Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 18.10. 2017
Dnes má svátek Lukáš
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku

11. 01. 2015 | Vaše příběhy
Když můj nejdražší „amigo y companěro“ nečekaně navždy zavřel svá krásná očka a přestalo mu bít jeho ušlechtilé srdíčko, postihla mne deprese a plačtivé období. Přišla jsem o nesmírně hodného a inteligentního přítele, společníka na cestách, o ochránce-bodyguarda a taky o jedinou bytost zde - na španělském pobřeží Costa Blanca - s níž jsem si mohla pokecat hezky česky. A najednou bylo všude prázdno, moje předpokládaná návštěva za ním v neděli už se nekonala a velmi mne trápilo, že zesnul bez mé přítomnosti, že jsem ho nemohla hladit v jeho posledních chvílích, vyprávět mu o nejhodnějším pejskovi v mém životě.

Každý koutek v bytě, na dvorku i v okolí mi ho připomínal, kam jsem jela sama, všude se mne ptali: „Kde máš Badýska???“ Každou noc jsem se probouzela v pláči, při cestě do koupelny jsem koukala na zem, abych zlatíčko nezašlápla a mimoděk jsem i během dne občas mluvila s nepřítomným hafánkem. Nikdy bych si nemyslela, že ta ztráta bude tak bolestivá - přece jen mu bylo teprve 9 let a 4 a půl měsíce, v květnu mu amputovali nožičku a mám vážné obavy, že spousta těch bolestivých vyšetření, jako biopsie ap. snad ani nemusela být?

Jistě ty problémy s játry a ledvinami nenastaly ze dne na den a je docela možné, že kdyby je doktoři podchytili dříve, mohlo vše dopadnout jinak. Ale „pozdě bycha honit“ - jen mne stále tíží na srdci, že to jeho celodenní polehávání, ať už ve spánku nebo s otevřenýma očkama nebylo jen kvůli vedrům venku, ale že snad i měl bolesti uvnitř těla. Jenže takový statečný kluk, jako byl můj Badýsek, by si nikdy nestěžoval - dle lékaře prý bylo bolestivější období po biopsii, nežli po amputaci, kdy na mne čekal v malé místnůstce za mřížemi a byl velmi šťastný, že jsem si proň přišla, pak běžel o třech nožkách k autu normálně, seběhl i tři vysoké schody z kliniky a do auta z chodníku naskočil lehce. Později jsem mu buďto musela pomoci naskočit do auta nebo jsem vždy stála s autem těsně u chodníku - ovšem se ztrátou nožičky se velmi dobře vyrovnal. Protože pejsci nejsou jako lidé, žádný se na něho nedíval s úkosem ani mu neočichával hojící se stehy, to jen lidé se chovali při pohledu na jeho tři nožky nepříliš hezky, ale co můžeme chtít po lidech???

Když mi asi po týdnu od jeho věčného usnutí zavolala sestřička z kliniky s otázkou, zda souhlasím se společnou kremací s ostatními pejsky, protože extra + urna s jeho popelem by byla neúnosně drahá, brečela jsem ještě několik dní při uvědomění si, že to tělíčko s hedvábnou srstí, nádherným čumáčkem, krásnými oušky atd. se změní v hrstku popela - to byla velmi zlá představa!!!
Měla jsem na klinice ještě dluh za část ošetření a jeho pobyt v nemocnici a protože po mém drahouškovi zůstalo hodně neupotřebených léků, odvezla jsem je té sestřičce, která se spolu s manželem na svém velkém pozemku stará o cca 60 pejsků, jež lidé chtěli nechat utratit nebo pejsci byli nalezeni, jak se toulají krajinou nebo byli jako štěňata odloženi v příkopě nebo v rouře u kanálu. Ta mi radila, ať si co nejdříve pořídím jiného pejska, že jedině tak lze částečně překonat tu velkou bolest ze ztráty nejlepšího přítele a že každý pejsek bude rád za hezký domov a hodnou paničku. Původně jsem uvažovala o nějakém pejskovi z její stanice a to vzhledem k mému věku a horší pohyblivosti snad pejska středního věku, ne příliš velkého a již klidnějšího. Jenže zde byl zádrhel - protože všichni její pejsci jsou kastrováni, mají čip, perfektní očkování atd. - jsou sice darováni, ale za určitou částku, aby pokryli aspoň částečně náklady a o tom jsem ve své tíživé finanční situaci nemohla vůbec uvažovat.
Cesta z kliniky vede po pobřeží kolem několika pláží a na jednu, kam jsme občas chodívali s mým zlatíčkem na „Psí pláž“ jsem odbočila a vyhřívala jsem se na slunci - nakonec jsem od května neměla čas ani pomyšlení zajet si sama k moři. Tam jsem se setkala s francouzskou přítelkyní, která má dva velké hafany /vloni přišla taky o krásného velkého pejska, byla to fenka zlatého retrívra a rovněž zemřela poměrně brzy, nebylo jí ještě deset let/. Dost často jsme se setkávaly během posledních čtyř let, když před třemi léty potřeboval Badýsek urychleně krev jiného pejska, paní se ihned nabídla a její pejsci s tím mým byli velcí kamarádi.
Když jsem jí vyprávěla, jak jsem na klinice dopadla, rezolutně prohlásila: „Nač platit tolik za pejska, když jich mnoho čeká na hezký domov??“
Ještě večer mi poslala e-mail s fotografií dvou pejsků, sedících na gauči a domluvily jsme si schůzku v parku u pláže hned na příští den.
Přišly tam s ní dvě španělské seňory a ta mladší měla na vodítku malou roztomilou psí holčičku s tím, že mají doma nyní štěňátka od druhé fenky a hledají někoho, kdo by si tu psí holčičku mohl vzít a měl ji rád. Malá hned po mně začala skákat a po předání očkovacího průkazu a trošky granulí bez problémů naskočila do auta - pochopitelně na místo pro řidiče. Mám v autě bezpečnostní pás pro pejska na sedadle za mnou, musela jsem ho zkrátit na minimum, protože při prvním pokusu o odjezd jsem měla to temperamentní zvířátko ihned na rameni a pak na hlavě.
Je to malá holka, zřejmě pořádně křížená, protože lze obtížně určit její původ, zvláště ty chlupy na konci oušek nemá žádný z pejsků, kteří by přicházeli v úvahu jako její předkové. Čumáček zřejmě zdědila po drsnosrstém foxteriérovi, ale hladké tělíčko nevím po kom a to zakončení oušek je podobné rase, zvané „ruský toy“??  Nevýhodou je, že to není žádný klidný pejsek středního věku, ale osmiměsíční štěně velmi temperamentní, rychlé jako blesk, které vyskočí bez problémů na vysokou postel, na jakoukoliv překážku a pro mou pomalejší chůzi, mnohdy o holi - to byl zpočátku problém, jak se jí přizpůsobit. Máme zde velkou výhodu, že hned za cestou před naším domem máme velmi velké prostory na procházky, až k borovému háji, dlouhém několik kilometrů a já ji mohu pustit z vodítka a jen pomalu šmajdat a pozorovat, kde se ta holka zrovna nachází. Ona musí prohnat všechny divoké kočky, králíky, jichž jsou tu desítky, ptáky i motýly a v nízkém křovinatém porostu ji ani nemohu vysledovat. Ale na zapískání na píšťalku reaguje, sice se zpožděním, ale vždy si mne najde!! Občas na procházkách, když ji marně volám a hledám, kde právě loví - obracím oči k nebesům a ptám se: „Badýsku, zlatíčko moje - co jsi mi to místo sebe poslal???“
Ta malá šestikilová čiperka mne okamžitě zařadila do své psí smečky, prošmejdila celý byt i zahrádku a zjistila, že se jí u mne bude líbit, pokud si mne trochu převychová k obrazu svému. Její původní jméno bylo naprosto nevýrazné a když po zaslání jejích fotek na jeden web o pejscích napsala jedna pejskařka, že to je krásná malá Lady, to jméno jí už zůstalo.
Velmi mile mne překvapila na tzv. „psí pláži“ - zřejmě viděla moře poprvé a bez rozmýšlení s rozběhem vlítla do vln a pak ještě několikrát za klacíčkem. Jen se poněkud bála jiných pejsků - nyní už navazuje na procházkách kontakt i s velkými hafany, protože ví, že v „rychlosti je síla“ - každému umí zdrhnout!!!
Bydlíme spolu právě 5 týdnů a zdá se, že už si mne částečně vychovala na paničku, s níž se jí bydlí a žije hezky! S Badýskem, na něhož vzpomínám denně, jsem byla zvyklá na klidné procházky, on od mládí neuměl aportovat a nehodlal se to naučit - nyní házím míčky, gumový hamburger či plastovou kost někdy i hodinu a stále to mrně nemá hraní dost. V bytě hrajeme fotbal, já popojíždím na kancelářské židli a ona mi dovolí jen občas do míčku kopnout - brankář Čech v Anglii nic není proti jejímu umění.

Pokud se míček zakutálí pod psací stolek, musím nastoupit a najít ho, ale jinak téměř nemám šanci se k míčku probojovat. Pevně ho drží pod tlapkami nebo v čumáčku a přesvědčovací akce jsou naprosto zbytečné - abych jí ho šlohla, musím se pokusit bosou nohou a drápky i zoubky jsou hned v akci. Jsem-li příliš pomalá, ať už v házení či při našem fotbale - ozve se nespokojené „kvik, kvik, haf, haf“ a já se snažím urychleně se polepšit!! Protože je ta „brankářka“ příliš rychlá a hrát si chce i po procházce, kdy já jsem úplně vyřízená, jsem v nevýhodě a ona všechny míčky chytne a ještě stihne ožižlávat moje prsty u nohou!
Po házení míčků dveřmi nebo oknem si musím namazat svalstvo na pravé paži krémem, protože nemohu bolestí spát. Pokud jsme doma, házím otevřenými dveřmi, ovšem ona je tak rychlá, že je ihned zpátky. Pokud házím z okna ložnice skrz mříže, je zde šance, že budu mít minutku pro sebe. Lady vyskočí na stolek s polštáři pod oknem, předními pacičkami se opře o parapet okna, důkladně se rozhlédne, /neboli rekognoskuje terén/, zjistí, kam ta hračka dopadla a pak pro ni přes celý byt běží a přinese. Pochopitelně vždy tu správnou, i když se jich na dvorku povaluje několik. To házení je únavné, ale zase jsem v tom házení čím dále rychlejší a pohotovější, umím se už strefit i do úzkého prostoru.
Velmi bych potřebovala podobnou pomůcku - Lady by se jistě naučila brzy ji obsluhovat!!!
  
V noci řeším vždy problém, jak to tělíčko ve spánku odsunout dále ode mne, ač máme širokou postel pro dvě osoby, já se tísním u okraje a malá se tiskne mezi moje lopatky nebo ke krku. Nejraději by se uvelebila u mé hlavy a cuchala mi vlasy, ale to musím ihned zarazit. Pokud se chci obrátit na druhý bok tak, abych ji nezalehla /vážím pouze 15krát více/ - musím ji ve spánku odtlačit a stejně vzápětí je přitisknuta opět ke mně. Často jí opakuji „neboj se, já ti nikam nezdrhnu!!!“  Někdy usínáme dosti pozdě, protože ona se cítí ochráncem tohoto bytu, tudíž večer mnohokrát skočí k otevřenému oknu, aby pořádně seřvala ty toulavé kočky, které jsou zvyklé pobíhat i po našich zahrádkách. Pokud jsem chtěla venku relaxovat na lehátku v poloze ležmo, to malé mrně vyskočilo na boční straně přes opěradlo do značné výšky a přistálo vždy bezpečně na mně, kde se spokojeně uvelebilo na mém „špekovitě vypolstrovaném těle“ a vyhřívalo se spolu se mnou na sluníčku, někdy i dvě hodiny, ovšem pak je už dost těžká. A dokonce mi občas i dovolila, abych si četla.

První týden u mne si nějak nestačila všimnout, že by mohla skrz mříže vrátek protáhnout své štíhlé tělíčko, až ji na to upozornil stejně štíhlý nevelký pejsek sousedů, který často běhá venku sám a takhle si odskočil skrz naše mříže u vrátek na kus řeči. Lady to vyzkoušela okamžitě po něm, tudíž jsem musela vrátka zatarasit vším, co dům dal a poprosit hodné sousedy, aby vymysleli a zrealizovali nějakou zábranu - jinak by ji mohlo přejet auto, jistě by vběhla přímo na cestu. Angličtí sousedé to měli hotovo za hodinku a už jsem klidná a nevypadá to zde jako u cikánů.
Pokojový gauč je zde tak nešikovný, že je rozdělen na dva stejné díly sofa a já jsem vždy pomalejší a mám tudíž málo místa k usednutí. Pokud se na tu jednu půlku vejdeme obě, mám Lady hned na klíně a musím dávat velký pozor, aby mi tlapkami nebo hlavičkou nezalehla klapku CTRL, protože pak mi zruší i video, na něž právě koukám - příp. zruší vše, co právě píši. Nejraději lehává s hlavičkou vedle svítící myši, zřejmě má ta holka nějaké technické buňky? Musím si na ni dávat pozor, já používám raději myš, ona je spíše pro dotykový touch!!!
Nejdříve se mi zdálo, že to není fér k Badýskovi, tak brzy si vzít domů jiného pejska, ale ta bolest z jeho ztráty byla převeliká. Nikdy na něho nezapomenu, ale už denně nebrečím a vzpomínám všude na něho a jeho zvyklosti s velkou láskou. Já jsem si vždy chválila, jak je on galantní a čeká na mne na procházkách a pokud mne nevidí za rohem, vrátí se. Nyní se totéž stalo i s malou Lady na procházce, kdy se ke mně připojila po prohánění králíků a běžela za roh vysoké zdi. Nežli jsem došmajdala dolů, koukám, že se to temperamentní zvířátko ohlíží a vrací se - zcela mne to dojalo.
Musím se ještě hodně učit, jak vychovávat temperamentní štěně, protože Badýsek byl i jako malinký o hodně klidnější a je tomu už 9 let - to jsem byla i já čipernější a mnohé jsem již zapomněla. Ale už Lady pochopila, že hlasité důrazné NÉÉÉ znamená opravdu NE a při návratu z procházky, když zařvu POZOR AUTO, zůstane okamžitě „štajf“ - pokud možno u mých nohou. Ona mi dává hodně radosti a hezké zážitky, již nyní věrnost a hodně lásky, já jí to oplácím a snad jsem jí nabídla hezký domov, ale stále nevím, kdo u koho je v podnájmu ??? To je určitě diskutabilní!!!  
Jen je velmi nemilé, že těžko mohu ovlivnit délku své „svíce života“ a vzhledem k mládí Lady se s největší pravděpodobností stane, že já ji opustím dříve a zanechám ji smutnou a ona si bude muset hledat jiný domov, protože tito menší pejsci se dožívají slušného věku!!! Ale toto je ve hvězdách - snad se aspoň procházkami s ní a díky zvýšené aktivitě dopracuji větší svěžesti a budu aspoň „částečná čiperka???“
 
P.S.  Podařilo se mi větší část článku dokončit s tím mrnětem na klíně, které mi zrevidovalo text a - kupodivu - schválilo.
A nyní bude nutno si jít hrát s míčky a dalšími hračkami!
 
 

MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku:

Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
Jak jsem se stala podnájemnicí ve svém domečku
 



Komentáře
« Předchozí   1   2   3  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
hezky jsi napsala o svých pejscích.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil

taky doufám že ji aspoň trochu vychovám dříve, nežli ona mne úplně zkazíSmajlík Ovšem s mou současnou artrózou a blbou kyčlí - nevím, nevím - jak dlouho jí budu dělat společnost - takové malé mrně může žít i 15 let a to já si už netroufám. I když - včera jsme projeli kolem vozíčkáře na silnici a běžel vedle něho na vodítku hafánek Smajlík - ona je malá, mohla by v nejhorším sedět na klíně nebo v nákupním košíkuSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
krásný článek s krásnými fotkami. Jsi velká bojovnice a věřím tomu, že si s Ladynkou užiješ ještě mnoho krásných let se spoustou legrace a radosti.SmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
hezky napsaný článek,máš živého společníka, který tě nenechá v klidu, a dělá ti jen radost, a nemáš čas smutnit.Přeji vám oběma jen to nejlepší.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Hezký milý článek Smajlík Marti moc krásně píšeš o Badýskovi a Ladynka jak vidět Ti dělá velkou radost. Je roztomilá a má oči jako Kleopatra. Máš tedy tu čest bydlet s královnou a je jasné která z vás je u koho v podnájmu Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles