Jak jsem se učila bruslit

Na úvod vysvětlení, proč mi to trvalo tak dlouho: nejsem nijak pohybově nadaná, nikdy jsem nedělala žádný sport a už od dětství jsem strašně bojácná a opatrná…

Můj první pokus naučit se bruslit proběhl, když mi bylo osm let, když vzal děda mě a mého mladšího bratra na místní rybník. Ale zatímco bratr se na bruslích cítil jako doma a prakticky ihned se kolem vesele proháněl, já jen roztřeseně stála a když jsem se pokusila alespoň o náznak bruslení, skoro ihned jsem se ocitla na zemi. Po několika takových pádech jsem usoudila, že bruslení je pitomý sport a že ho vlastně k životu vůbec nepotřebuju a celých deset let jsem se na brusle nepostavila (akorát jednou na kolečkové, ale ani to mi nešlo).

Můj další pokus se tedy uskutečnil až o deset let později, kdy mě kamarádka vytáhla znovu na rybník, že prý musím překonat strach a lenost a konečně se to naučit. Nakonec mě přemluvila a tak jsme jednu mrazivou sobotu vyrazily na náš rybník.

Katka se mi z počátku věnovala, vzala mě za ruku a pomalu se mnou bruslila (což mi šlo, ale ve chvíli, kdy mě pustila, jsem zůstala stát jak tvrdé Y), nakonec však odjela za svými známými a mě nechala svému osudu.

Nejhorší bylo, jak skvěle uměly bruslit malé děti kolem. Honily se, kroužily, tváře zčervenalé mrazem a veselím, kdežto já jsem tam stála jak trdlo. No nic, povídám si, takhle to být nemůže. A zařekla jsem se, že budu bruslit jako ta děcka kolem. Ale místo abych bruslila, jsem spíš jenom padala. Když jsem spadla po několikáté, a tentokrát už opravdu bolestivě, zůstala jsem zahanbeně sedět na zemi se slzami bolesti v očích.

Pak ke mně někdo přibruslil. Myslela jsem, že je to Katka, ale místo toho se ozval cizí hlas: „Nechceš pomoct nahoru?“ Zvedla jsem hlavu a nade mnou stál neznámý kluk s úsměvem na rtech a podával mi ruku. S jeho pomocí jsem se vyškrábala na nohy a poděkovala.

„Už pár minut tě pozoruju a musím říct, že dlouho jsem se tak nezasmál.“ Rudá zahanbením a vztekem jsem se pomaličku vydala ke břehu a můj nový známý se vydal za mnou. „Promiň, nechtěl jsem tě urazit… Ale vážně ti to nejde,“ dodal s úsměvem. „Co takhle zajít třeba na horkou čokoládu? Můžeš nabrat sílu na další kolo pádů.“

I když mě jeho řeči rozčilovaly, musela jsem uznat, že má pravdu. Mé (ne)bruslení a pády určitě vypadaly směšně a já už jsem byla celá promrzlá a potlučená, takže vidina teplého dobrého nápoje byla víc než lákavá. A navíc měl neznámý kluk krásný úsměv. Takže nakonec jsem se rozloučila s Katkou a odešla jsem s Pavlem, jak se mi potom představil, do blízké cukrárny.

To odpoledne jsem se sice bruslit nenaučila, ale zato jsem ho strávila ve společnosti velmi milého kluka, který se nakonec stal mým přítelem. Pavel mi slíbil, že mě bruslit naučí, a taky to splnil. Pravidelně se mnou chodil na rybník a na bruslák a vždy mě pevně držel za ruku, dokud jsem si nevěřila natolik, abych sama bruslila. Než skončila zima, dokázala jsem dokonce udělat i malou piruetku.

Takže nakonec jsem ráda, že jsem takové opatrné nemehlo, protože možná bych Pavla jinak nikdy nepotkala.

Natali88 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete