Příběh, který Vám chci vyprávět, se stal 17. srpna 2006, zhruba měsíc před osmdesátinami mojí maminky.

Moji rodiče s námi žili v rodinném domku. Byli oba dost nemocní, ale dokud mohli, tak nám pomáhali na zahradě, maminka byla výborná kuchařka a její kynuté moravské koláče neměly konkurenci. Vždycky když nastal houbový čas, tak jsme vyráželi do lesa.

Maminku jsme brali s sebou, protože les i houby milovala, ale museli jsme na ni dávat pozor, protože měla špatnou orientaci a lehce zabloudila. Když už byla tak nemocná, že s námi nemohla, tak se vždycky těšila, co přivezeme za úlovek a neúnavně s tátou čistili a krájeli. Hodně jsme sušili, ale také dělali smaženice, guláše a čalamádu s cibulí a paprikou. Mě to čištění už moc nebavilo, tak jsem byla ráda, že máme takové pomocníky. Na hříbky jsem nikdy neměla štěstí, našla jsme třeba jednoho nebo dva a to bylo všechno.

V ulici kousek od nás bydlel soused, který první věděl, když začaly růst a vždycky když jel okolo, tak zastavil, ukázal mamince úlovek, popovídal si s ní a nějaký kousek do polévky věnoval. Maminka ho ráda viděla a pro nás to byl signál, že můžeme vzít košíky, kudličky a vyrazit.

Tak to šlo několik let. V roce 2006 byla maminka už od května v nemocnici, byla na tom hodně špatně, ale pořád jsme doufali, že se uzdraví. Každý den jsme za ní chodili, povídali si s ní o tom, co je nového, snažili se jí dodat sílu a naději. Měla velké bolesti, ale byla trpělivá a těšila se, až zase nastane houbový čas, že už bude doma. A také plánovala, jak oslaví krásné narozeniny. Vždycky se nás sešlo kolem třiceti, děti, vnoučata, pravnoučata. To byla maminka nejšťastnější, když měla kolem sebe celou rodinu a všichni byli zdraví a spokojení.

V tom roce nastaly ty pravé houbové žně kolem půlky srpna. Každý nosil z lesa koše praváků, i ten, kdo nikdy nic nenašel. My jsme celá léta s manželem chodili do vysokých lesů až na podzim, kdy rostly podhříbky. Tentokrát jsem chtěla udělat radost mamince, tak jsme si vzali dovolenou a vyjeli kousek za město. A jen jsme vlezli do lesa, už jsme se nestačili ohýbat. Chodili jsme jen po okraji lesa, v nízkých porostech, pod břízami a v trávě. Oči navrch hlavy a košíky byly za chvíli plné. Jeden pravák vedle druhého. Asi za dvě hodinky jsme měli plno a hurá domů. Děda jen spráskl ruce, protože to byla nádhera, úplně škoda krájet. 152 výstavních kousků. Bylo mi jasné, že to musí vidět i maminka, aby věděla, že jsme taky dobří, nejen soused. Tak jsme houbičky vysypali, trošku porovnali a já, celá šťastná, jsem se s nimi nechala zvěčnit. Syn měl novou barevnou tiskárnu, tak rychle vytiskl velkou fotku. Už jsem se těšila, až to maminka uvidí.

Vzala jsem nějaké pití a fotku a šla rychle do nemocnice. Bohužel maminka nebyla při vědomí. Seděla jsem u ní dvě hodiny, hladila ji po rukách a pořád čekala, kdy otevře oči. Pak skončil čas návštěv, sestřičky na JIP měly práci s těžce nemocnými a musela jsem odejít. Bylo mi moc smutno a padla na mě beznaděj. Tatínkovi jsem ani nemohla moc dobře říct, že je s maminkou zle, on byl také těžce nemocný a na návštěvu za ní nemohl. Večer jsem na ni pořád myslela, nechtěla jsem si připustit, jak je na tom špatně. Nechtěla jsem do nemocnice pořád volat, čekala jsem na ráno. Když jsem šla o půl sedmé pro rohlíky, zavolala jsem  a do telefonu slyšela tu smutnou zprávu, že maminka se už neprobrala a večer zemřela. Šla jsem domů jak ve zlém snu, protože s maminkou odešlo sluníčko, laskavá babička, která v životě zažila moc utrpení, ale nikdy to nevzdávala.

Nikdy předtím a nikdy potom jsme už nenašli tolik hříbků, jako ten den, kdy jsme je sbírali pro naši maminku.

Tak to je příběh jedné fotografie z roku 2006. To je vzpomínka na moji maminku.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10