěl jsem po něm, aby mě jako pozval na své narozeniny, které by jako slavil. Tím bych se omluvil Barboře a ona by se vrátila domů.

„To myslíš vážně, že ses na stará kolena zbláznil a hledal jsi ženskou? Mohl jsi říct, dal bych ti tu svou,“ smál se mi kamarád.

„Že tě huba nebolí! Ahoj Franto. Tvůj plán je sice dobrý, ale taková baba by chtěla na ty narozeniny s tebou. To by ji neodradilo. Já mám jiný plán.“ Karlova žena Blanka mi vysvětlila svou strategii a já šel opět před dům, kde na mě čekala od čokolády upatlaná Barbora.

„Tak pojď, Barborko, půjdeme už domů. Jsem nějaký unavený,“ usmál jsem se. To bylo součástí mého plánu. Sotva za námi zaklaply dveře a my se usadili do obýváku, zvonila u nás sousedka Blanka.

„Franto, stalo se něco hrozného!“ odříkávala větu, na které jsme se domluvili. „Volali tví rodiče. Měli bouračku a mají oba polámané nohy. Musíš jet okamžitě k nim a postarat se o ně.“ Tehdy měl telefon málokdo, mí sousedé ho například měli. A tak jsme zahráli ono divadlo. Mým rodičům se samozřejmě nic nestalo a v tu chvíli seděli doma jen pár bloků od mého domu.

„Barboro, je mi to moc líto, musím za rodiči,“ prohlásil jsem.

„Františku, pojedu s tebou!“ nedala se Barbora odradit. „Kde bydlí?“

„Je to hodně daleko, na vesnici na jižní Moravě,“ lhal jsem a doufal, že mí rodičové nepřijdou nečekaně na návštěvu.

„Když už jsem k tobě jela takovou dálku, nenechám tě jet samotného,“ prohlásila rezolutně Barbora.

Ale já měl náhradní verzi.

„Barborko, vážím si toho, ale jak víš, nemám auto. Mí rodiče bydlí na vesnici. Cestou k nim musím dvakrát přestupovat a nakonec jít pěšky skoro deset kilometrů do kopce.“

Jen jsem doufal, že mi Barbora nenabídne taxíka. Ta ale, když slyšela o desetikilometrové túře, ihned začala balit. Musel jsem ještě přetrpět podobné muchlování, jako při jejím příjezdu. Naposledy jsem byl podroben masáži jejími obřími airbagy, a zbavil jsem se obří ženy. Sledoval jsem její odchod zjihlým pohledem. Jistě si myslela, že jsem tak dojat. Já zatím slzel štěstím nad tím, že jsem se jí zbavil.

Barbora odjela a já ihned usedl k dopisnímu papíru.


„Milá Barboro,

když jsi odjela domů a já navštívil rodiče, potkal jsem v rodné vesničce svou dávnou lásku. Rozhodl jsem se k rodičům přestěhovat a zůstat s tou, kterou jsem kdysi miloval.

Věřím, že na mě brzy zapomeneš a najdeš si muže, kterého si tak báječná žena zaslouží.

František“

 

Dopis tohoto znění putoval na Barbořinu adresu. Ještě několik týdnů jsem trnul hrůzou, kdykoli někdo zazvonil na můj domovní zvonek, a naučil jsem se plně využívat funkce dveřního kukátka. Barboru jsem už ale, naštěstí, nepotkal.

čtenář
ChytráŽena.cz
příběh vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Host do domu, hůl do ruky:

Host do domu, hůl do ruky
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Moc jsem se pobavila Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Pobavila jsem se na účet pisatele,nejsem sadistka? Ale přeji mu ze srdce aby brzy našel to, co hledal Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Trnula jsem s hrůzou,jak to dopadne,naštěstí velmi dobře,já bych se inzerátu bála a nikdy bych ho nevyužila.
Obrázek uživatelky
profil
čtivé, citlivé, slušně popsaný zasloužený vyhazov
Obrázek uživatelky
profil
já bych se seznámení na inzerát bála. Ještě, že to dobře dopadlo.SmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Diamanty