Bezová šťáva a bezový sirup - nejoblíbenější receptyBezová šťáva a bezový sirup - nejoblíbenější recepty Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Rybízová marmeláda - nejoblíbenější receptyRybízová marmeláda - nejoblíbenější recepty Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 20.06. 2018
Dnes má svátek Květa
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Jako když nůž projíždí máslem

3. 01. 2018 | Vaše příběhy

„Už ne, končím! Slyšíš?“
Mhouřím oči, z kterých vylétají nové a nové gejzíry slz. A nové, a nové slzy dopadají do umyvadla plného vody. V zrcadle vidím svou pomačkanou tvář. Je zkřivena bolestí. Jsem stará na další začátek. To, co mi udělal, už neodpustím. Přemýšlím, jestli voda v umyvadle by už měla slanou chuť. Je v ní dostatek slz, aby změnila chuť té kohoutkové vody? Mám dojem, že na mé srdce je těch slz až příliš…

Když se mi Patrik narodil, měla jsem dvacet tři let. Byla jsem šťastnou mámou. Jen kvůli rizikovému těhotenství, kdy jsem zvracela každý den až do porodu, jsme se s Martinem nevzali. Poslední tři měsíce těhotenství jsem strávila v nemocnici. Martin, Patrikův táta, za námi chodil každý den. Nosil mi polárkovou zmrzlinu, protože Patrik se narodil v létě a zmrzlinu jedinou můj žaludek přijímal bez problémů. Měla jsem pocit, že to malé stvoření ve mně se změní na tučňáčka. Porodím tučňáčka, a to bude mé dítě. Narodil se Patrik. Růžové voňavé miminko, které jsme s Martinem zbožňovali, hýčkali a milovali. 

Dělal nám radost. Patrik byl vždy mimořádně chytré dítě. V jeho devíti letech mi přišli říct, že Martin se domů už nevrátí. Táta mého syna, člověk, který byl hluboce zakořeněn v mém srdci, měl pracovní úraz, kterému podlehl. Tenkrát jsem měla pocit, že jsem opět těhotná a čekám minimálně paterčata. Zase jsem zvracela každičký den, bolel mě žaludek, a navíc to příšerně bolelo v místech, kde mi bije srdce. Jen díky Patrikovi jsem přežila. Dával mi sílu k tomu, abych ráno vstala z postele a něco dělala. Musela jsem dělat. Musela jsem se postarat o jednoho malého kluka, který přišel o tátu. Musela jsem zajistit pohřeb a všechny věci spojené s úmrtím milovaného člověka. Musela jsem zajistit Patrikovi sirotčí důchod. Já na vdovský důchod neměla nárok, protože jsme s Martinem byli tak trochu lehkovážní a svatbu jsme nepovažovali za důležitou.

„Stačí nám přece, že se máme rádi a žijeme spolu.“ To byla má slova, kterými jsem vždy odvedla pozornost od svatebního hovoru. Martin neprotestoval. Měl nás, a to bylo důležitější, než vlastnit na nás papír. Bylo tolik důležitějších věcí. Dát „malého“ do kroužku, zaplatit mu prázdniny na táboře, koupit nový fotbalový dres, když začal kopat do mičudy, později koupit kimono, když se věnoval bojovému umění. Teď se stal z „malého“ „velký“, jediný mužský v rodině. Má pozornost se upnula jen na syna. Dosud pracoval Martin na plný úvazek a já dělala překlady pro jednu firmu. Vydělala jsem si jen pár stovek na přilepšenou, taková malá brigáda. Nyní jsem si musela najít něco stálého, trvalého, na plný úvazek, abych utáhla velký byt, uživila sebe i syna. Štěstí mi přálo. Vyhrála jsem konkurz na vedoucí odbytu, a sotva jsem uložila smuteční šaty do skříně, nastoupila jsem do práce. Slušný plat mi umožňoval zachovat standard, na něž jsme byli zvyklí. Nemusely se rušit kroužky pro syna, nemuseli jsme se stěhovat do menšího bytu a nemuseli jsme se nijak zásadně uskromňovat. Jen srdce dostalo ránu, která se nikdy nezacelí. Byla jsem si vědoma toho, že i Patrikovo srdce je bolavé a zraněné. Snažila jsem se mu vše vynahrazovat přemírou dárků a láskyplnou péčí.

Léta ubíhala, Patrik rostl a dostával se do puberty. Tehdy mé srdce dostalo další ránu. Občas se mi doma začaly ztrácet peníze, Patrik byl na mě drzý, začal mě sprostě titulovat. Zprvu jsem jednala hystericky. Řvala jsem, nebo brečela, vyjednávala, vyhrožovala… To se pravidelně střídalo. Mí nejbližší, kterým jsem se svěřila, mě ubezpečili o tom, že „to je normální“.

„Jaký by to byl huberťák, kdyby doma mámě něco nesebral? To naši kluci, když byli v tom věku, kradli alkohol, manželovi cigarety i peníze. Z toho vyroste,“ ubezpečila mě starší kolegyně v práci, které jsem se jako jediné v zaměstnání svěřila.

Pozvala jsem si řemeslníka, který mi předělal zásuvku v komodě v ložnici, aby se dala zamykat, stejně tak jsem zabezpečila jednu ze svých skříní. Ač mě kolegyně ubezpečila, že okrádat rodiče je celkem přirozená věc, bez které se dospívání neobejde, řemeslník se tvářil poněkud zmateně. Nevěděla jsem,na co se mám vymluvit.

„Odjíždím do ciziny a byt hodlám pronajmout. Cennosti nemám kam dát, proto si je chci před nájemníky uzamknout,“ lhala jsem vědoma si toho, že mi na to neskočí. Práci ale odvedl a domov se stal místem nedůvěry, skrývání a podezírání vlastního syna. Abych něco nezanedbala, vydala jsem se tehdy s dvanáctiletým Patrikem k psychologovi. Ten s ním udělal několik rozhovorů, důkladně se mě vyptal na všechny detaily z našeho života před i po úmrtí Martina, a došel k závěru, že syn má poněkud divočejší dospívání. Při výslechu u psychologa jsem si navíc uvědomila, že prvních dětských krádeží se syn dopustil ještě za života svého otce. To jsem ho poprvé přistihla, jak si padesátikorunu, kterou odcizil z mé peněženky, schoval tajně pod koberec, nebo jak mi tvrdil, že tvaroh, pro který jsem ho poslala do obchodu, stál o pět korun méně, aby si vzápětí koupil zmrzlinu. Přitom nikdy netrpěl nedostatkem a od šesti let měl i své vlastní kapesné.

„To se ale spraví, maminko,“ usmál se psycholog, když jsem naposledy zavírala dveře jeho ordinace.

Kupodivu, začala jsem si zvykat na to, že synovi nemůžu tak docela důvěřovat. Se zamknutými skříněmi a větší kontrolou ustaly i drobné krádeže a já se uklidňovala, že pubertu máme za sebou. Syn tehdy studoval střední školu, na kterou se bez problémů dostal. I ve škole ho chválili.

Blížily se Patrikovy osmnácté narozeniny a firma, ve které jsem pracovala od úmrtí Martina, končila svou činnost. Zůstala jsem bez práce, oslavu dospělosti svého syna jsem ale nechtěla ohrozit. Tehdy jsem mu koupila drahé kvalitní kolo, protože si našel přítelkyni, která se věnovala cyklistice.

„Sandra má pořádné kolo. Vedle ní jsem jako chudák,“ řekl mi asi dva měsíce před svými narozeninami. Přestože Patrik měl mnohem dražší kolo, než jsem měla já, našetřila jsem mu na kolo, které mě vyšlo na dvacet pět tisíc. Přece můj syn nebude jezdit na kole za dvanáct tisíc jen proto, že jsem přišla o práci?

„Práci si zase najdu, sama se uskromním,“ přikazovala jsem si.

Tehdy mi zaťal další ránu. Převzal kolo, ani jsem si nevšimla, jestli poděkoval, zajímal se hlavně o to, jaké má brzdy a odpružení, a pak mi řekl s pohledem upřeným k zemi, že odchází.

„Jak, odcházíš?“ stála jsem tam a nesla na stůl objednaný dort se svíčkami.

Držel se Sandry za ruku a oznámili mi, že Sandra od rozvodu rodičů bydlí s mámou sama ve velkém domě, kam se přestěhuje.

„Tak za ní jezdi, buď u ní na víkend, ale dokud studuješ, zůstaň doma.“ Myslím, že jsem mezi ta slova vetkla také „prosím“, nebo tak něco. Vím jen, že se mi z očí začaly kutálet slzy. Doma měl svůj pokoj, kam jsem mu nechodila. Na rozdíl od něj jsem svému synovi dopřála pocit soukromí. Nyní, když jsem přišla o práci, jsem potřebovala, aby tu někdo byl. Pouhý pocit, že nejsem doma sama, mě držel nad vodou. Cítila jsem, že jakákoli zrada, bolestivé gesto mě stáhne někam níž, pod hladinu.

Nezůstal. Vzal si kolo, odnesl si z pokojíku počítač a další věci, co za něco stály, a odešel.

Měl na rozdíl ode mne svůj důchod po tátovi, a já neměla nic. Teď jsem ho nemohla zahrnovat dárky, kupovat si odpustky za to, že se mnou je. A jeho láska, ke které vzhlížel, při odchodu procedila mezi zuby: „A vy si tu klidně chcípněte, když neděláte. My vám nic z důchodu dávat nebudeme!“

Tehdy jako by mým srdcem opět projel ostrý nůž. Bořil se do něj, drásal ho, jako když mažete povolené máslo na chleba. Pokolikáté už?

Zůstala jsem sama. Doufala jsem, že syna budu alespoň vídat. Přijede na oběd, poví mi, jak se mu daří ve škole, přijede na mé narozeniny, na Vánoce. A přiveze si klidně i Sandru, tu malou zmiji, která se drží mladého kluka se slušným důchodem po tátovi. Jen když se neodcizí.

Rok a půl jsem o Patrikovi neslyšela. Vesnice, ve které žila Sandra se svou mámou, byla jen patnáct kilometrů od našeho města. Přesto mě ani jednou nepozval, abych viděla, jak se mu daří. Na mé narozeniny si nevzpomněl, na Vánoce poslal jen krátkou textovou zprávu. A přesto mi to nedalo a před Vánoci jsem mu poslala velký balík s dárky pro něj, jeho milou a také pro její mámu.

O Patrikově prospěchu jsem se dovídala jen z e-mailů, které jsem si měnila s jeho učitelkou. Ta mě informovala, že se malinko zhoršil v matematice, ale jinak nenastaly v jeho prospěchu žádné změny. Jen párkrát přijel pozdě do hodiny, jednou vynechal vyučování úplně. Tolerovala to jen proto, že věděla, že můj syn už se mnou nežije a bydlí s láskou někde na vesnici, odkud má špatné spojení.

Po roce a půl přišel jako spráskaný pes. Když ho odvážel ode mne kamarád autem, věci se stěží naskládaly do kufru auta a na sedačky. Vrátil se jen s igelitkou. Tehdy jsem měla už novou práci, dělala jsem administrativu z domu a překlady zároveň. Dělala jsem sice sedm dní v týdnu, převážně v noci, měla jsem ale příjem, za který by se nemusel stydět dobře postavený muž. Za rok a půl, kdy jsem žila sama, jsem hodně peněz našetřila a v bytě udělala zásadní rekonstrukci. Co mi chybělo v citové oblasti, jako by přebývalo v té fyzické, přestože jsem toužila po opaku. Není divu, že když se Patrik objevil po tak dlouhé době s igelitkou u mých dveří, že od Sandry odešel, tiskla jsem ho k sobě jako malé dítě. Čert vem počítač, kvalitní mobilní telefon i další elektroniku, o kterou ho jeho kudlanka se svou mámou obrala. Bylo mi líto zase jen jeho, Patrika. Když odcházel, měl na svém kontu slušné peníze, protože se mu na něm střádal důchod po otci. Konto už bylo také minulostí. Kudlanka Patrika vysála, zbavila hodnotného, a vrátila mi ho. Přesto jsem byla šťastná. Měla jsem zase svého syna.

Po dvou měsících jsem zjistila, že syn úspěšně složil maturitní zkoušku, do práce ale jít nehodlá, vysokou opovrhuje, a využívá toho, že já mám zase slušný výdělek a můžu ho živit. Tehdy jsem já přišla s podmínkou, že buď půjde pracovat, nebo na vysokou, nezaměstnaného ale živit nebudu. Zvolil si druhou možnost. Nastoupil na vysokou školu a po měsíci přišel s tím, že má novou lásku.

„Našel jsem si byt, protože chci mít svobodu,“ oznámil mi.

Už jsem nehodlala být dojnou krávou. Došlo mi, že až ho nová kudlanka vysaje, vrátí se opět bez peněz domů. Martin vydělával dost a Patrik měl po něm slušný sirotčí důchod. Byl to sice stále jen student, já ale nehodlala stále doplácet na druhé. Odešel z domu s tím, že se bude živit sám. Zřídila jsem si stálý platební příkaz a posílala mu symbolickou pětistovku na jeho účet, protože se mi vrátily vzpomínky na to, jak Sandra řekla, že mi nebudou pomáhat, když já přišla o místo. Tehdy během toho roku a půl ani netušil, že jsem si v zimě zlomila nohu a na nákupy mi chodila za úplatu sousedka. Nevěděl, že zjara jsem onemocněla zápalem plic a ležela v nemocnici. Během těch dlouhých osmnácti měsíců jsem pro svého syna neexistovala. Přišel až ve chvíli, kdy byl oškubán a vyhozen z domu své lásky.

Patrik začal žít sám ve svém pronajatém bytě. Dokonce mě pozval jednou i na návštěvu. Návštěva spočívala v tom, že jsem s sebou přivezla sadu nového nerezového nádobí a mikrovlnku jako dárek. O Vánocích dostal ode mne ledničku. První Vánoce slavil se svou novou přítelkyní, ale mně poslal balíček s koženou peněženkou. Ukolébaná pocitem, že na mě nezapomněl, jsem mu odpustila i to, že nepřijel o svátcích osobně. Cukroví, které jsem pro něj napekla, jsem zmrazila a po zbytek roku jím hostila návštěvy.

Blížily se další Vánoce a Patrik už několik měsíců se mnou živě komunikoval. Jako by se vrátila doba, kdy byl malý kluk a šeptal mi do ucha, jak mě miluje. Byl to zase můj syn, takový, jaký býval, když žil ještě jeho táta. Asi za to mohl hlavně fakt, že se rozešel se svou novou přítelkyní. Nic to ale neměnilo na faktu, že jsem byla jako opilá. Opilá tím, že mám zase svého syna. Zapomněla jsem na zápal plic, kdy mě v nemocnici nenavštívil, na to, jak jsem žádala sousedku o nákupy, když jsem měla celou nohu v gypsu. Zapomněla jsem na celou jeho pubertu.

Vánoce měl strávit u mě a já chtěla, aby ty letošní Vánoce byly nejhezčí za poslední roky. Poprvé jsem koupila živý stromek a ten umělý nechala v krabici ve sklepě. Napekla jsem mnohem víc cukroví, než v dobách, kdy žil ještě Martin. Koupila kapra, lososa, kuřecí, krůtí i vepřové řízky, udělala jsem vanu bramborového salátu a Patrikovi koupila nový notebook. Měla jsem ho dávno vyhlídnutý pro sebe, protože práce mi přibývalo a můj stařičký počítač byl na mou práci pomalý. Nakonec jsem „mercedes mezi počítači“ zabalila do pestrobarevného papíru a převázala mašlí pro syna. V druhém balíčku byla ukrytá značková péřová bunda, kterou si vždy přál. Věděla jsem, že k oblečení té značky Patrik vzhlíží, a celý život jsem se ho snažila usměrňovat tvrzením, že ponožky této značky stojí víc, než kompletní lyžařská výbava pro celou rodinu. Na tyto Vánoce nebylo ale nic natolik drahé, abych to synovi odepřela.

Ani syn nepřišel s prázdnou. Dostala jsem dárkovou sadu se svým oblíbeným likérem, která ho vyšla také draze. K tomu mi koupil pyžamo a obří sadu kosmetiky. Pod vonícím stromečkem jsme si dali pusu, chroupali jsme spolu cukroví a dívali se na pohádky. Abych byla přesná, Patrik sledoval pohádku a já pozorovala z profilu jeho tvář. Byla to tvář dospělého muže, ne nepodobná mému Martinovi. Byl to můj studující syn, co se postavil na své nohy, živí se sám a myslí na svou mámu.

V noci jsem spala v pyžamu od Patrika.

„Na druhý svátek vánoční odjede, a zase budu sama,“ přemítala jsem před usnutím.

„Kdepak, teď už se budeme navštěvovat často. Pochopil, že obě holky ho nechaly, ale já, jeho máma, ho budu milovat pořád. Už mi nenadává, je dospělý, už bude jen dobře,“ uklidňoval mě můj vnitřní hlas.

Je dobře, že jsem těch deset tisíc, co mám v hrníčku na nájem v lednu, nechala na svém místě. Vždy jsem tam dávala peníze, i v dobách, kdy žil ještě Martin. Když měl Patrik přijet na Vánoce, na okamžik jsem zaváhala, zda si je nemám schovat, nebo dát na svůj účet. Okamžitě jsem to ale zavrhla. Přece mu nemůžu dát najevo, že mu nedůvěřuji?

S těmito myšlenkami jsem usnula. Ráno, když byl Patrik v koupelně, jsem si na hrníček vzpomněla. Nemohla jsem se ubránit, abych do něj nenahlédla. Chtěla jsem být odměněna za svou důvěru. S úsměvem jsem mrkla do hrnku. Peníze tam byly. Byly ale jinak uložené, než jak jsem je tam dala já. Třesoucíma rukama jsem pak stále dokola přepočítávala bankovky. Bylo jich skutečně jen pět. Pět tisícikorunových bankovek jsem držela v rukách a po tvářích mi stékaly slzy.

Zase mě řízl! Zasadil ránu, kterou jsem nečekala, a do ní přimíchal dostatek soli. Ne, nebolí mě pitomých pět tisíc, které mi vzal. Bolí mě fakt, že okradl vlastní mámu, zase, znova.

Nešlo mi o pitomých pět tisíc. Šlo mi o to, že okradl mámu. Nechtěla jsem si nechávat dál ubližovat.

Ztratila jsem svého syna. Znovu, opět, zas, a naposledy. Už mu nedám další šanci.

„Už ne, končím! Slyšíš?“ Mhouřím oči, z kterých vylétají nové a nové gejzíry slz. A nové, a nové slzy dopadají do umyvadla plného vody. V zrcadle vidím svou pomačkanou tvář. Je zkřivena bolestí. Jsem stará na další začátek. To, co mi udělal, už neodpustím. Přemýšlím, jestli voda v umyvadle by už měla slanou chuť. Je v ní dostatek slz, aby změnila chuť té kohoutkové vody? Mám dojem, že na mé srdce je těch slz až příliš…

 


čtenářka
ChytráŽena.cz
příběh vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Nemusí se udělat žádná chyba, i když v tomto případě se možná až moc paní na syna upnula a ten toho zneužívá. Člověk si myslí, že udělal všechno dobře a pak ty rány od potomka moc bolí. Taky jsem z toho měla strach, ale díky bohu děti doma nikdy nic bez dovolení nevzaly, ani v pubertě. Už jsou dospělí, mají své životy, oba mají dobré zaměstnání a pravidelně jezdí domů. Ale ze svého okolí znám podobné osudy, někdy dokáže i partner potomka přesvědčit k podobným činům.
Obrázek uživatelky
profil
Nemohu však souhlasit s alenasilha.Zřejmě měla štěstí.že se jí vše povedlo.Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit,že mohu dělat ve výchově vše dobře a výsledek dobrý není.Záleží na mnoha okolnostech Hlavně také na tom,s kým náš potomek přijde do kontaktu.Mohu se umluvit a není mi to nic platné.
A neporadí vám nikdo.Žádný psycholog.Nakonec se vás zeptá"Co ode mne chcete?Na to musí přijít váš potomek sám,že je něco špatně."
Ale jak to skončí,když na to potomek nepřijde?Když to špatné nepochopí? Trápit se budete vy.Bohužel.Je mi líto pisatelky,protože tu její situaci dobře znám.


Obrázek uživatelky
profil
Smutné,smutné.. Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc smutný příběh,někde jsi udělala chybu ve výchově.Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles