Hypotéka a pes z množírny

S mojí dlouholetou přítelkyní jsme si po dvouletém sháněním bytu konečně sehnali ten svůj vysněný. Do té doby jsme bydleli u jejích rodičů a už nám tam začínalo být dost těsno. Jenže ono to není tak jednoduché si najít vlastní bydlení.

Vybrat si domek či byt je vlastně jednoduché, ale realizovat koupi, to už je oříšek. Přitom všude jsou tištěné i televizní reklamy, kde slibují, že vám dají hypotéku i s nízkým platem a vyřízení bude během několika málo dnů. Samozřejmě, že to tak nebylo. Pravdu o hypotékách jsem poznal u mé sestry. Byla těhotná a se svým přítelem se chtěla co nejdříve odstěhovat, aby mohli miminko vychovávat ve vlastním bytě. Našli si vhodný byt a zažádali si o hypotéku.

„Ano, s vaším platem vám to určitě vyjde,“ sliboval pán za přepážkou a sestra s přítelem byli šťastní. „Vidíš, já ti říkala, že ji dostaneme,“ líčila mi sestra s radostí v hlase, protože jsem byl na pochybách. Vyřizování hypotéky trvalo měsíc a půl místo slíbeného týdne. „To nevadí, my si počkáme, hlavně že nám ji slíbili,“ libovala si sestra a vůbec by ji nenapadlo, že hypotéku ani po tak dlouhé době nedostanou. Když se to potom dozvěděla, byla z toho na dně a nemohla tomu uvěřit. „Vždyť nám to slíbili, že ji dostaneme, že máme na ni dobrý plat, tak proč nám ji nedali?“ Ptala se sestra všech s pláčem a nikdo jí na to nedokázal odpovědět. Se svým přítelem to ještě zkoušeli asi dvakrát a když ani tak neuspěli, rozhodli se, že půjdou do podnájmu. Nyní když slyší slovo hypotéka, ježí se jim chlupy na rukou a já se jim nedivím.

hypotéka a pes z množírny Proto jsem vše své přítelkyni vylíčil, že není jednoduché dostat hypotéku, ať se podívá na moji sestru, jak dopadla. „Ale tady se píše, že hypotéku dají každému,“ říkala mi a já neměl to srdce jí říkat, že je naivní a věří tomu. „No tak to můžeme zkusit,“ navrhl jsem a šli jsme do banky. Potom do druhé a nakonec do třetí. Samozřejmě že nám hypotéku nikde nedali, přitom máme ale oba slušné platy, a tak jsem v tom nikde neviděl problém. Ale banky si určitě pokaždé něco najdou, aby nemusely vyjít vstříc svým lidem, co u nich mají účet a sjednané stavební spoření jako já.

„Takhle se toho štěněte dočkám až v důchodu,“ brečela mi přítelkyně na rameni. Hodně moc totiž toužila po štěňátku černé čivavy a doma ji mít nemohla. Její rodina už měla psa a tři kočky a o dalším čtyřnohém členu nechtěl nikdo ani slyšet. Ale má přítelkyně byla neoblomná a štěně prostě chtěla. Tak jsem jí navrhl, že půjdeme do podnájmu jako moje sestra. „No to je blbý. Budem platit někomu něco, co nebude nikdy naše.“ Vím, že měla pravdu, ale byl to jediný způsob, jak se osamostatnit a mít to vytoužené štěně. Po hodině vysvětlování plusů a mínusů přítelkyně souhlasila, že tedy do bytu půjdeme. A potom nastal další problém. Byt, který jsme si našli, byl sice krásný, ale zase jeho majitelé chtěli trojnásobnou vratnou kauci. „No a kde teď seženeme třicet tisíc? Tolik peněz! To jsme si mohli za to raději koupit novou postel nebo malou čivavu, ty víš, jak jsou drahé. Pejsek je malinký, ale cena vysoká,“ říkala mi přítelkyně nešťastně a já musel zase souhlasit. Také se mi nelíbilo, že musíme dát tolik peněz pryč, i když se nám po čase vrátí, až budeme opouštět byt. Ale to může trvat měsíce nebo roky a za tu dobu si majitel určitě něco vymyslí, aby nám to nemusel vracet.

Zrovna když jsem se vracel z práce celý unavený, mi přítelkyně Lucka skočila okolo krku a říkala mi s radostí v hlase, že její kamarádka pronajímá byt a že nám ho pronajme za málo peněz a bez kauce! „Jestli je to pravda, jak říkáš, tak v tom nevidím problém a můžeme se tam nastěhovat, jestli chceš.“ Bylo mi to divné, že chce tak málo peněz, ale co jsem mohl dělat, když Lucka byla štěstím bez sebe, že budeme mít byt a ona může mít konečně své štěně čivavy. „Tak jo. Zavolej jí, že to bereme,“ řekl jsem, aniž bych ten byt viděl. Lucce jsem věřil, že byt bude krásný.

Když jsme potom s Luckou mířili k bytu, který jsme měli mít, tak jsem si nejdříve všiml oprýskané omítky, co byla na bytovce. Připadala mi tak sto let stará. A ta okna! Hrůza! Divil jsem se, že ještě drží a že je nesežrali červotoči. Doufal jsem, že nezatéká střechou, protože její stav by tomu odpovídal. „Líbí se ti?“ ptala se mě Lucka. A já jí jen odpověděl, že se prvně musím podívat dovnitř, abych mohl něco hodnotit. Na to mě vzala za ruku a táhla mě do bytu. No povím vám, že to bylo ještě horší, než to vypadalo zvenku. Byt o velikosti dva plus jedna páchl plísní a na zemi byly bobky od myší. „Jo, líbí se mi tady,“ mlžil jsem Lucce, protože jsem na ní viděl jen úžas a žádné pochybnosti. Podle mě jí byt taky nepřipadal extra, spíš jen viděla, jak se bude mazlit s čivavou.

Jen co jsme se trochu zabydleli a byt pořádně vyčistili a vydesinfikovali, začala Lucka na internetu hledat štěňata čivavy. A kupodivu během deseti minut jedno našla. Dle svého přání, malou černou fenku. Když mi ukazovala její fotky na internetu, musel jsem souhlasit, že se jedná vážně o rozkošné štěně. „No a kolik stojí?“ ptal jsem se, protože jsem věděl, že si nemůžeme moc vyskakovat. „Jenom tři tisíce, je úplně levná, normálně stojí kolem deseti tisíc, musíme rychle pro ni jet, paní už má jen tuhle poslední,“ řekla mi a oči se jí leskly. „Tak jo.“ Co jiného jsem na to mohl říct? Musel jsem souhlasit, i když mi ta cena přišla dost pochybná. Jenže co bych pro svoji milovanou přítelkyni neudělal. Nasedli jsme do auta a vyrazili jsme do Brna.

Když jsme majitelce čivavy potom telefonovali, řekla nám, ať počkáme tam, kde jsme, že nám čivavinku doveze, že má doma návštěvu a u ní v bytě není dost místa. Souhlasili jsme a přítelkyně byla smutná, protože chtěla vidět i maminku své čivavy. „Nevadí, hlavně že ji budu mít. Bude se jmenovat Čiko.“ A já si oddychl. I když zase jsem měl pochybnosti. Podle mě má každý kupující právo vidět matku štěněte, které kupují. Ale co, přítelkyně bude mít svou Čiku a já klid doma i na duši.

Za půl hodiny dorazila paní Marie a v rukou držela vážně extra mini stěně černé čivavy. Lucka se jen mateřsky usmívala, div jí neukápla slza. Mazlila se s ním a já paní Marii vysolil tři tisíce. Ona jen poděkovala a upalovala na autobus, že má stále doma návštěvu. Pokývli jsme oba hlavou a odjeli jsme domů i s Čikou. Jenže...

Asi po půl hodině cesty se ukázalo, že Čika není holka, ale kluk Čiko. „Jak to? Ona mi říkala, že mám štěstí, že zrovna má poslední fenku,“ řekla Lucka smutně a na moji otázku, jestli chce štěně vrátit, řekla rezolutní ne. Podle mě ho už asi brala jako vážného člena rodiny.

Doma nám Čiko nechtěl nic jíst a Lucka z toho byla dost nešťastná. „Láďo, musíme hned k veterináři, je určitě vystrašený z cesty a stejně potřebuje očkování,“ prosila Lucka a já s ní souhlasil. Ten pes se mi něčím nezdál. Přišel mi takový polomrtvý nebo položivý, co já vím.

V čekárně u veterináře nám naše psí miminko každý chválil a když jsme šli na řadu, Lucka pyšně vstala se svým Čikem a mířila do ordinace. Veterinář si štěně vzal do rukou a to, co nám řekl, nikdy nezapomeneme. „Kde jste to štěně vzali?“ Ptal se a já mu vše řekl, zatímco Lucka stála v koutě a smutně naslouchala. Veterinář pokračoval: „Víte, že tomu štěněti není devět týdnů, jak vám majitelka tvrdila, ale pouhých šest týdnů? To štěně ještě potřebuje matku, samo nežere, jak jste zjistili. A dívejte na ty jeho uši. Plné roztočů! Něco vám povím. S největší pravděpodobností jste naletěli na psí množírnu, kde jen chudáci fenky rodí štěňata a všichni žijí v nuzných podmínkách. Jen majitelé si žijí v luxusu. Jen si to spočítejte. Když prodá deset štěňat za měsíc po třech až pěti tisících, dost dobře si takový množitel vydělá.“

Dál už jsem nemohl poslouchat. Veterinář nám štěně ošetřil a museli jsme si koupit psí umělou stravu a dudlík, kudy poteče mléko pro našeho Čika. V závěru nás nestál jen tři tisíce, ale skoro deset, protože musel na operaci zadní nožky. Jednoduše neměl tak dobrou imunitu, jakou měl mít. A mohla za to paní Marie alias množitelka. Čiko je nyní dospělý pes, i když jeho špatná novorozená péče jde na něm vidět. Zadýchává se a kulhá. Ale je to náš miláček a Lucka ho má ráda.

Takže jsme nejenom doplatili na hypotéky, byty, ale i psa. Příště si dám ve všem velký pozor.

Cherrynka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete