Hubíček

Dobrý den, jmenuji se Hubíček – kapr. Rád bych Vám vyprávěl příběh, který se mi odehrál na přesně před dvěma lety. Tehdy jsem si žil poklidně u nás v rybníce a žádné jméno jsem ještě neměl.

Jenže jednoho dne, přišli lidé a začali nás, obyvatele rybníka, nahánět se sítěmi. Bohužel i já jsem v ní skončil. Vhodili mě do kádě na korbě automobilu, kde už bylo mnoho z mých rybích přátel. Za nedlouho se auto rozjelo a vezlo nás bůhví kam. Všichni jsme byli vyděšení a snažili jsme se získat alespoň kousek místa pro sebe. Na jedné křižovatce náklaďák prudce odbočil a já s jednou malou ploticí jsme z kádě vylítli a tvrdě jsme dopadli na povrch silnice. Třeštila mi hlava, ale jinak jsem byl v pořádku.

„Co budeme dělat? My tu umřeme?“ ptala se mě plotička. „Asi ano,“ odpověděl jsem po pravdě. Nevím přesně, kolik času uplynulo, ale znovu se ozvala. „Nemůžu dýchat,“ špitla. „Vydrž, buď tu se mnou,“ řekl jsem jí, ale už to nejspíš neslyšela. Zůstal jsem sám.

I mně pomalu začal docházet dech a už jsem se chystal na to, že také umřu. Když vtom jsem uslyšel hlas. Nade mnou stál mladý lidský pár.

„Podívej, tady leží kapr!  A ještě dýchá! Ale ta plotice už to má za sebou… Musíme ho vzít domů!“  říkal ženský hlas. Popadli mě do rukou a rychle mě někam nesli. „Až jim řekneme, že jdeme pozdě, protože jsme chytali kapra na silnici, tak nám nikdo neuvěří,“ smál se muž. „Neboj, zlato, budeš v pořádku,“ konejšila mě ona.

Doma mi napustili vanu. Byl jsem tak zesláblý, že jsem se stále otáčel bříškem nahoru.

„Ten to stejně asi nepřežije, ale necháme ho a uvidíme.“

Druhý den se na mne přišli zase podívat a dopustili mi trochu čerstvé vody. Už jsem se cítil trochu líp, ale stále jsem se přetáčel břichem nahoru.

„Taťka ho chce klepnout,“ řekl on.

 „Nééé, prosím, prosím. Když se vzpamatuje, tak si zaslouží žít. A když umře, tak to budeme vědět hned. To bude ještě čerstvej. Ale ať ho nezabíjí, prosím,“ naléhavě žadonila ona.  „Vím, že se nemají vypouštět vánoční kapři, ale tenhle je ještě napapanej a voda v rybníce taky není studená.“ „Tak dobře, já mu to řeknu.“  

Ještě pár dní jsem byl ve vaně. Chodili mě kontrolovat několikrát denně. A hlavně ona si se mnou povídala. „Budu ti říkat Hubert, teda spíš Hubíček.“

Už jsem se cítil mnohem líp a plaval jsem zase jako mladý kapřík. „Je čas, abych tě odnesla zpátky do rybníka.“

Co vám budu povídat, i když mě zachránili, hrozně jsem se bál, co se mnou udělají. A když mě strčili do tašky, začal jsem sebou panicky mrskat. A pak se mě zase dotkly její ruce. Mrskal jsem se, ale nakonec mě chytla. „Klid, Hubíčku, vracíš se domů,“ a vypustila mě do vody. Jak já byl šťastný!

Dnes si na sítě dávám velký pozor a se svou rodinou žiju spokojeně ve svém rybníce. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10