Jak Franta konečně zhubl

Franta Svačina byl teoretický sportovec. Každý sport zkoušel jen jednou. Po prvním nezdaru pověsil sportování na hřebík. Když vyzkoušel všechny dostupné sporty, rozhodl se dál nehubnout a nesportovat.

„Sportování jde do peněz,“ konstatoval a smutně pohlédl na rozbité kolo, polámané lyže, hole a další sportovní vybavení, které Frantovu snahu o hubnutí nevydrželo. „Zůstanu tlustý. Každý nemůže být hubený.“ Vzdal se Franta myšlenky na štíhlé boky i pružné tělo. Smířen se svým osudem zamířil tlustý Franta to ráno pro loupáčky na snídani. Sotva vyšel ze vchodu paneláku, uviděl stěhovací auto.

„To se asi stěhuje paní Nováková z druhého patra. Roky říká, že si ji její Pepa vezme a odstěhuje do vily,“ pomyslel si. Ale paní Nováková se zvědavě dívala z okna ve druhém patře a nevypadala, že by se měla stěhovat za Pepou.

„Budete mít novou sousedku,“ houkla na Frantu a ukázala na mladou dívku. Od doby, co pan Boháček zemřel, byl byt vedle Franty prázdný. Teď přijela nová nájemnice, krásná Anička.

Franta se už od pohledu do Aničky zamiloval. A hned jí nabídl svou chlapskou pomoc. „Já nevím, jestli vás můžu obtěžovat,“ špitla. Ale Franta se nechal obtěžovat rád. Převzal od Aničky stolní lampu i křesílko a odnášel ho zpět do domu.

„Jak já vám mám poděkovat,“ špitla Anička a navrhla Frantovi tykání. Posléze mu vlepila sladkou pusu, která Frantu málem porazila na kolena. Chvilku to trvalo, než se zmohl na slovo.

„Děkuju,“ řekl.

„Za co?“ divila se Anička. „To já ti děkuju, Franto.“

„No, za pusu, za to, že jsem ti mohl pomoct,“ vysoukal ze sebe Franta a spěchal pro loupáčky.

To ráno se poprvé stalo, že Franta nesnědl celý svůj ranní příděl šesti loupáčků s máslem a kakao. Byl jako vyměněný. Pořád myslel na Aničku.

Druhý den si Anička přivedla i svého pejska, vlčáka Brita. Když ji Franta potkal na chodbě domu s dobráckým Britem na vodítku, připadala mu ještě krásnější. Štíhlá, mladá, milující zvířata. To by byla žena pro Frantu. Brit ho vytrhl ze snění. Nakoukl Frantovi do igelitky, ve které si nesl půl kila salámu na svačinku.

„Ty jsi hodný pejsek,“ hladil Franta psa a dělil se s ním o salám. No, dělil… Dával Britovi kolečko po kolečku, až zbyl jen papír.

„On ti to všechno snědl,“ řekla Anička.

„To nevadí.“ A skutečně to Frantovi nevadilo. Od chvíle, co Aničku poprvé uviděl, ztratil chuť na jídlo. Seděl u oběda a místo svého apetitu viděl na talíři Aniččin krásný obličejíček, její ďolíčky ve tvářích, když se smála.

Od setkání s Britem Franta přemýšlel, jak se Aničce co nejvíc přiblížit. Co kdyby si pořídil taky psa? Ihned svůj záměr zavrhl. Pes by byl u něj chudák. Pro začátek stačí pes půjčený.

Ještě ten den si dal Franta schůzku s kamarádem Petrem. „Petře, půjč mi, prosím, Azora,“ loudil.

„A na co ho chceš? Pes není stovka, abych ho půjčoval kdekomu,“ zajímalo Petra. Jeho nefalšovaný podvraťák Azor líně ležel na zemi a bylo mu lhostejné, kdo z nich ho bude venčit.

„Chci si pořídit psa a nejdřív chci vyzkoušet, jak by mi to šlo se o něj starat,“ lhal Franta.

„Počkej, příští měsíc poletím zase do Ameriky. Můžeš mi ho měsíc hlídat,“ řekl Petr. To Frantovi stačilo. Měsíc bude venčit psa s Aničkou. Celý měsíc ji bude vídat každý den. Bude se moct dívat do jejích očí, bude jí na blízku.

Každý den se Frantovi příšerně táhl, až nastal první červen, den, kdy Petr odlítal. Franta už měl doma pytel granulí, vodítko, náhradní obojek, očkovací průkaz i Azorovy gumové hračky a misky. Chyběl už jen Azor. Petr ho předal mezi dveřmi, rozloučil se a letěl přes oceán za svou milou. Létal do Ameriky už pátým rokem. Vždy pobyl měsíc, aby se opět vrátil.

Franta se domluvil na odpoledne s Aničkou, že spolu půjdou na cvičák.

Šli spolu parkem. Zatímco Brit poslušně kráčel vedle Aniččiny nohy, Azor stávkoval. Chvilku táhl Frantu na vodítku, pak si lehl a nechtěl jít dál. Když dorazili na cvičiště, Brit přesně vykonával povely, ale Azor celý výcvik bojkotoval. Lehl si na záda a bylo mu fuk, že mu Franta ukazuje na lavičku, kterou má přejít. A to mu to Franta dokonce názorně předvedl. Zatímco z Franty tekl pot, jak se unavil, Azor si krásně odpočinul.

„Nezoufej, třeba si dá zítra říct,“ povzbuzovala ho hodná Anička. Byl jí za to vděčný.

Druhý den ráno domlouval Franta Azorovi: „Poslouchej, Azore, pokud dnes poslechneš a budeš cvičit, dám ti klobásu.“ Azorovi to bylo jedno. Díval se na Frantu a tvářil se znuděně. Franta vytáhl z ledničky klobásu, kterou měl přichystanou na večeři, a vzal ji pro jistotu s sebou.

Azor, jako vždy, neposlouchal. Když ho Franta cpal do látkového tunelu, kterým měl nebohý pes prolézt, vypadalo to, že ho zlomí. Pak si ale vzpomněl na klobásu. Ukázal uzenářský výrobek psovi, přešel s ním na konec tunelu, a tam ho položil. Azor musel na začátek. Když si vzpomněl, co na něj na konci čeká, rozběhl se tunelem, který opustil až s klobásou v tlamě.

„Hodný pes,“ radoval se Franta. Vzpomněl si na to, že ten večer bude bez večeře. Když ale Anička pochválila Azora i Frantu, bylo mu to jedno.

Parkem přímo proběhli. Od chvíle, co Franta vodil Azora na cvičák, se zlepšila značně jeho kondice. Dokonce mu začaly padat kalhoty.

Večer Franta pohlédl na bochník chleba. Bez klobásy neměl chuť ani na chleba, a tak šel spát hladový. Hladový, ale se šťastným úsměvem na rtech.

Pak si ale vzpomněl, že za dva dny se má vrátit Petr. Bude muset vrátit psa. A bez Azora přestane chodit na cvičák. Když nebude chodit se psem na cvičák, neuvidí každý den Aničku. A den bez Aničky bude tuze smutný.

Tak to Frantu rozesmutnilo, že neměl druhý den chuť na jídlo. Nešel ani pro své oblíbené loupáčky. Franta ten den držel hladovku. Ale na cvičák s Aničkou šel. Jak byl smutný, že to je už možná naposledy, běhal víc, než kdy jindy. Byl z celého cvičáku nejaktivnější, do kapsy strčil snad i Brita. S Azorem se rval, kdo dřív vyskočí na lávku. A ejhle, Franta na lávku bez problémů vyskočil. Už na ni nelezl s funěním, jako na začátku.

Večer přišel telegram z Ameriky. V něm Petr oznámil Frantovi, že zůstává u své milé a Azora mu svěřuje do péče.  „Azore, jsi můj!“ objal Franta psa. Ten se na něj znuděně podíval. Když mu ale ukázal klobásu, radostně zavrtěl ocáskem.

„To se musí oslavit!“

Franta doběhl pro víno do večerky. Stál před dveřmi Aniččina bytu a chvíli váhal. Co když má Anička návštěvu? Nakonec si přece jen dodal odvahy a zaklepal. Otevřela mu s taškou v ruce.

„Ahoj, jdu na bazén,“ řekla. A hned mu nabídla, aby šel s ní. Franta na bazén? Nevleze se ani do plavek. A tak jí nejdřív řekl, proč přichází.

„To je dobrá zpráva,“ radovala se s ním. A tak to ten večer oslavili a Anička si nešla ani zaplavat s tím, že ji Franta druhý den doprovodí.

A tak se Franta druhý den chtěl vsoukat do svých starých plavek. Ty mu ale byly velké. Věčným běháním po cvičáku Franta zhubl do běžné velikosti. A tak místo loupáčků ke snídani utíkal pro nové plavky. Na bazéně to Frantovi slušelo. Byl chlapák.

To, co nedokázal sport, dokázala láska. A tak musel Franta s Aničkou zůstat. Vděčil jí za hodně. Díky ní zhubl, získal věrného čtyřnohého kamaráda a konečně poznal také lásku…