Přiznám se, že kdyby mi tohle někdo vyprávěl, nevěřila bych mu. Bohužel, i s tímhle se můžete v našich nemocnicích setkat a dokonce zrovna tam, kde byste to určitě ale určitě nečekali…

Doprovázela jsem kamarádku na gynekologii do jedné nejmenované nemocnice. Čekala miminko a měla jít na ultrazvuk, ale nechtělo se jí tam samotné, tak jsem kývla. Musela jsem s sebou vzít i svoji tehdy čtyřměsíční holčičku Gábinku (starší syn byl v ten den zcela výjimečně u babičky). Uvázala jsem si malou do šátku a šly jsme. Mimochodem šátek jsem volila z čistě praktických důvodů, protože čekárna na zmíněné gynekologii není právě největší.

V nemocnici jsme se sice trochu zamotaly, protože jsme dovnitř vešly jiným vchodem, než obvykle, ale protože jsme z domova vyrazily s patřičným předstihem, vše jsme bez problémů stihly. Respektive, měly jsme k našemu překvapení ještě spoooustu času. Kamarádka byla totiž objednaná na deset hodin. Asi ve čtvrt na jedenáct vylezla sestřička, vybrala od asi sedmi přítomných maminek kartičky a doporučení od doktora a zase se nějakou dobu nic nedělo. Pak si začala maminky postupně zvát do ordinace.

K naší smůle se kamarádčina karta zatoulala někam dospod hromady, takže přišla na řadu až jako předposlední. Gábince se ale tak dlouho čekat nechtělo. Začala se v šátku vrtět a dožadovat se pravidelné porce mlíčka. Kojící místnost tu sice byla, ale byla jen pro jednu maminku a samozřejmě obsazená a další maminka čekala s uřvaným uzlíčkem přede dveřmi. Pokrčila jsem rameny, vrátila se do čekárny a začala kojit.

Chvíli potom vykoukla z ordinace sestřička, aby zavolala další pacientku a zmerčila nás. „Co si myslíte, že tu děláte?“ rozkřikla se na mě přes celou čekárnu. Podotkla jsem, že kojím. „Ale to musíte v místnosti na záchodě, od toho ji tu máme!“ řvala na mě dál. Suše jsem jí oznámila, že je bohužel na dlouho obsazená. „Tak to musíte počkat, až bude volná. To se nedá nic dělat.“ Podívala jsem se na ni a uvažovala, jestli to myslí vážně. Zřejmě ano. „To se nedá nic dělat, já už kojím tady,“ zparodovala jsem její odpověď. „Ale to nesmíte, to musíte tam,“ nedala si říct. Pokrčila jsem rameny a neodpověděla. Ještě chvíli po mně koukala a pak práskla dveřmi. Uff, to byl tedy zážitek. Vůbec jsem nepochopila, o co jí šlo. To mám snad malé miminko nechat půl hodiny řvát hlady, nebo co? Co byste dělali vy?

Notburga

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10