Jak jsem naučila svůj mobil mluvit

Měla jsem velmi náročnou pracovní noc. Něco jsem zpracovávala na počítači pro firmu, a ráno zase soukromě. Dá se říct, že jsem jela patnáct hodin v kuse, oči mě pálily, hlava bolela, jak jsem se musela soustředit na text i informace, které jsem zpracovávala. Byla jsem celou noc bez spánku, a přes den jsem si také neměla čas zdřímnout.

K ránu, když jsem byla téměř v závěru své práce, jsem musela do počítače vložit paměťovou kartu z fotoaparátu, abych ke zpracovanému textu vložila také mnou pořízené fotografie.

Počítač mám ale na chladící podložce. Tu mám nastavenu na nejvyšší polohu tak, abych mohla při notebooku používat také přídavnou klávesnici, na které se mi dobře píše.

Chladící podložka se mi osvědčila. Notebook z ní ale sklouzával, protože přední část, o kterou je notebook opřen, je od výrobce velmi nízká. A tak jsem si hranu držící počítač nastavila malou lištou, kterou jsem zafixovala páskou. Od té doby notebook nepadá, ale musím ho nadzvednout, když se chci dostat k otvoru pro paměťovou kartu – čtečce.  

Tak jsem to udělala i nyní. Ruku jsem ale položila i na svůj mobilní telefon odpočívající vedle počítače.

V tu chvíli se celým pokojem rozlehl zvuk:

„Je právě …“ a následoval přesný čas.

Zcela mě to vylekalo. Nechápala jsem, kdo to mluví, protože žiji sama jen se svým psem. Bylo mi jasné, že zvuk vydával buď můj mobilní telefon, nebo počítač. Vím, že řada telefonů má tzv. mluvící hodiny, které slouží např. nevidomým a slabozrakým. Já mám ale prachobyčejný tlačítkový telefon! Neholduji trendu mít za každou cenu ten nejmodernější typ telefonu, upřednostňuji spíše jeho funkčnost. Poté, co mě zklamal dotykový chytrý telefon, vrátila jsem se opět k tomu tlačítkovému. A tak jsem nejdříve prohlížela svůj notebook. Znám ho, je to můj letitý kamarád. Přesto ho považuji za vývojově vyspělejší kousek, než je můj mobil.  U notebooku jsem neobjevila žádný další otvor, skryté tlačítko nebo cokoli, co by mohlo být aktivováno mou rukou. Přišla řada na telefon.

Ani zde jsem nepochodila. Kdo mě nezná a neví, jak jsem tvrdohlavá a lačná po informacích, myslel by si, že jsem to po tolika hodinách práce brzy vzdala. Kdepak! Když jsem ani u telefonu nenašla nic nového a mně neznámého, přišla řada na „rekonstrukci činu“.

Položila jsem telefon zpět k počítači, a ten jsem začala zvedat a naklánět stejně, jako tomu bylo, když mě zvuk překvapil. Bezvýsledně. Když jsem u toho pomalu usínala, ozval se zvuk podruhé. Problém byl v tom, že jsem ani nyní nevěděla, jak k tomu došlo. Položila jsem telefon znovu na stůl a bedlivě sledovala, jak a čeho se má ruka dotýká.

Konečně jsem na to přišla a pachatel byl odhalen! Jedná se o celkem nenápadné tlačítko, které používám ke zcela jiným účelům. Když ho ale zkombinuji s další klávesou na telefonu, telefon mi řekne přesný čas.

Byla jsem tím objevem tak překvapená, že jsem od té doby všem svým známým neustále ukazovala, jak můj telefon mluví. A zajímavé je, že mí přátelé mající vývojově vyšší třídy telefonů často mluvící hodiny nemají…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10