Jak se nám Casper ztratil

Jednou nám ale Casper ulétl. Sestra ho pustila z klece právě ve chvíli, kdy maminka nic netušila a vytřepávala z okna prachovku. Papoušek jí frnkl ven kolem hlavy. Bylo naštěstí léto, přesto bylo nutné Caspera co nejdříve odchytit. Byl by snadnou kořistí dravců a v noci by mohl prochladnout. Cinkali jsme oblíbenými rolničkami a lákali jsme Caspera na zrcátka. Maminka dokonce vzala vzácné starožitné zrcátko po babičce, které měl Casper tolik rád, ale měl ho zakázáno, protože to byla vzpomínka na naši babičku. Všichni jsme se snažili papouška odchytit, zaangažovaní byli také naši sousedé, ale nikdo Caspera neviděl. Při pomyšlení, že jsme Caspera ztratili navždy, posmutněla celá rodina. Přesto jsme museli jít dál. Druhý den se tatínek vypravil na zahrádku, protože bylo potřeba zalít a obrat část úrody. My s maminkou a se sestrou jsme zůstaly doma. Co kdyby se Casper vrátil?

Ale papouška nikdo ani nezahlédl. Pesimismus převládal nad nadějí, že svého opeřeného mazlíčka opět uvidíme.

Tatínek se ten den vrátil dřív, než jsme očekávaly. Vešel do dveří a usmíval se.

„Hádejte, co vám vezu?“ ptal se už u dveří.

Hádaly jsme veškeré ovoce, které mohlo na zahradě uzrát. Napadlo nás, že tatínek zašel i do blízkého lesíka, odkud nám přivezl nějaké houby. Ale netrefily jsme se.

„Asi byste to neuhádly. Tak já pro to zajdu do auta,“ řekl taťka a zmizel. Za pár okamžiků byl zpět s…Casperem.

„Kdes ho vzal?“

To bylo objímání, hlazení, mačkání, div jsme ubohého ptáka nerozmačkaly. Casper ale vypadal spokojeně.

„No, kde? Na zahrádce, na slunečnici. Zaletěl si prostě na zahradu a houpal se tam, jako by na mě čekal.“

Tenkrát jsme s povděkem ocenili orientaci ptáků v přírodě. Ten náš to měl sice jen zhruba osm kilometrů vzdušnou čarou, přesto ač žil v panelákové domácnosti, s jistotou našel tu naši malou zahrádku s jeho oblíbenými slunečnicemi.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10