Itále - Lido Adriano

Jednou jsem dokonce jela úplně sama a to byla paráda. Nic jsem nemusela, mohla jsem jíst, až mi opravdu kručelo v břiše a třeba po celý den jenom chleba s něčím, bylo úplně jedno, kam jsem šla a kdy jsem se vrátila. Ze všech dovolených v této destinaci to byla i dovolená nejlevnější, jela jsem jen s lehkým kufříkem - s sebou dvoje toustové chleby a pár polévek v pytlíku a padesát marek a jak krásně jsem se měla. Cesta autobusem byla velmi únavná, takže s manželem a naší kolií Belinkou /v pořadí asi již šestou/ jsme jezdili raději autem, nabaleni až po střechu. Kvůli manželovým dietám jsme s sebou vezli dvě chladicí tašky, plné potravin - v apartmánech byly dosti velké lednice i s mrazicími boxy a cesta trvala jen asi deset hodin.

Nejraději jsme volili květnový termín nebo pak až konec září, což nám - dvěma důchodcům ne zrovna zdravím kypícím - po zdravotní stránce nejlépe vyhovovalo. Naše kolie měla v Itálii /i v jiných zemích/ velký úspěch, a to hlavně u dětí. Ty ji chtěly ihned objímat, hladit a vyfotit se s ní a volaly na ni Lassie a bella, bellissima - což vlastně bylo i její jméno a pro italské děti byla prostě bella - krásná. Vilka s našimi apartmány stála jen několik desítek metrů od moře, ovšem nebylo ho vidět ani z horních teras, protože kolem celé pláže se táhl vysoký písečný násep, zřejmě jako zátaras pro deštivé měsíce? Taky všechny apartmanové domy a hotely kolem tohoto náspu byly postaveny na sloupech a pokoje tam začínaly teprve v prvním či druhém patře.

Místní mládenci už měli přehled o termínech příjezdu autobusů z Čech, hned večer po našem příjezdu postávali se svými auty a motorkami na cestě kolem vilky a vyhlíželi nové české krasotinky. Smutným faktem zůstává, že mnohá děvčata tam každoročně cestovala hlavně kvůli lehkému výdělku, celé noci proflámovala s místními gigoly a nad ránem se velmi hlučně vracela domů. Jednou se tam sešla kromě pár rodin s dětmi převážně omladina, která celé noci vyváděla na terasách, mládenci popíjeli a hulákali až do pozdních nočních hodin a nad ránem ještě stihli pozvracet terasy pod nimi. Snad jsem příliš staromódní, ale domnívám se, že i na dovolené je možno se chovat slušně a ne jako nechutná čuňata.  Na každé dovolené u moře jsem si vždy ustlala na terase či balkoně, protože můj muž v noci příšerným způsobem řezal dříví a vedle mé milé kolie jsem si mohla na terase při světle baterky nerušeně číst a dýchat svěží mořský vzduch. Tehdy naštěstí se naše terasa nenacházela pod terasou těch nevychovaných mládenců.

Přímořské městečko Lido Adriano se nachází 13 km od Ravenny, v níž je spousta historických budov /kupř.krásná bazilika S.Vitale, za bazilikou Mausoleo di Galla Placida, dva vysoké benátské sloupy či radnice s přiléhající sloupovou síní/ a možnost krásných procházek. Ravenna je důležité přímořské středisko a přístav, byla kdysi hlavním městem západořímské říše, od r. 1509 pak součástí Církevního státu Piazza del Popolo. Nedaleké město Rimini - největší evropské přímořské letovisko, bylo založeno již v r. 268 př.n.l. Etrusky. Hrady středověké rodiny Malatesta obdivují návštěvníci dodnes. Slavný vojevůdce Ceasar po překročení Rubikonu přicestoval do Rimini, kde pronesl projev věnovaný legiím. Od 16. století pak patřilo město papeži. Piazza Tre Martiri /náměstí tří mučedníků/ je malebné náměstí, které v minulosti sloužilo k turnajům, trhům i jako místo papežských setkání. Oblouk Arco d' Audusto je postaven z bílého mramoru a je nejstarším antickým obloukem střední Itálie. Krásný arkádový Tiberiův most přežil všechny války, je z něj úžasný pohled na na vodní kanál s lodičkami a na malebné domečky na břehu.      

Lido Adriano je jedním z nejnovějších letovisek Lidi di Ravenna, je to pěkné městečko se spoustou obchůdků, hospůdek, sportovního vyžití, s vodními tobogány - konají se tam v sezóně diskotéky. Nedaleko je taky zábavní park Mirabilandia, nazývaný italský Disneyland, určený všem věkovým kategoriím. Pak v přilehlém Mirabilandia-beach je možno se osvěžit v nepřeberném množství vodních atrakcí. Nachází se zde největší dřevěná horská dráha v Evropě. Tam jsme strávili krásný den společně se synem a jeho kamarádem, kdy oni raději napřed vyzkoušeli ty drsnější atrakce a pak mi doporučili, kam mám jít. Já sice již od dětských let miluji všechny možné kolotoče, poutě jsem v okolí bydliště nikdy nevynechala, dokonce kdysi bylo mým snem připojit se k některému cirkusu alespoň jako pokladní a zcestovat s nimi svět, ale přesto jen - vzhledem ke  svému vysokému tlaku jsem si musela atrakce vybírat již velmi obezřetně. V tom zábavním parku jsme si přišli všichni na své, já jsem zvolila horskou dráhu, která se po šílené jízdě náhle zastavila - všechny nás zakryly plátěné stříšky, tudíž jsme neviděli vůbec nic a opět zběsilou rychlostí se dráha rozjela - ovšem zpět.

Velmi pěkná byla jízda ve člunech po vodním toku, což připomínalo plavbu hlubokým kaňonem s mnoha zatáčkami - občas za zatáčkou se sprškou studené vody. A prudká jízda ve člunech pro dvanáct osob z kopce dolů, končící v jezírku - to byla taky nádhera. Navštívili jsme strašidelný dům a shlédli show kaskadérů, létají v ní vzduchem auta, motorky a ohnivé koule. Všude jsou nainstalovány fotoautomaty, takže před odchodem z parku je možno si prohlédnout vystavené fotky a zakoupit si svůj „hrůzně se šklebící obličej“.

S manželem jsem zase absolvovali klidnější výlety, jako večerní hodinovou plavbu lodí k přístavu a zpět s hudbou, kde se podávaly grilované rybičky, kalamáry a víno, zajeli jsme si do Ravenny autem a věnovali jí skoro celý den.    

Taky jsme navštívili malou republiku San Marino /příklad malého státu, který si zachoval  nezávislost a samostatnost napříč staletími/, rozprostírající se na kopci nedaleko Rimini, je ze všech stran obklopena Itálií. San Marino je správně rozděleno na 8 středisek, zvaných hrady - castell, jeho historický střed je plný památek, muzeí a uměleckých děl. Středověké městečko si zachovalo stále svůj ráz, na Monte Titano se tyčí tři mohutné pevnosti, spojené cimbuřím /z dálky vypadají jako kamenná loď/.  Paláce, domy i kostely jsou z kamene - zde jakoby se zastavil čas.  Je to zřejmě nejstarší republika v historii vůbec - žije hlavně z turistického ruchu, nachází se tam až dvacetkrát více turistů nežli místních obyvatel. Úředním jazykem je italština, menší nežli San Marino je v Evropě již jenom Vatikán a Monako.
Cestou tam jsme podél cesty viděli postávající krásná snědá děvčata ve světlých minišatech, byly rozhodně mnohem hezčí nežli ty holky podél cest u Chebu nebo na E 55. Oficiální název této malé neutrální republiky zní: Serenissima Repubblica di San Marino /Nejvznešenější republika San Marino/, jejím zakladatelem byl údajně v r. 301 kameník Marinus z chorvatského ostrova Rab. Ten přišel do Itálie za prací při obnově hradeb města Rimini, když však byl posléze pronásledován za svou křesťanskou víru, odešel na vrcholek hory Monte Titano, kde žil jako poustevník. Velmi ceněny jsou san marinské poštovní známky mezi sběrateli, mohou se sice používat pouze pro zásilky na území státu, ale pro filatelisty mají nesmírnou cenu. Nechali jsme si do cestovních pasů za poplatek nalepit dvě jejich typické kolkové známky, ovšem při výměně pasů za nový mi nedovolili na celní zprávě si tu stránku vytrhnout na památku, příp. si ty známky odlepit.

Palazzo Pubblico je architektonickým symbolem San Marina, v něm sídlí všechny vládní a správní orgány, celé stavbě dominuje věž s hodinami. Před palácem pak stojí socha, znázorňující svobodu /dar německé hraběnky/. Tato socha má na hlavě korunu ve tvaru tří věží - je to symbol tohoto státu. Tyto tři věže jsou postaveny na třech vrcholcích hory Monte Titano, jsou vyobrazeny na vlajce i ve státním erbu. Bazilika San Marino pochází stejně jako palác až z 19. století, je zasvěcena svatému Marinusovi, jehož ostatky jsou uloženy pod oltářem.

Cestou k náměstí s palácem jsme procházeli kolem desítek obchůdků se suvenýry, značkovou módou, drátěnými košilemi, brněním, šperky i zlatem a bižuterií i kolem malých bister a restaurací, dokonce jsme tam potkali jednoho českého majitele obchůdku, který tam žil již třináct let. Volala jsem na naši kolii česky a mládenec se ihned představil a chvíli jsme spolu hovořili. Na náměstí před palácem stála san marinská hradní stráž, s těmi hezkými mládenci se nechala vyfotit spousta turistů.

Rovněž jsme navštívili známý park Italia in miniatura, kde jsou nejvýznamnější budovy, parky a vodní toky z celé Itálie - budovy jsou vysoké po kolena a zvláštní část je věnována i významným budovám zemí z celé Evropy. Bohužel od nás tam není nic, taková miniatura  Pražského hradu by se tam velice pěkně vyjímala. V evropské části je možno uvidět londýnskou katedrálu di Sant Paul, bruselské atomium, z Řecka Akropolis, vídeňský Belveder, z Francie Eiffelovku, bavorský zámek Neuschwanstein z doby Ludvíka II. nebo dánskou La sirenethe - známou mořskou vílu - sirénu. Loďkou po říčce jsme proplouvali mezi mnoha ministavbami z celé Itálie, zvláště pak kolem benátských paláců, a nahlédli jsme i do parku s prehistorickými zvířaty, kde se zpočátku naše kolie Belinka poněkud bála. Je tam taky vodní atrakce, kde zuří lítý boj vodních děl, která střílejí na hradby a odtamtud opět se střílí vodou zpět.

S manželem jsme si ještě nenechali ujít večerní projížďku lodí se skleněným dnem, kde při světle lamp bylo možno pozorovat ryby pod námi a taky jsme absolvovali společný zájezd do delfinária. Tam jsme shlédli představení s cvičenými delfíny, kteří skákali obručí, tančili ve vodě dle hudby, vozili svou cvičitelku po hladině a dokonce, když přizvali jednu dívku z našeho kolektivu za nimi do vody - také ji poslouchali a nechali se hladit, jednoho z delfínů objala a ten s ní plaval kolem bazénu. Toto vše se natáčelo na videokazety, které nám byly ihned po představení nabídnuty.

Se synem jsme tehdy podnikli zájezd do Benátek - doma jsme kdysi dávno měli ještě válečný kalendář s nádhernými obrázky z Benátek - jmenoval se Ricordo di Venezia a tady jsem měla najednou možnost si vše z těch obrázků prohlédnout a vidět na vlastní oči! I když jeden den na tolik krásy opravdu nebyl nic moc. Benátky se rozprostírají na mnoha ostrovech v Benátské laguně, mezi nimi se vine spleť kanálů, které jsou překlenuty 400 mosty. Centrem je náměstí Santa Marco /jediné benátské náměstí/ s kopulovitou bazilikou, jejíž průčelí i vnitřní stěny jsou ozdobeny pestrobarevnými mozaikami. Vedle chrámu sv.Marka stojí Dóžecí palác, který sloužil jako sídlo vlády. 

Hlavní dopravní tepnou Benátek je Velký kanál  /Canal Grande - dlouhý 3,8 km, cca 70 metrů široký a hluboký místy až pět metrů/. Břehy tohoto kanálu jsou lemovány kostely a honosnými kupeckými a šlechtickými paláci z 12. až 18. století. Jsou typické svou barevností, arkádami a balkóny. Před mnoha domy jsou ve vodě zapuštěny piloty v erbovní barvě majitelů jednotlivých domů, u nich pak bývají zakotveny gondoly a lodě. Proslulý most Ponte di Rialto se klene nad kanálem za rybím trhem - jeho mramorový oblouk má rozpětí téměř 28 metrů. Most je po obou stranách lemován spoustou krámků se suvenýry, bižuterií, šperky, módními oděvy atd. 

Na náměstí sv. Marka jsme pracně vyběhli po mnoha schodech na věž kostela St. Giorgio Maggiore, odkud je úchvatný pohled na celé město. Pak jsme chvíli poseděli na terase malé kavárničky, kterých jsou kolem náměstí desítky, někde hrály i kapely. Když jsme si u místního prodavače ptačího zobu koupili pytlík se zrním, nastala scéna podobná těm z Hitchcockova hororu Ptáci. Po prvním rozsypání zobu se kolem nás slétly snad stovky holubů, ptáci nám sedali na ramena i na hlavu - až jsem se jich docela bála /četla jsem někde, že později byl prodej ptačího zobu v celém městě zakázán - to velké množství holubů silně devastuje benátské památky/. Jeli jsme se synem lodní tramvají kolem těch krásných dóžecích paláců do původního rybářského městečka Burano, které si doposud zachovalo svůj romantický ráz. Pak ještě procházka kolem stánků přes několik mostů, na gondole jsme viděli plout i ženicha s nevěstou a za nimi pak spoustu dalších svatebčanů. Benátky byly prostě úžasné!

Na jednu květnovou dovolenou v Lido Adriano jsme přibrali známou paní z našeho městečka, taky důchodkyní, se kterou jsme se seznámili v nemocnici, kde byl manžel hospitalizován. Ona tam pracovala jako uklízečka a z toho platu mimo důchod si každým rokem vyjela někam do ciziny. Hovořila dobře německy a taky jako manžel byla neplavec a protože v apartmánu byly vždy dvě ložnice, sdíleli jsme apartmán každým rokem s naprosto cizími lidmi - byli jsme s její přítomností srozuměni /teprve posléze jsem zjistila, že s těmi cizími lidmi to probíhalo lépe a korektněji!/. Musela ovšem cestovat autobusem, do našeho malého třídveřového auta, kdy zadní sedadla zabírala kolie, by se paní už nevešla. Takže jsme jí pouze přibrali tašku s konzervami a sešli jsme se až na místě samém. Pro mne to tehdy nebyla dovolená, ale pracovní tábor a to ještě k tomu v trvání 14 dnů. Milá spolubydlící nehnula ani prstem, část konzerv si vezla zpět, protože teplé obědy konzumovala spolu s námi - ovšem třeba na mou žádost o pomoc v kuchyni se salátem nebo aspoň odnesením talířů s jídlem na terasu, ráda odpovídala, že nemůže, protože právě řeší s mým mužem nějaký vážný problém. Ještě se několikrát stalo, že přivedla k obědu svého italského přítele, takže jsem musela porce zmenšit, abychom se najedli všichni. A když jsem potřebovala otevřít konzervu pro naši milou kolii - nikdo z nich zrovna neměl čas a manžel se svým svérázným bavorským humorem si dovolil klidně odpovědět: „ale vždyť já mám přece dovolenou“! /no - nezabila bych ho?/.

Cestou zpět jsme ještě vezli dámě domů zbytek konzerv a několik lahví vína v autě, avšak nenabídla lahvinku ani jednu. Proto jsem již příštím rokem nikoho dalšího na dovolenou nezvala, dokonce jsem si dovolila nechat doma i muže a do tohoto letoviska jsem odjela autobusem v posledním turnusu sama a bylo mi nejlépe. Protože jsem dříve vlastně absolvovala téměř všechny dostupné zájezdy, byla jsem po celé dny naprosto svobodná a volná - se spolubydlící paní a jejím dítětem jsme se vídaly až večer, takže jsem si mohla dosyta užívat slunění, koupání v moři, přečetla jsem každý den jednu knihu a konečně to nebyla dovolená pracovní, ale odpočinková. V příštích letech jsem pak kombinovala jednu dovolenou s manželem a jednou, většinou v zimě, jsem odlétala za teplem buďto sama nebo s přítelkyní či sestřenicí, ovšem s nimi to taky nikdy nebylo to pravé ořechové. Holt jsem samorost, který si nejlépe rozumí sám se sebou a velmi nerad se přizpůsobuje!