Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 18.10. 2017
Dnes má svátek Lukáš
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

I nemocní jsou lidé

21. 04. 2015 | Vaše příběhy

Krátce jsem pracovala v zařízení věnovanému lidem s duševní nemocí. Byl to ústav pro duševně postižené. Klienti zde našli nový domov. Dům poskytoval celoroční ubytování a péči např. lidem s Alzheimerovou chorobou. Nevydržela jsem zde dlouho.

Umím s lidmi soucítit, ale moc prožívám jejich bolest. Nemoc druhých beru jako své osobní selhání, jejich trápení bolí i mě. Hned první den, kdy jsem nastoupila, jsem volala svému předchozímu zaměstnavateli. Rozbrečela jsem se do telefonu a prosila ho, ať mě zachrání, že nedokážu pracovat v takovém zařízení. „Věděla jste, kam odcházíte,“ řekl mi tenkrát. „Lituji, mám plno.“

To, že zde umírají lidé a že se tu trápím, jsem už asi mluvila pouze do zavěšeného telefonu.

Dlouho jsem v zařízení nezůstala. Přesto jsem zde zažila něco neopakovatelného.

Byl zde mladík jménem Vít. Měl něco kolem dvaceti let. Byl duševně zaostalý a rodina ho zde odložila. Téměř nikdo ho zde nenavštěvoval. Byl zlý k ostatním, křičel, házel nádobím po sestrách a úmyslně se během dne několikrát pokálel a počůral. Všichni se ho báli. Přitom to byl celkem pohledný mladík, odhlédneme-li od jeho bezděčných pohybů a divných skřeků, které vydával.

i nemocní jsou lidé„Už ho tu nezvládáme. Budete si ho muset asi vzít, umístit ho v některém z nemocničních zařízení. My nejsme na tak těžké klienty přizpůsobeni. Ostatně, nejsme ani nemocničním zařízením. Jsme ubytovací zařízení.“ Slyšela jsem jednou, jak ředitelka telefonuje s Vítkovou rodinou. Ta o mladíka očividně nejevila velký zájem. Bylo mi kluka líto, ale nemohla jsem už nic dělat.

Jednoho dne, Vítek byl ještě v našem zařízení, přišel údržbář a v náručí nesl malé kotě.

„Co s ním? Našel jsem ho v kotelně. Je mi líto ho utopit nebo jinak sprovodit ze světa. Už jsem ho třikrát odvezl za město, a Macek se vždy vrátil,“ oznámil údržbář ředitelce. Snad doufal, že si kočku vezme sama ředitelka, sociální pracovnice, nebo někdo z personálu.

„Nechcete náhodou kočku?“ zeptala se mě ředitelka.

Koťátko bylo nádherné. Já ale nemám ke kočkám vztah a doma mám už psa.

„Nemůžu,“ odmítla jsem s lítostí.

V zařízení jsou povoleni drobní zvířecí miláčci. Tím se tento ústav liší od ostatních. Není jich tu moc, klienti mají co dělat sami se sebou, ale pár lehce postižených klientů tu má papouška, jedna paní dokonce činčilu. Pravidelně se zde pořádají canisterapie. A tak toho údržbáře napadlo projít se s kotětem chodbou ústavu. Když míjel agresivního Vítka, chlapec se usmál a šáhl po kotěti.

„No, tebe jsem zrovna nemyslel,“ pronesl údržbář víc pro sebe. Vítek se ale kotěte nechtěl vzdát. Přivinul si ho k tělu a začal se o kočičku starat. Přestal být zlý na personál a přestal i s dalším problémovým chováním. A myslím, že kočka našla své místo a s Vítkem už zůstane. Láskou polepšený Vítek mohl v zařízení zůstat.

Vzpomenu ještě pana Františka. Ten právě trpí Alzheimerovou chorobou. Pamatuje si sotva své vlastní jméno, ale někdy ani na to nereaguje. Často zapomíná, kde vlastně je a sám netrefí ani na záchod. Nedokáže si vybavit, co řekl před pár minutami. Jednou se zatoulal na cizí, sousední, pokoj, a v zoufalství, že nenašel na polštáři svého plyšového medvídka, s kterým spává, se rozplakal. Ovšem dvakrát týdně se s ním děje zázrak. Neumím si to vysvětlit, ale pokaždé, když ho přijde jeho žena na pár okamžiků navštívit, vítá ji slovy: „Vítej, milovaná Anno.“ Když pak jeho manželka odejde, nepamatuje si, kdo je Anna a že je dokonce ženat. Nejspíš to bude láska, která přichází s jeho ženou. A proto ho manželka neopouští a vždy si najde chvíli na návštěvu.

Na začátku jsem si myslela, že v zařízení najdu jen beznaděj a umírání. Ale přesvědčila jsem se, že i zde žije láska, cit a porozumění…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku I nemocní jsou lidé:

I nemocní jsou lidé
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Takových lidí jako jsi Ty, je potřeba si opravdu vážit. Ne každý dokáže být tak silný, zůstat a být k těmto lidem milosrdným. Tvůj příběh se mi líbíSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc zajímavě.. Já byla v nemocnici s jednou paní, jako byl pan František, ona si zase stále pletla pokoj a uléhala do mé postele..sestřičky jí i nalepili velký květ na dveře jejího pokoje, ale i tak jsem ji občas našla ve svém loži..byla takový malý drobeček, nemohla jsem se ani zlobit, jen sestřičky měly víc práce s povlékáním..Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkný článekSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Dojímavý článok Smajlík.
Myslím, že ľudia sú niekedy zlí preto, lebo sú nešťastní a opustení.
Obrázek uživatelky
profil
Tvoje články čtu vždycky ráda.SmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles