Hrajte s námi SUDOKU online !
Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
8 rad, než se rozhodnete vyběhnout
Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Ještě jednou si především připomeňme, že disciplína nesmí být samoúčelná. Měla by pouze pomoci připravit dítě na budoucnost. V této kapitole, která je omezená rozsahem, není možno vyjmenovat všechna doporučení pro každý vývojový stupeň.
K tomuto tématu existuje už mnoho knih. Všechny mají společného jmenovatele: čas pro dítě. Už v kojeneckém věku existuje základ pro pozdější disciplínu, a to emoční vnímání. Z něho se dá teprve rozvinout disciplína ve vlastním slova smyslu. Zde tedy jen několik podnětů:
Pro vývoj dítěte je velmi důležitá podpora aktivní pozornosti, kdy oslovený reaguje na výzvu okamžitě, stejně jako aktivní naslouchání.
Někteří se domnívají, že by se s tím mělo začít teprve asi v době, kdy jde dítě do mateřské školy. Mnoho lidí nemyslí, že by se tyto schopnosti měly u dítěte rozvíjet, a diví se pak, proč dítě ve škole neposlouchá výzvy učitele. Často bývá takový nedostatek diagnostikován jako syndrom deficitu pozornosti (ADHD – „Attention Defi cit Hyperactivity Disorders“) a dítěti se předepíše nějaké psychofarmakum.
To je všechno příliš pozdě, protože s nácvikem není možno začít nikdy dostatečně brzy. Mozek je v raném vývoji nastaven na vnímání všech matčiných reakcí a jejích nových podnětů. Podle toho se formuje. Už před porodem, ještě v matčině těle, vzniká základ pro komunikaci, přesněji řečeno pro reagování a aktivní naslouchání. Jestliže dítě slyší matčin hlas a podle toho reaguje pohyby, je na matce, aby zase ona hlasem a pohyby reagovala na dítě.
Při narození dítěte se vylučují hormony lásky, které zase podnítí zrcadlící neurony v mozku dítěte a matky. Tímto způsobem vznikne podivuhodný instinktivní dialog lásky. Oba se navzájem zrcadlí úplně spontánně, oba se navzájem napodobují. Každý mimický pohyb, každé zavýsknutí, každé zívání, každé zamlaskání.
V případě, že nemluvně muselo třeba být umístěno na několik dní v inkubátoru, znemožnil se tento dialog, zrcadlící neurony se neuplatnily a zanikly. Když se matka s dítětem později setká, nemůže už zrcadlení instinktivně nastat. Samozřejmě že matka – potom jako předtím – dítě miluje a vysílá mu signály, z nichž se dítě také raduje. Unikne jí však napodobování. Tomu může matka čelit tím, že své dítě zcela vědomě napodobí. Nejprve na to musí „jít hlavou“ a ze vzájemné radosti se pak zase spontánně dostaví napodobování.
Jaké podivuhodné dary se při tomto zrcadlení vyměňují? „Cítím, co cítíš ty, a ty cítíš, co cítím já.“ Ryzí empatie. Hluboce prožívaná vazba. Vzájemné porozumění. Stejné naladění. Potvrzení. Plné přijetí ve všech citových polohách.
Čas po porodu, kdy si matka a dítě napodobováním potvrzují vztah, je jen počátkem citového dialogu. Tak jak roste schopnost vnímání a zvídavosti dítěte, musí dialog s ním pokračovat ještě dlouho a musí se obohacovat o dodatečné variace. Když dítě zažije reakci, která se od něj očekává, posiluje se jeho důvěra a vazba k jeho protějšku. Proto potřebuje trvalé citové doprovázení ze strany matky a otce i dalších osob, k nimž má vztah. Může to samozřejmě být také denní opatrovnice nebo vychovatelka, s níž je dítě v důvěrném vztahu.
Splňuje pojetí široké rodiny. Dítě získává k různým lidem postupně různé vazby. „Aha, takhle reaguje maminka, když ji tahám za vlasy,“ „aha, takhle reaguje tatínek, když mu odtáhnu noviny,“ „aha, takhle reaguje opatrovnice, když ji tahám za řetízek na krku.“ Široká rodina sestavená z trvalých členů je pro rozvoj dětské schopnosti vstupovat do vztahů zpravidla příznivější než trvale nervózní existence ve dvou, tzn. s jedním rodičem.
Se všemi osobami, k nimž má vztah, touží dítě po skutečném dialogu; to však některým lidem není vůbec jasné. Potěšeni tím, jak je dítě roztomilé, ho osloví, zůstanou však jen u úvodního „Ahoj, miláčku!“ a pak kontakt zase přeruší. Tím se promešká možnost vazby s dítětem a to se tímto způsobem učí nezávaznému kontaktu. Učí se užívat pozornost jen pro krátké akce, případně vůbec nenaslouchat. Zde myslím na mnohé děti, které „vypnou“, když se na ně nesčetněkrát volá, aby se chránily před nezávaznou hlukovou kulisou.
Kdybychom chtěli, aby se dítě naplno, soustředěně, pozorně a s veškerou svou vytrvalostí pro něco nasadilo, museli bychom jeho mozkové funkce formovat od počátku. Když tedy malé dítě oslovím, pozorně vnímám jeho reakci a říkám: „Nevolám tě zbytečně, milé dítě. Tvé odpovědi jsou pro mě důležité. Ty jsi pro mě důležité. Proto ti odpovídám pohledem. Úsměvem. Tím, že zavolám ‚kuk!‘. Volám tě písničkou, otevřenou náručí, přinejmenším zamáváním a vyslovením ‚pá pá, nashledanou!‘ “
Mnoho rodičů trpí pocity viny, když si s dítětem příliš málo hrají – to však naprosto není potřeba! Dítě je totiž pro hraní podstatně nadanější než dospělí. Hraní mu rodiče nemusí „připravovat“. Dítě totiž disponuje mnohem větší fantazií než oni. Tady tím ovšem nemyslím žádné „mazlivé hry“, tedy hry v tělesné blízkosti, jako je „takhle jedou páni…“ nebo „vařila myška kašičku“, ale hraní, které dítě samo inscenuje, samo vymyslí. Touží pouze po tom, aby byla matka nebo otec v jeho blízkosti, když objevuje svůj svět, a aby se podíleli na jeho pocitech.
Tato potřeba musí být uspokojena zvlášť na vývojovém stupni prvních tří let. Je to doba prvních objevitelských cest, během nichž se dítě stále znovu rádo ujišťuje o láskyplných vazbách k osobám, kterým důvěřuje. Současně je to doba, v níž se také stále víc probouzí potřeba odpoutání. Dítě víc a víc touží po prožitku vlastního já. Dítě to testuje a chtělo by mít opakovaně potvrzeno, že to „ne“ skutečně platí. Vzteká se a zlobí.
Mnohem víc však usiluje o ocenění a pochvalu. Proto volá na matku, dříve než z kraje bazénku skočí do vody: „Mami, podívej, co umím!“ Hlásí jí však také svou bolest, když například upadne. Útěchu přijímá jen od těch nejdůvěrnějších, na jejichž reakci se může spoléhat. Stejným způsobem ukáže matce, co rozbilo, aby se od ní dovědělo, že ho přesto má ráda. Na tomto vývojovém stupni neumí dítě ještě lhát nebo něco zatajovat. Je pravdivé a zároveň by se také rádo dovědělo pravdu.
Má také hlubokou potřebu vyjádřit všechny své city. K tomu potřebuje stabilní emoční doprovázení. Je jasné, že této stability je možno dosáhnout nejspíš v rodině. Když ta neexistuje, je možno si pomoci. Ale i v ideální školce nebo s ideální denní opatrovnicí dojde bezesporu k chybám. S tím lze počítat. Dítě však má stále kolem sebe přátelské společenství v rodině. A to je právě to, co na svém vývojovém stupni potřebuje.
Během doprovázení dítěte existuje nesčetně příležitostí, jak položit základ jeho charakteru (včetně disciplinovanosti), protože tento základ – při láskyplné vazbě a vzoru, který má v rodičích – se uskutečňuje ještě na stupni tvořící se senzomotorické koordinace, a také jejího zaktovení v tělesné paměti. Dítě má možnost přijmout disciplínu jako neoddělitelnou, samozřejmou součást společenského chování. K tomu a k důsledkům pro další vývoj několik příkladů a podnětů:
Během celého oběda trvá matka na tom, aby dítě sedělo buď v dětské židličce, nebo na jejím klíně. Tak se dítě naučí, aby také později ve školce zůstalo sedět na svém místě během aktivit, které to vyžadují, a vydrželo spolu se skupinou dalších až do konce daných aktivit.
Pokud rodiče ve veřejných místnostech, jako je restaurace nebo kostel, trvají na tom, aby všichni členové rodiny nemluvili nahlas, naučí se i malé dítě mluvit tiše. Dělá to bez zdůvodňování. Důvodům porozumí až za pár let. Zpočátku se tomu naučí podle vzoru rodičů a starších sourozenců nebo tím, že si blízká osoba položí prst na ústa a pošeptá mu „Pst!“ Možná dítě potřebuje další zřetelnou pomoc, například tím, že mu blízká osoba povede jeho ukazováček k ústům a řekne ještě jednou „pst!“.
Pokusí-li se dítě agresivně uhodit matku, matka mu řekne vážně znějícím hlasem: „Ne! To mě bolí!“, aby dítěti sdělila, že násilí vůči druhým je špatné. Může se také zatvářit vážně nebo se bránit tím, že zadrží dětskou ruku, která ji chce uhodit. Totéž platí při styku se zvířaty.
Jestliže matka s dítětem jedná mile, dítě slyší přátelská pochvalná sdělení, která jsou mu příjemná: „Ty jsi takový hodný. To mě těší, miláčku“, a potom pozná, že jeho přátelské chování si lidé okolo něj přejí. Rozdíl mezi protikladnými hodnotami zazní dítěti o to přesněji, čím jednoznačněji mu to rodiče sdělí. Pokud vysloví „ne!“ s veselým výrazem v tváři, nemůže dítě poznat, co tím matka myslí. Už proto zkouší reakci znovu a znovu, aby se dobralo pravdy. Může se stát, že se dítě kvůli nedostatečné hodnotové orientaci stane neklidným, a dokonce agresivním, nebo se raději věnuje jiným věcem (například počítačovým hrám), které jsou jednoznačnější a jasnější než rodiče.
Chceme-li později vyzkoumat příčinu tohoto chování, zjistíme možná, že rodiče nestanovili dítěti žádné jasné hranice. To je kámen úrazu. I když to rodiče samozřejmě nemyslí špatně. Naopak byli pevně přesvědčeni, že dítě potřebuje hlavně svobodu a hranice je možno stanovit krátce předtím, než půjde do školy. Mělo tomu však být právě naopak: Nejprve disciplína a teprve potom svoboda.
Tak jako v silniční dopravě: Nejprve si musíme osvojit dopravní pravidla a teprve potom v jejich rámci svobodně jezdit. Chybu nelze úplně jednoduše odstranit, neboť toto zaměření – výchova bez jasných hranic – ovlivňovalo dítě po léta. Ale určitě se to podaří, i když přeškolení stojí mnoho námahy a času.
Více informací nejen o této knize se dozvíte také na stránkách nakladatelství Portál
Vendi V.
ChytráŽena.cz
