Jak jsme málem jeli k moři

Tento příběh je z let, kdy naše děti měly asi 8 a 10 let. Pracovali jsme v závodě, kde byla možnost výběru dovolené v různých částech republiky a také ve stanovém kempu v Rumunsku. 

Nabídka dovolené v Rumunsku byla novinkou a já jsem tuto možnost ihned přihlásila. Přišla jsem domů s přihláškou a svolala rodinnou poradu. Hoši, když to uslyšeli, začali skákat radostí, že pojedeme k moři. Manžel se chvíli nevyjadřoval a na můj dotaz: „Ty se nevyjádříš?“ Odpověděl: „Budeme na to mít?“ „No, budeme muset být skromní v utrácení, ale jinak to ROH dotuje a drahé to není.“ Když jsme viděli očička našich hochů, nemohli jsme už říct - nepojedeme. Já se také těšila a už jsem pomalu dokoupila nějaké ustrojení a přemýšlela, co všechno vzít na vaření. Pod stanem jsme byli zvyklí z jiných dovolených, ale u moře jsme si to představit neuměli. Byli jsme mladí a tak jsme se nakonec těšili všichni.

Je tady ale problém, já měla časté záchvaty žlučníku. Měla jsem léky a tak jsem záchvat zahnala práškem a pracovala dál v plném nasazení. Přišel další z těch krutějších záchvatů a pan doktor řekl: „Do nemocnice!“ „Pane doktore, já opravdu nemůžu, jen mi  něco píchněte.“ „Je to už dnes naposledy, že vám vyhovím, ale s příštím záchvatem už běžte hned do nemocnice.“ Poděkovala jsem a mazala do práce. V zaměstnání věděli, jaký mám problém a jeden z vedoucích přišel za mnou a říká: „Báro, ty si budeš zahrávat a budou tě operovat v Rumunsku a to chceš? Zkazíte si dovolenou.“

Jenomže já neposlechla a na operaci nešla. Najednou jeden večer přišel další záchvat a já musela volat pohotovost, byl už večer a manžel v práci. Přijel lékař, a když mě uviděl, říká: „Tak a teď už mi vůbec nic neříkejte a hned pojďte do sanity.“ Byl to náš obvodní lékař. Nahlásil na příjmu, že je to k okamžité operaci. Tam pan doktor to tak neohodnotil a nechal mě s jednou injekcí protrpět celou noc, aniž by se na mě přišel podívat. Ráno už jsem přestávala vnímat okolí a byla také vysílená běháním na WC. Přišla vizita. „Co vám je?“ Neodpověděla jsem. Pan doktor odešel a ve chvilce přišlo lékařů mnoho. Bylo rozhodnuto: okamžitě na stůl! Po probuzení mi pan primář řekl, že jsem málem zemřela. „Měli jsme už o vás strach.“ Neměla jsem co odpovědět a tak jsem jen děkovala.

Po několika dnech mě převezli na oddělení a mohli přijít děti a manžel. Hoši byli rádi, že už budu moct přijít domů, ale očička měli smutný. „Kluci moji,“ říkám a utírám si slzy radostí, že jsem zase mezi  nimi. „Já vím, nejedeme k moři.“ Měli jsme už odjet za 14 dní. Manžel to musel odhlásit a štěstí bylo, že bylo víc zájemců a tedy náhradníky jsme hledat nemuseli. Na dovolenou jsme tento rok nejeli. Po příjezdu těch, co tam jeli, jsem se dozvěděla, že být pod stanem a vařit, není dovolená příliš pohodlná a tak už jsme další rok ani moře neobjednali. Hoši už u moře byli a stále mi nabízejí jet s nimi. Třeba jednou řeknu, tak jo!