Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Jak jsem se stala montážním dělníkem

18. 04. 2017 | Vaše příběhy

Po vystudování vysoké školy ekonomického směru jsem měla jediné přání – nevěnovat se ekonomice. Tolik mě škola zklamala a vzala mi vítr z plachet.

„Půjdu klidně k lopatě, jen ne papírování,“ prohlašovala jsem s jistotou a našla si pro začátek práci asistentky. A práce asistentky, jak jinak, obnášela především papírování.

Má vedoucí byla ale prima ženská, a tak jsem ve firmě vydržela až do jejího zániku. To trvalo tři roky. Poté jsem si našla brigádu v internetovém obchodě, kde jsem sepisovala popisky k výrobkům. Práce to byla údajně na čtyři hodiny denně, také byla pouze na dohodu a odměněna adekvátně čtyřem hodinkám. Výrobků bylo ale tolik, že jsem prací strávila i dvanáct hodin den co den za minimální odměnu. A to mám z psaní státnici! Píšu rychleji, než mluvím, a přesto udělat kvalitní popis více než tisíce výrobků denně mě stálo nemalé úsilí. Často jsem popisem trávila i dlouhé zimní večery, někdy i noci. Na vrub této brigády si mohu připsat rozchod se svým tehdejším přítelem, který se raději vrhl do náruče jiné, aktivní a mladé ženy, než aby čekal, až při svíčkách sesmolím popis na věci, které podle jeho slov stejně nikdo nekoupí. Spolupráci s internetovým obchodem jsem ukončila už po šesti měsících. Nikam nevedla a neuživila mě. Hrdost mi nedovolila hlásit se na úřadu práce.

„Vezmu cokoli,“ tvrdila jsem tvrdošíjně u dalšího pohovoru. Bylo to místo v továrně.

„Ale toto je dělnická pozice,“ uculoval se můj nový vedoucí. „Práce ve stoje, dvanáctihodinové směny, nepřetržitý provoz, včetně víkendů a svátků.“

„Vydržím,“ řekla jsem a plácli jsme si. Stala jsem se montážním dělníkem ve firmě, kde většina zaměstnanců měla kolem dvaceti let. A já už měla třicet!

Vyfasovala jsem montérky, pracovní obuv s ocelovou špicí, tričko a mikinu. Bylo nutné, aby se naskenoval také otisk mého prstu pro evidenci docházky. Příchod nebyl evidován žádnou čipovou kartou, ale přímo otiskem prstu. A nastal problém. Zařízení můj prst nechtělo.

„Toto se stává u zaměstnanců, kteří těžkou fyzickou prací mají zničené daktyloskopické otisky prstů. To asi není váš případ, že?“ zeptal se mě můj nový vedoucí.

Došli jsme k závěru, že sice prsty nemám zničené prací, ale neustálým psaním na klávesnici. Roky strávené na vysoké škole, práce asistentky a neustálé sepisování popisků pro internetový obchod mé prstíky vyhladily a znemožnily jejich identifikaci docházkovým systémem. A tak jsem obdržela, tehdy jako jediná v celé firmě, číselné heslo pro evidenci docházky a následující den jsem mohla nastoupit. Chvíli jsem si sice pohrávala s představou, že místo práce mohu spáchat jakýkoli majetkový trestní čin, protože mě podle otisků zřejmě stejně nenajdou, ovšem má rozená poctivost mě dohnala nakonec jen k té práci.

Hned první má směna ve firmě byla noční. Představa, že budu jen stát na nohou od šesti večer do šesté hodiny ranní, mě pomalu doháněla na pokraj šílenství. A to já těch dvanáct hodin měla dokonce pracovat! Ale zvládli to druzí, musím to zvládnout taky.

Na svou první směnu jsem se nedokázala dobrou půlhodinu dostat. Autobus mě sice bezpečně přivezl k průmyslové zóně, kde stála také má nová fabrika a já ušla trasu dlouho asi kilometr až k budově, kde jsem měla pracovat. Dveře budovy byly ale zamčené a já se u vchodu nedozvonila. Nebylo divu, ve výrobní hale byl takový hluk, že by člověk přeslechl i silvestrovský ohňostroj. Po té půlhodině, co jsem stepovala u vchodu do podniku, konečně přijel můj nový mistr, který mě pustil do budovy.

V průběhu práce jsem se setkala s dalším nemalým problémem. Ony totiž byly i toalety v podniku na detekci otisků prstů a můj nový vedoucí si to neuvědomil. A tak jsem po dvou hodinách práce s nohami jako konve stepovala u dámské toalety a nemohla jsem se dostat dovnitř. Co budu dělat?

Měla bych uvést, že na každé směně pracovalo osm mužů a jen jedna jediná žena. Firma se zaměřovala na zpracování plastů a obsluha strojů byla natolik náročná, že jen jednu jedinou operaci mohla vykonávat žena. Na záchod jsem nutně musela. A tak jsem se vrátila do haly a poprosila ostatní, zda by mi toaletu nemohli otevřít svým otiskem prstu. Bohužel, muže na dámskou toaletu systém nepustil. Jak to nakonec dopadlo? Po zbytek směny jsem musela, kdykoli se mi chtělo, prosit nějakého mého kolegu a s ním jít na pánskou toaletu.

Konečně jsem se dožila šesté hodiny ranní. Dle hodnocení mého mistra mi dokonce práce šla. A tak jsem, potěšená nečekanou pochvalou, kráčela v brzkých ranních hodinách na autobusovou zastávku. Kilometrová vzdálenost se mi zdála po mé první směně nepřekonatelná.

Ihned po svém návratu domů jsem usnula ve vaně.

Následující den jsem musela do práce dřív, abych stihla vedení firmy a mohla si zajistit vstup na dámskou toaletu. Pan vedoucí se pořádně bavil, když jsem mu sdělila, že jsem po celou směnu byla odsouzená používat pánskou toaletu v doprovodu svých spolupracovníků. Mně se to už tak veselé nezdálo.

Během své druhé směny jsem zjistila, že výpary z plastů, které naplňovaly celou halu, se neslučují s mými tělesnými pochody a silně mě dráždí. Horké výpary mi dokonce poleptaly sliznici krku a já uprostřed směny musela navštívit toaletu, protože se mi spustilo krvácení z krku. Nos jsem měla červený jako alkoholik, z očí mi tekly slzy, nohy se mi podlamovaly a já tušila, že mám i horečku. Ale byla to má druhá směna, musela jsem ji dokončit. Silně mě bolelo v krku, nemohla jsem polykat, a tak jsem už uprostřed druhé směny vypadala jako boxer nebo jiné slintající psí plemeno.

Bylo štěstí, že stroje ve výrobní hale dělaly takový randál. Protože díky tomu nikdo neslyšel, jak sama sobě říkám: „Vydrž ještě, musíš, musíš to dát, přece neutečeš?“ V jednu chvíli jsem dokonce nahlas zvolala: „Já chci umřít!“ Tak jsem se v práci trápila. Nakonec jsem si vyžádala na svém mistrovi ochranou roušku. „Roušku? Tu má pan vedoucí zamčenou u sebe v kanceláři.“

„Ale ve smlouvě mám napsáno, že mám používat ochranné pomůcky. Vy je nemáte?“

„Vždyť říkám, že jsou zamčeny u pana vedoucího,“ řekl mistr podrážděně a mrskl po mně obřím přístrojem. „Mám tady jen toto.“ Oním přístrojem byl obří respirátor. Vážil určitě přes kilo.

„Chcete to?“

Musela jsem si přístroj vzít, protože jsem se dávila kašlem. Když jsem si tu obludnost nasadila na obličej, cítila jsem, jak mi tíha masky stahuje celý obličej k zemi. Mimoděk jsem si vzpomněla na branná cvičení na základní škole, kdy jsme s něčím podobným běhali v pláštěnkách po světě.

Ač se mí spolupracovníci snažili zachovat vážnou tvář, viděla jsem, jak jim cuká v koutcích úst, kdykoli se na mě podívali. Dráždění polevilo, ale kdykoli jsem se chtěla vysmrkat, nebo napít, musela jsem masku stejně sejmout. Kašlající, smrkající s kapesníkem potřísněným krví jsem plandala nohami po cestě na autobus. Má postel doma mi poskytla potřebný azyl, ale stejně jsem se moc nevyspala. Budil mě kašel i vysoká horečka. Když rtuť teploměru vystoupala ke čtyřicítce, vzala jsem si prášek a konečně tvrdě usnula. Ve stejnou chvíli mě probudil můj tehdejší přítel.

„Přišel jsem se podívat, jak to zvládáš? Dnes máš opět noční?“ ptal se.

„Zase. Ale už poslední.“ Když ke mně přítel přišel, třásla jsem se po celém těle. Po období, co jsem se potila a bylo mi horko, jsem se probojovala k parádní zimnici.

„Tak na noční nepůjdeš. Běž k doktorce,“ nařídil mi přítel.

„No jo, no.“

Příteli jsem sice slíbila, že půjdu k lékaři, ale celý den až do večera jsem nakonec prospala. Posilněná spánkem jsem si dodala večer odvahu a zamířila na autobus, který mě opět přivezl k průmyslové zóně za městem. Už cestou od zastávky jsem si opakovala, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. A budova firmy byla opět zamčená. To už jsem věděla, že i ostatní zaměstnanci často čekají u zamčených dveří, a někteří lezou přes plot. Podívala jsem se zničeně do výše, kde končil plot ostnatým drátem. Jako dítě jsem ráda lezla po stromech, i nějaký ten plot mám na svém kontu. Oplocení firmy vypadalo pevně, to by neměl být problém. Rozhlédla jsem se a vyhoupla se do výše. Nahoru to šlo docela dobře. Nahoře jsem přehoupla jednu nohu tak, abych se nenapíchla na ostnatý drát, a zůstala takto rozkročená nad drátem. Najednou jsem nemohla ani tam, a ani zpátky. Zoufale jsem se snažila přimět jednu z noh, aby následovala svou druhou kolegyni. Marně. Musela jsem se držet nad drátem, abych se nezranila. Shora to vypadalo, jako by byl plot mnohem vyšší, než byl. Na čele mi vyvstaly krůpěje potu, z nosu mi také teklo, v krku mě pálilo, nohy se mi začaly třást. A v takovéto situaci mě zastihl můj mistr.

„Co tam nahoře děláte?“ ptal se.

„Já lezu do práce.“

„Tak lezte. Víte přece, že chodím později. Mohla jste na mě počkat.“

„Já jsem nemocná, byla mi zima, nechtěla jsem čekat.“

„A tam nahoře je tepleji?“ Řekl to tak sarkasticky, že nebýt v tu chvíli několik metrů nad zemí, jednu bych mu vrazila.

„Slezte!“ zavelel.

„Já bych ráda, ale ono to nejde.“ A nešlo to ani nadcházející hodinu, kdy se mě ostatní pokoušeli sundat z plotu.

„No nic, musíme dělat, máme už zpoždění,“ zavelel mistr.

„Žebřík tu nemáte?“

„Máme, jistě, že máme, ale vedoucí ho má zamčený.“

Zamčené masky, jak jsem už zjistila, i pracovní rukavice, sluchátka proti hluku, a teď i žebřík. A já visela na plotě.

„Já ale nedokážu slézt.“

„Tak proč jste tam lezla?“

„Lezla jsem do práce.“ Bylo mi do breku. V krku mě pálilo, nohy se mi třásly vysílením. Nemohla jsem si tam nahoře ani přičupnout na vrchní tyč, protože byla obtočená ostnatým drátem. Po tvářích mi stékaly slzy. Takto se v historii firmy asi ještě nikdo neznemožnil.

Mistr nakonec zavolal panu vedoucímu, a ten přijel, aby odemkl žebřík. Takto mě společně sundali z plotu. A při té příležitosti jsem dostala i menší roušku s respirátorem, která byla lehoučká a tolik nedeformovala můj obličej. Ale pověst jsem měla zdeformovanou, až hrůza.

Tu šichtu jsem nakonec ani nedokončila. Po třech hodinách jsem začala opět zvracet krev. To už jsem nemohla vůbec mluvit, v krku mě pálilo, a mistr mě pustil domů, abych si zašla na pohotovost.

Jeden z kolegů mi dokonce zjistil odjezd autobusů, abych nemusela na zastávce dlouho čekat. Došla jsem na zastávku deset minut před odjezdem, abych tam zjistila, že právě spoj, na který jsem šla, byl zrušen. Byla mi hrozná zima a v tu chvíli jsem měla od krve i zimní bundu. Vše mě bolelo. Další autobus jel až za hodinu a půl.

„To nevydržím,“ pomyslela jsem si zoufale a rozplakala jsem se.

Ve stejnou chvíli volal můj přítel:

„Tak já ti nesu citróny, nějaké vitamíny, chci se tě zeptat, jak ti je, a ty nejsi doma? Kde jsi?“

„V práci.“ Plakala jsem do telefonu.

„Zbláznila ses?“

„Už nejsem v práci. Jsem na zastávce, nevydržela jsem to. Ale autobus jede až za hodinu a půl. To zmrznu. Je mi hrozná zima, zachraň mě, prosím.“

Můj přítel mě ve štychu nehodlal nechat.

„Běž zpátky do práce, já tam přijedu autem.“

„Ne, zpátky nedojdu. Budu čekat na lavičce.“ Už jsem se usazovala na lavičce v potemnělé autobusové zastávce. Bylo mi úplně jedno, že jsem za městem, v místě, kde je v okolí jen pár finských domků obývaných romskou komunitou. Hlavní bylo, že sedím. S batůžkem na zádech jsem se choulila na lavičce. Ruce jsem měla zmrzlé a zima se dávala i do ostatních částí těla. Oči se mi zavíraly.

Probudila jsem se a nejdřív jsem nevěděla, kde vůbec jsem. Byla jsem na zastávce a byl jasný den. Chtěla jsem se podívat na mobilní telefon, který jsem naposledy měla v kapse, kolik je hodin, ale telefon tam nebyl.  Pak jsem si také uvědomila, že nemám batoh na zádech. A neměla jsem ho ani nikde vedle sebe. Byl jasný den, mně byla stále zima a byla jsem na zastávce bez peněz, bez batohu i bez telefonu. Seděla jsem a plakala a plakala. Jak se dostanu domů?

Najednou u zastávky zastavil tmavý automobil. Byl to můj přítel.

„Ty máš můj batoh? A telefon? Co se stalo?“

„Co se stalo? To se chci zeptat já tebe. V noci jsem pro tebe jel, jak jsem slíbil, ale tys nikde nebyla. Byl jsem i u tebe v práci, a mistr mi řekl, že jsi odjela autobusem. Ale u tebe jsem se ráno nedozvonil. Tak jsem jel zase sem a teď tě tu vidím.“

Ano, pravdou bylo to, že jsem celou noc prospala na lavičce. Byla jsem ještě víc nachlazená a nemocná, a navíc okradená. Někdo využil situace a vzal mi batoh s peněženkou a pár drobnostmi i můj mobilní telefon. Můj přítel mě odvezl domů, kde jsem se vykoupala a trošku upravila. Pak mě odvezl na pohotovost.

Z mé poslední cesty z nové práce jsem se léčila téměř měsíc. Vystřídala jsem několik antibiotik a můj zdravotní stav se dlouho nelepšil. Nakonec jsem přesto nemoc zdolala. Jen do práce ve firmě jsem se už nevrátila. A tak jsem ukončila pracovní poměr po dvou šichtách a třech hodinách. Nepochybuji, že jsem se přesto do historie firmy zapsala navždy. 


Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Hezky napsáno.Smajlík Dobrodružné čtení. Doufám, že jsi nakonec zakotvila v nějaké vhodné práci.Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles