Nastoupila jsem do starobního důchodu, na který jsem se moc těšila. Jenže za krátkou dobu jsem začala trpět stavem vyhoření. Chyběl mi kontakt s lidmi. Bloumala jsem se psem uličkami bez cíle. Jednou při venčení psa mě oslovila dlouhonohá blonďatá paní. „Paní, vy tady někde blízko bydlíte?“ ptala se mě. „Ano, hned ve vedlejší bytovce,“ odpovídám jí. „Nechtěla byste nám hlídat děti?“ ptá se.

Vykulila jsem na ni oči. Platí sice 30 Kč za hodinu, ale bylo by to přilepšení k důchodu. Nepřemýšlela jsem dlouho. Vnoučata mám už odrostlá, bylo by to zpestření všedních dnů. „Kdy mám nastoupit,“ ptám se. „Jestli můžete, třeba hned,“ dostávám odpověď.Tak jsme si plácly. Vede mě do svého bytu. Na gauči sedí 6letý modrooký kluk (Bože, jak je podobný mému vnukovi) a 1roční holčička, vietnamečka, má krásné velké hnědé oči. Nastal dennodenní maraton. Ráno po páté a večer neurčito. Někdy jsem tam byla i přes noc. Ráno jsem Bohumila (zkráceně Bob) vypravila do školy a celý den jsem se věnovala holičce. Lili bylo její jméno. Dělala jsem pokroky a dostala jsem přidáno. Bob se zlepšil ve škole. Lilinku jsem naučila rozeznávat barvy, spoustu písniček i básniček. Ale nejvíce jsem byla pochválena za to, že jsem Liliánu naučila chodit na nočník. Mám vám prozradit jak? Sice se stydím, ale řeknu vám to. „Lilinko, pojď, budeme závodit. Kdo se první vyčůrá, bude princezna a dostane odměnu.“ Já sedím na záchodě, Lila na nočníku. „Teto, hotovo,“ hlásí. Dávám jí želé příšerku, tu má nejradši. Má velkou radost a těší se, že se pochválí rodičům. Takhle to pokračuje 2 roky. Uteklo to a Lila jde do školky. 

Teď mám víc času pro sebe. Ráno je vypravit do školy a školky, odpoledne vyzvednout a doma čekat na příchod rodičů. Jednou ráno vycházíme ze dveří a slyším Boba, jak říká: „Hele, této, podívej se, tam je pes a třese se zimou. Pojď, chytíme ho a ty ho vezmeš k nám domů.“ „Bobe, teď ne, přišel bys pozdě do školy.“ „Ale této,“ protestují děti, „jemu je velká zima.“ „Musí to vydržet,“ odpovídám. Slibuji, že až se vrátím, o pejska se postarám. Co teď? Slib se má dodržet, ale jak, když se pejsek nedá chytit? Naproti v domku bydlí kamarádka, otevírá branku a lákáme pejska dovnitř. Pejsek vejde, klap, zavřeme vrátka. A jsi lapen, říkám mu. Kdepak, já se tak lehce nevzdám, myslí si pejsek. Naháníme ho po celé zahradě. Vlasta, tak se jmenuje má kamarádka, přináší salám, že ho na něj přilákáme. Vlasta si čupne a láká ho, pejsek nejde. Na pomoc nám přijde i soused. Klekne si na salámek, nic, pes se ani nehne. Únavou si čupnu. Dívá se mi přímo do očí a světe div se, on jde ke mně. Tak už jsi můj. Neprotestuje. Nechá se vzít do do náruče. „Tak pojď, šmudlíku, uděláme očistu.“ Nechává se nést. 

Napustím vanu s teplou vodou. Je vidět, že mu koupel dělá dobře. Odbleším ho a odčervím. Ale česání, to ne. „Jsi nádherný,“ říkám mu. On jako by tomu rozuměl, vrtí ocáskem.  Kouknu na hodiny /honem, už bude 15 hodin). Spěchám pro děti. Oba se shodně ptají. „Teto, co pes?“ „Je doma,“ odpovídám. Celou cestu běží jako o závod. Nemůžou se „péjska“ dočkat. Celé odpoledne slyším dětský smích a vidím radostná očička. Jsou to šťastné děti, ale i pes. „Teto, budeme mu říkat Flíček, když byl tak špinavý.“

Najednou slyším klíč ve dveřích. „Děti, rodiče jsou doma,“ zvolám. Vtom slyším kýchání a Robin, pán domu, couvá zpět na chodbu. Má alergii na psa i kočku. Do dveří vchází maminka Ivana. „Ten pes musí z domu.“ Nastane velký pláč. „Mami, co kdyby táta spal v autě?“ „To nemyslíte vážně, venku mrzne, táta by tam zmrzl.“ „Neplačte,“ říkám, „já si ho přes noc vezmu domů a ráno se uvidí.“ To jsem si ale naběhla. Flíček ubližoval mému štěňátku. Nespala jsem celou noc. Ráno jsem Flíčka vyfotila, napsala letáčky, které jsem vyvěsila po celém městě. Už nevím kdy, ale zvoní mi mobil. Přihlásil se páníček. Jdu s Flíčkem dolů, stojí tam mladík. „Bene, pojď ke mně,“ zavelí.  A Flíček, totiž Ben, vrtí ocáskem, je vidět, že mají oba radost.  Radost však trvala krátce. Za 2 dny zvoní někdo u dveří. „Paní, váš pes běhá v zahrádkách už 2 dny.“ Vše zase nanovo, ale tentokrát letáček nezabral. Páníček se nepřihlásil. Po několika dnech venčím oba pejsky, na hřišti si hrají děti. Přistoupí ke mně klučina a ptá se: „Paní, proč máte 2 psy a já nemám žádného? Dejte mi jednoho.“ „Dobrá,“ odpovídám, „běž se zeptat rodičů, já tady na vás počkám.“ Přišel i s maminkou a Bena si odvedli.

Ráno vycházím z domu a Ben před dveřmi. Večer si kluk pro něj přišel. To se opakovalo několik dní. Jednou s klukem přišla i maminka. „Paní, my už ho nechceme. Nemá to smysl. Stále utíká k vám.“  Mám telefon, volá mi bývalá kolegyně. „Aničko, pojeď se mnou na zahradu.“ Jezdívaly jsme tam často i na několik dní. „Maruško, ale já mám zpátky Bena,“ odpovídám. „Nevadí, vem ho s sebou,“ dostávám odpověď.

Jedeme teda na výlet. Už v autě je vidět, že se mu tam nechce. Na zahradě se podhrabe a uteče. Všude ho hledám, pískám, volám, Ben se nevrací. Ráno má Maruška telefonát. Volá synovcova manželka. Na silnici je přejetý pes. „Bože, Maruško, snad to není Ben?“ Jdu ho hledat, když tak ho pohřbím na zahradě. Nenašla jsem ho. Dodnes nevím, jestli nežije, ale určitě by si mě našel. Byla to láska až za hrob. Měli jsme se rádi. To vím jistě.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10