Jak jsme kupovali a rekonstruovali aneb čeho se příště vyvarovat

Jako mladý pár jsme si před několika lety rozhodli koupit nemovitost a uniknout z hlavního města. Podařilo se nám za rozumné peníze (jsme si mysleli) pořídit bývalou hospodu na venkově se zahradou. Nadšeni z baráčku a z představy, jak jednou bude vypadat, jsme se hned nastěhovali. Představte si starou venkovskou hospodu, zatuchlou, zašedlou, špinavou. Ano, tak takovou jsme si pořídili.

Paní hospodská, která ji měla v nájmu, při předávání klíčů poznamenala, že nestihla vytřít. Nevadí, hlavně, že už jsme mohli bydlet, myslela jsem si. Nejen, že nestihla vytřít (za celé její nájemní období ani jednou), ale nestihla zřejmě ani vynést odpadky a z pohledu z okna, měl člověk pocit, že se venku schyluje ke konci světa. Vytáhla jsem hadr a kýbl a jela. Přes okna už bylo vidět a po zemi se nemuselo chodit v holínkách. Čekalo nás velké vyklízení a zařizování věcí, které nestihla paní hospodská. Po počátečních opravách nás postihlo hned několik překvapení.

Jednoho dne jsme zůstali bez proudu. Manžel (tenkrát ještě přítel) vyběhl, že to budou pojistky. Ovšem pojistky se ve tmě špatně hledají. Věděli jsme o jedné skříňce a časem se dopátrali ke druhé, která byla venku na baráku. Od elektrikáře jsme se dozvěděli, že pravděpodobně shořel někde v baráku drát. A řešení? No přeci nerozkopeme celý barák, abychom ten kabel našli. To už raději celou elektřinu od znovu. A to, jak mnozí tuší, znamenalo rozkopat všechny místnosti a všude udělat zásuvky a světla... Něco nám zbylo z úvěru na koupi nemovitosti, tak jsme se do toho pustili. Jakožto nadšení blázni a naprostí amatéři jsme se pustili do stropů. Nakoupili, co bylo třeba a zavěsili sádrokartonové desky. Když tu přišel okamžik pravdy. Vyspárovat sádrokartonové desky do roviny nebyla taková sranda, jako si prohlížet domácího kutila.

Zavolali jsme si na pomoc pana zedníka z vedlejší vesnice. Pobledlý zedník, prohlížeje si náš strop, na který jsme byli tak pyšní, začal pomalu nadávat, sprosté výrazy se stupňovaly a barva se začala navracet do jeho tváří. Když už byl řádně rudý, rozhodla jsem se přiznat, kdo je tvůrcem onoho stropu, doufaje, že už přestane nadávat. Tento okamžik dal mi hodně. Hlavně bylo jasné, že na rekonstrukci nebudeme stačit sami. Nově nabytá slovní zásoba od zedníka pomohla mi vyznat se v nářečí dalších zedníků, kteří se u nás vystřídali. Třeba pán, který k nám přijel vybrousit parkety (z černé na světle hnědou barvu) se snad s tím prvním zedníkem znal, neboť se o našem bývalém tanečním parketu vyjadřoval podobně jako zedník o sádrokartonech. Když nám pomalu došly peníze, zjistili jsme, že z očekávané kompletní rekonstrukce máme hotovou jednu místnost.

A co jsme ještě zjistili? Že když necháte vyměnit stará dřevěná okna za nová plastová a nevětráte každý den, v rozích začne nabobtnávat malba a posléze opadá. Taky krbová kamna jsou sice krásná, romantická záležitost, ale absolutně nepraktická. Při každém otevření se vyvalí kouř, který provoní celou tu naší jednu místnost, ve které bydlíme. Vzhledem k tomu, že se nám mezitím narodila dcerka a nikomu se nechtělo v noci chodit přikládat, kamna jsme (i pro jejich kouřový závan) odstavili. Snaha ušetřit nás zahnala ke koupi levných vchodových dveří, stydím se přiznat, ale made in Poland. Jsou skvělé, zvláště bezpečnostní vrzání, které upozorní na přicházející osobu, přes celý barák. Také zamykání je příjemné, kdy se musíte vedle zámku zapřít levou rukou, aby se dalo otočit klíčem. O co více potěšilo nás zjištění, že k otevření těchto bezpečnostních dveří postačí pětileté dítě a otvírák na konzervy.

Podobných příhod potkalo nás ještě několik, bydlíme tu již 4 roky a pomalu se pouštíme do druhé místnosti z celkových 6. Ponaučení - nesnažte se rekonstruovat sami, nejste-li zedníkem. Nekupujte levné věci s tím, že je jednou vyměníte za kvalitnější a nedělejte sami nic bez porady se zasvěcenou osobou nebo vaše snaha přijde vniveč.