Ač se tento výraz již nepoužívá, stále se jedná o dlouhodobé vyčerpání a únavu. Já jsem k tomuto problému, který mi výrazně znepříjemňuje život, přišla jako k doplňku při onkologickém onemocnění. Zatímco to jsem dobře zvládla, nepředstavitelná únava zůstala. Nejedná se ale o běžnou únavu. A proto jsem se rozhodla napsat tento článek.

Když se objevily první příznaky, ještě jsem pracovala. A ač jsem neměla fyzicky náročnou práci, vykonávala jsem práci finanční účetní, po aktivním životě spojeným s turistikou, cyklistikou, plaváním, posilovnou, saunováním a tehdy dokonce i během, jsem najednou nemohla. Byla jsem unavená a poslední dobou jsem nezvládala ani dojít do práce. V době, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony, jsem vstávala za zvuku budíku. Najednou jsem ale zaspávala a po probuzení, často v poledne, ale někdy i v odpoledních hodinách, jsem ani netušila, zda jsem budík v rozespalosti zamáčkla a spala dál, nebo jsem ho přeslechla. Řešení? Měla jsem pět budíků, které jsem stavěla každý na dva dezertní talířky. Ten randál nepřeslechnu! Zatímco randál nepřeslechli sousedé, já se opět budila nejdříve v poledne.  A opět jsem ani netušila, jestli jsem budíky zaklapla, nebo se prostě vyzvonily samy.

Následovala série různých přípravků na únavu. Nakoupila jsem si potravní doplňky, jako je ženšen a další. Přesto jsem chodila do práce dál pozdě. Kolegové ztráceli trpělivost. Ale protože viděli, že v mém chování není úmysl, sami mi vyběhali řadu vyšetření. Všechna jsem absolvovala a byly bez výsledku. Byla jsem zdravá. Až krátce poté mi byl odhalen melanom. A po něm chronický únavový syndrom, bohužel, trval. To jsem už měla narušenou imunitu a užívala jsem imunostimulátory.

Nicméně, měla jsem tehdy plný invalidní důchod, tak se tím nikdo víc nezabýval.

Po příhodě, kdy jsem usnula při jízdě na kole a probrala jsem se až poté, co jsem vjela do příkopu, jsem odtlačila poškozené kolo a vzdala se cyklistiky. I bazén jsem omezila. Jednoduše mi byla stále zima a nedokázala jsem se vůbec přimět k návštěvě bazénu. Jednou jsem usnula při koupání ve vaně. Probudila jsem se vlastně až ve chvíli, kdy jsem se začala pod vodní hladinou topit. Začala jsem se o sebe vážně bát.

Míjely týdny, měsíce a roky, a já se stále potýkala se svými problémy. Až po letech došlo k zlepšení. Má imunita se opět posílila a já opět začala mírně sportovat. Nebylo to už nikdy takové, jako kdysi, ale mohla jsem se zase vydat do hor na procházku, na bazén i do sauny. I to své kolo jsem opět osedlala. Byla jsem šťastná. Nikdo si neumí představit, jak šťastný může být člověk, když něco může. Mohla jsem opět podnikat své dlouhé procházky po rodném městě, na návštěvu k otci jsem chodila úmyslně oklikou.

Ve 25 letech jsem otěhotněla a narodil se mi zdravý syn. Po porodu jsem měla problémy s jeho otcem, k tomu se přidala opět vážná nemoc, meningitida doprovázená pásovým oparem. Velmi unavená jsem se vrátila domů, a sama se starala o syna. Miminko, rozvod, tahanice kvůli výživnému, neustálé problémy matky samoživitelky, která žije pouze ze životního minima, to vše mi dávalo hodně zabrat. A tak jsem svou zvýšenou únavu přikládala právě tomu. Ale únava neustávala, naopak, stupňovala se. Syn odrostl a já si našla práci. Přehlížela jsem fakt, že občas omdlím. Poležela jsem si nějakou dobu, a bylo mi zase lépe. Ostatně, od mé onkologické nemoci jsem mívala hodně nízký tlak, a tak jsem občasné kolapsy přisuzovala tlaku. U sousedky, které jsem šla pomoci, jsem dokonce zkolabovala tak, že jsem propadla jejími prosklenými dveřmi a probrala jsem se až v kaluži krve s rozřezaným kolenem. Chudák stará paní, moc ji to vyděsilo.

Mé problémy provází stálá zima. Přistihuji se, že i v sauně, kam občas zajdu v marné naději, že zvýším svou imunitu, je mi ze začátku zima, než se i v mém těle konečně rozproudí krev. Usínám se zimnicí, abych se poté probudila uprostřed noci celá zpocená. A hlavně se ráno, nebo když mohu, kolem poledne probouzím velmi unavená, jako bych celou noc nespala. Ano, dokáži spát nejen celou noc, ale klidně prospím i celé dny. Ale, z něčeho musím já i můj syn žít. A tak jsem opět šla do práce. Když na nejtěžším úseku výrobní linky, kam jsem ze zoufalství nastoupila, zkolabovalo několik pracovnic, byla jsem tam vyslána já. Marně jsem se snažila říct, že i já jistě zkolabuji. Nebylo mi to nic platné. Zkolabovala jsem cestou z práce a následující ráno opět. A tak jsem nyní na nemocenské a opět se potýkám s protivným únavovým syndromem.

A přitom není moc rozdílů mezi líným člověkem a mnou. Spím, kdykoli můžu, a vlastně i ve chvílích, kdy nemůžu. Klidně nechám byt neuklizený, nepořádek všude kolem sebe, a usnu tvrdým spánkem.

Mnoho lidí odsuzuje ty, kteří nepracují.  A přitom…jak ráda bych opět chodila do práce, věnovala se sportu a svůj život bych věnovala jiným činnostem, než stálému spánku. Zatím nemám tolik síly, abych svou únavu překonala. Vím, že se občas na mě známí dívají jako na tu, které se nechce. Ale na čele nemám napsáno, že to není lenost, ale nemoc. Zlá, nepříjemná, protivná nemoc, které bych se tak ráda zbavila…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10