Jak jsem dala kopačky milionáři

Rozvedla jsem se na prahu šedesátky za dost dramatických okolností. Dva roky po něm jsem se dávala do kupy, pak mi začalo být samotné smutno a zašla jsem si občas za nějakou „kulturou“. Na posledním představení jsem se o přestávce seznámila se starším mužem. Prošedivělý elegán, se širokým záběrem znalostí. Dohodli jsme se na dalším setkání, zdálo se mi, že to bude moje „krevní skupina“. Trochu mě zarazilo, že dost často zdůrazňoval, co on všechno v životě dokázal, jaké má zásluhy a že je zabezpečený na celý zbytek života.

Po 3 měsících „randění“ po kinech či na procházkách mě pozval k sobě domů. Byl milý, zábavný, sálal z něj humor, jeho dům byl opravdu nádherný, veliká zahrada. Vyprávěl mi, že mu několik týdnů trvalo vymyslet situování domu vzhledem k východu slunce, proudění větrů apod. Ale teď se na východ slunce může dívat přímo z postele, větrům brání vzrostlé stromy a křoviny.

Když už mě měl jak se říká „zaháčkovanou“, vyplula na povrch i jeho negativa - puntičkář každým coulem, umíněný, trpící na „jáství“, neakceptovatelný názor od toho druhého apod.

Honza dlouhá léta pracoval na vedoucích pozicích a každou debatu končil konstatováním, že vše, co má si vydobyl tvrdou prací a ostrými lokty. Jeho dar vyprávění byl fascinující, hodně toho zažil, cestoval a své zážitky uměl náležitě podat. Ani jsem mu z počátku neměla za zlé, že pokaždé, co jsem přijela na návštěvu, byl prázdný stůl, vyjedená lednice. Nikde žádná mísa s ovocem, pochutiny apod. Vždy jsem něco přivezla já, tak to jsem jej nemusela pobízet. Pokud mi nalil skleničku koňaku nebo vína, tak to nalil v kuchyni a přinesl jen sklenici. Minerálky se napil u otevřené lednice, já pila vodu z kohoutku.

Můj chudý milionář měl podivný zvyk, všechno zamražoval a pak vytahoval zásoby týdny zamrazených potravin k přípravě pokrmů. Samozřejmě, to využil mou přítomnost, abych něco „ukuchtila“, když už u něj na víkend bydlím. Ani jednou mě nepozval na večeři, nekoupil kytku, mohl ji i natrhat ve vlastní zahradě. Objížděl slevové akce v supermarketech a pak se chlubil, jaké úlovky vychytal.

Občas jsme si zajeli na některý z hradů nebo zámků, to většinou zapomněl kartu i peněženku v autě. Svačinu jsme chystali doma, žádné posezení někde venku, třeba v restauraci na zahrádce, nebo když jsem vzpomenula pizzerii, to hned měl alergii a střevní potíže...Pořád jsem si říkala: Holka, vydrž, to se zlomí, snad není až takový držgrešle a despota. Pak jsem přinesla na návštěvu pár fotek vnuků v obálce, když jsem mu je chtěla ukázat, zadržel mi ruku a řekl, že zrovna nemá náladu si něco prohlížet. Zájem pak už neprojevil. To mě utvrzovalo v tom, že tento partner nebude to pravé ořechové pro mě.

Na předposlední návštěvě se dost opil, zcela výjimečně, měl totiž svátek a než jsem přijela, byla mu přát jeho sestra a něco se vypilo. V té opilecké rozvernosti mi pak kolem půlnoci ukázal výpis ze svého konta, z papíru na mě hleděla pěkně kulatá suma, něco přes 5 „melounů“. Byla jsem v šoku, taková „krchna“ a on vůbec nemusí šetřit na sobě nebo na své partnerce. Chorobná chamtivost v něm pozřela všechny skrupule a on zcela bezostyšně využíval ostatní. Při honbě za postavením a penězi z něj zůstal jen lakomý a sebestředný stařec.

Před týdnem jsem potkala u marketu bezdomovce. Usmíval se, já pojídala rohlík a tlačila vozík. Přes chodník na mě volal: „Paní, vy jste milionářka?“ Kývla jsem hlavou, že ne. 

A on na to: „Nebyl by dvaciáš pro chudého pocestného?“ 

Než jsem se stačila vzpamatovat, políbil mi ruku a zmizel v útrobách obchodního centra. V té chvíli se mi v hlavě rozjasnilo, já přece mám milionáře, je to sice lakota stará, ale možná se za týden stal zázrak. V sobotu mě vyzvedl na nádraží, stůl opět prázdný, nabídl mi kyselé šampaňské, které měl měsíce ve spíži a nikdo jej nechtěl. Chutnalo jak prošlá zelňačka. Celý večer se Honza kasal, jaký on je superman, kolik ženských mu leželo u nohou, muži mu záviděli kariéru a on si teď užívá zaslouženou pohodičku... V té chvíli jsem věděla, co učiním. Ráno, když ještě spal, sbalila jsem si tašku a vydala se na první ranní autobus. V koutku srdce jsem cítila smutek, že jsem si tak naběhla a chtěla bohatého sobce polidštit a ukázat mu i jiný svět za „finanční kopulí“. Ale cítila jsem obrovské ulehčení.

Poprvé, a asi i naposledy v životě se mi podařil husarský kousek - dala jsem kopačky milionáři!!!

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz