Jak jsem žila v Řecku

Chodili jsme spolu ani ne půl roku, když přítel přišel s tím, že by měl jet na 3 roky na Krétu. Bavili jsme se o tom hned na začátku vztahu, že by mohl jet pracovně na 3 roky do zahraničí. Už tehdy jsem mu řekla, že se mi taková myšlenka nelíbí, bydlet tak dlouho v cizině. Akceptoval to a slíbil, že by dal přednost mně před kariérou. Takže když přišel s Krétou, pouze jsem zopakovala, že jsme se o tom už předběžně bavili hned na začátku a že s tím nesouhlasím. Tentokrát přišly na řadu i konkrétní argumenty na obou stranách. Výsledkem bylo stále moje jasné NE, které přítel respektoval.

Byli jsme spolu 10 měsíců, když přišel přítel domů pobledlý s tím, že se stalo něco strašného. Nemohla jsem z něj dostat, o co se jedná. Začala jsem otázkou, jestli naboural auto a pokračovala ještě k horším nápadům, když vždycky reagoval, že „něco horšího“. Nakonec jsem zjistila, že ho na Krétu poslali definitivně a bez možnosti výběru. Byla to pro něj rána, protože znal můj názor. Nicméně mně se v tu chvíli ulevilo, protože jsem čekala podle jeho chování nějakou opravdu zásadní životní katastrofu. Do ciziny se mi nechtělo – a to ani na Krétu. Ale náš vztah byl o několik měsíců dál a při volbě mezi tříletým odloučením, rozchodem a nebo svatbou a stěhováním jsem volila to poslední.

Za dalšího roku jsme už seděli v letadle a půlka našich osobních věcí byla na cestě do zahraničí. Vlastně jsem byla ráda, protože jsem to začala vidět jako 3 roky dovolené u moře a příležitost si odpočinout od pracovního nasazení.

Měli jsme pronajatý byt v malé vesnici, asi 1 km od moře. Slunce krásně svítilo a já si začala užívat dovolenou.

Nejsem klasický plážový typ, takže ležení na pláži nebyla úplně moje parketa. Neměli jsme internet, tak jsem chodila do pool baru na wifi.

Procházky k moři a posedávání u bazénu na Internetu se ale mísily s běžnými problémy. Nejsem člověk, který by se snadno seznamoval, takže jsem byla najednou sama celé dny, co byl manžel v práci. Internet jsme neměli přes 3 měsíce, protože některé věci v Řecku fungují mnohem hůř a pomaleji než u nás.

Podzim přišel dřív než obvykle. Malé středisko v „zapadákově“ bylo najednou prázdné, zavřeli mi poolbar, ulice se vylidnily. Znatelně se ochladilo a topení nefungovalo. Doma jsme měli 17°C přes den a 13°C v noci. Na zdech se začala dělat plíseň, v koupelně začala někde zdí protékat voda. Majitel bytu nebyl schopný věci řešit. Začaly prudké lijáky a silný vítr. Do toho jsem otěhotněla.

Zjistila jsem, že s „Evropským průkazem pojištění“ to bude složité – většina zdravotnických zařízení je soukromá, do státního nechodí skoro nikdo, kdo nemusí, na 3 roky bez opakovaných návratů mě nepojistila žádná komerční pojišťovna a i kdyby ano, péče v těhotenství je mimo pojistné podmínky. Takže přímá úhrada. Pravda je, že se mi za ni dostalo péče s lepším přístupem než ve většině českých ordinací.

Po půl roce jsem si našla na Krétě české kamarádky. Od té doby bylo čím dál líp. Podnikali jsme společné akce. Před porodem jsme se stihli ještě podívat do Athén.

Postupně jsem si nacházela i řecké kamarádky, přibylo výletů po Krétě. Navštívili jsme i několik málo dalších ostrovů. Postupně jsme poznávali alespoň část řecké mentality.

Řekové mají rádi děti. Syn často chodil ze Zeleniny s banánem zdarma, z pekařství s malým croissanem, od kostela, kde si hrával, si 2x donesl výslužku z cizích křtin. Poznala jsem, že Řekové spoustu věcí neřeší, na všechno mají dost času. Ale pokud je pro ně něco důležité a vadí jim to, tak se o tom nebaví v hospodě u piva (v jejich případě v taverně u frapé), ale řeší to.

Až na Krétě jsem si uvědomila hodnotu tradic a folkloru. Řekové jsou velmi hrdý národ a Kréťané obzvlášť. Slaví státní svátky, několikrát do roka pořádají průvody – zejména pokud se svátek týká nějakého výročí osvobození. Udržují spoustu tradic. Uvědomila jsem si, jak je nejen pěkné, ale i důležité si své tradice, kroje, tance atd. chránit a předávat je z generace na generaci.

V posledním roce jsme si udělali výlet i na pevninu. Viděli jsme kus historie a nádherné přírody na Peloponésu i kombinace přírodní krásy s lidskou prací na Meteoře.

3 roky utekly jak voda. Jsme zpět. Když vidím fotky z míst, která jsme navštívili, vzpomínám s nostalgií. Řecko se stalo naším 2. domovem, kam se budeme rádi vracet. Jsem ráda, že nás okolnosti donutily vycestovat. Život v Řecku měl svá pro i proti, rozhodně to nebyla jen „tříletá dovolená“, ne všechny dny a situace byly „bledě růžové“. Ztratila jsem za tu dobu obě babičky, se kterými jsem nemohla být v jejich posledních týdnech.

Myslím, že by měl každý člověk vycestovat do zahraničí alespoň na 3 měsíce. Je hodně přínosné poznat jinou kulturu, mentalitu, systém. Vidět, co jinde funguje líp a z čeho si můžeme brát příklad a proti tomu si uvědomit i to, co u nás funguje mnohem lépe než jinde. A to všechno jsou věci, na které je dovolená málo.

Sbohem, Řecko, my se vrátíme…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10