Jakub

Do mého současného zaměstnání nás nastupovalo pět. Jediný, kdo měl, stejně jako já, také vysokoškolské vzdělání, byl Jakub. Ostatní byli jen vyučení. Na práci ve fabrice to stačilo. Jakub mě na první pohled zaujal. Musím přiznat, že ze začátku v negativním slova smyslu. O deset let mladší chlapík byl vytáhlý a jeho hlavu „zdobil“ účes zvaný číro. Typický vyznavač punku měl uši propíchnuté a v otvorech, kde normální lidé mají maximálně náušnice, měl strčené tzv. tunely.  Na krku mu viselo cosi kovového s nějakými symboly a ruce mu zdobilo několik kérek.

Zprvu jsem se Jakuba malinko bála. Lépe řečeno, neměla jsem dobrý pocit, když jsem si musela odskočit a na dlouhé temné chodbě jsem ho míjela. V tu chvíli byli ostatní kolegové ve výrobní hale. Kdybych potřebovala pomoct, byl každý daleko. Proč ale bych potřebovala pomoc? Časem jsem jednoduše zjistila, že v hrudi toho zvláštně vyhlížejícího člověka bije dobré srdce. Jeho hlava byla otevřená, jeho povaha dobrácká a i na vzhled jsem si postupně zvykla. Byl to právě Jakub, který vždy slušně pozdravil, nabídl pomoc, když bylo třeba, dokázal poradit, rozdělit se, motivovat i soucítit, když někomu nebylo právě hej. A hlavně jsme byli, já a Jakub, jediní dva zaměstnanci firmy, kteří nekouřili. Tím jsme si byli blízcí, a zatímco ostatní v pracovní době využívali svou kuřáckou minutovku, my pilně pracovali. Jakub, jak jsem zjistila, byl téměř abstinent, což byl mezi mužskou částí zaměstnanců opět unikát. A tím u mě opět stoupl v ceně. Jen prostě vypadal trochu jinak, než ostatní. Nebyl to ale rváč, povaleč, hlupák, a to zvítězilo.

Pochopila jsem, proč náš nadřízený přijal právě jeho do pracovního kolektivu. Jakub měl na víc. Ihned na začátku své pracovní kariéry přišel s mnoha inovacemi, které byly vedením přijaty a ušetřily mnoho zbytečné práce i času. Náš šéf se dokázal nedívat na fyzický vzhled, podíval se Jakubovi takříkajíc pod slupku. A tam viděl to, co my ostatní viděli také, po nějaké době. Dobráka, ochotného zaměstnance, šikovného kluka.

Jak já, tak i Jakub jsme občas zapochybovali, jestli naše práce je to pravé. Oba jsme věděli, že máme na víc. Oba jsme pracovali na pozici, kde jsme neuplatňovali své studiem nabité vědomosti. A co hůř, oba jsme byli také finančně nedocenění. A tak se také stávalo, že občas já, občas Jakub jsme hledali něco lepšího. Oba jsme ale stále pracovali zde, v současné práci, kde byla i pozitiva, ke kterým patřil především přátelský pracovní kolektiv.

Jednou se mě kamarád Martin při našem náhodném setkání mezi řečí zeptal, zda neznám někoho, kdo by se hodil na čerstvě uvolněnou pozici v jejich podniku. Martin pracoval ve firmě zabývající se CNC stroji a další technikou. Firma hledala odborníka s vysokoškolským vzděláním. Právě takovým, jaké má Jakub.

„Máš štěstí. Zeptám se kolegy, jestli nechce změnit zaměstnání. Je velmi šikovný, má vysokou, není líný a je na něj spolehnutí,“ slíbila jsem.

Druhý den jsem informovala Jakuba. Předala jsem mu instrukce, adresu, kam má poslat životopis, a popřála hodně štěstí.

Jakub neváhal a své šance využil. Já se spojila znovu s Martinem a poprosila ho, aby se za Jakuba přimluvil.

Uběhly asi dva týdny, v kterých se Jakub zúčastnil pohovoru. O tom jsem ale nevěděla. Dřív, než mi to mohl říct, měla jsem zajímavý telefonát. Volal Martin.

„Když mi řekneš, že je šikovný, svědomitý a pracovitý, znamená to, že ten tvůj kolega vypadá jako…ze zoo?“ ozvalo se.

„Jak to myslíš?“ urazila jsem se za Jakuba.

„No, zavolala si mě naše personální, co prý s ním mám společného. Prý vypadá excentricky a má strach, aby ho někdo nešikanoval,“ doplnil rychle Martin.

Nevím, kde se ve mně vzalo tolik energie, smyslu někoho chránit, ale hlavně smyslu pro spravedlnost. Martinovi jsem vysvětlila, že jsem ho předem informovala o tom, že Jakub je stoupencem hnutí punk. Není to ale zloděj, násilník, vrah a nic podobného! Dokáže makat za dva, přijít kdykoli na přesčas do práce a neměl ještě jedinou neomluvenou absenci. Navíc mu to myslí a má vysokou.

„Nezlob se na mě, ani na paní personální. Ale ten člověk prý vypadá strašně,“ řekl kamarád.

„Znamená to, že smrdí, má špinavý límeček, přišel na pohovor opilý, má žluté zuby z kouření? Nebo tím chceš říct jen to, že má trochu jiný účes, než vy ostatní? Chceš tím říct, že když má v uších tunel, tak má v hlavě prázdno? Pracujete v hale, nebo se setkáváte na brífincích? Hledáte někoho, komu to myslí, nebo modela, co se promenáduje na přehlídkovém molu?“ Chrlila jsem další a další věty na Jakubovu obhajobu. A pak mě napadlo se zeptat:

„Chci se ještě zeptat: Postavili jste ho ke stroji, aby dokázal, co umí?“

„Ne, to ne, ale paní personální říkala, že když tak vypadá…“

„Že ho prostě nepřijmete. Přijmete si někoho, kdo bude mít bílou košili a uvázanou kravatu, ale prázdnou hlavu. Někoho s uhlazeným účesem, případně nudnou přehazovačkou místo vlasů, ale vůbec vás nebude zajímat, co dokáže? Navrch hůj a v hlavě…prázdno? Myslím, že o takové místo nebude mít chytrý člověk zájem,“ uzavřela jsem.

Byla jsem naštvaná. Na to, že v dnešní době stále ještě nerozhoduje to, co člověk umí. Chápu, že Jakub by nemohl asi dělat někde, kde se setkává s klienty, jedná s nimi z očí do očí. Ale nikdy nepochopím, že v dnešní době nemůže dělat v uzavřené hale, kde bude jen se svými kolegy. Někdo zahodí jeho vědomosti, to co umí, zná a na co roky studoval jen kvůli tomu, že si prostě vyholil část vlasů a zbytek nechal naopak delší. Každý, kdo Kubu vidí poprvé, má jistě smíšené pocity. Ale moudrý člověk se nejdřív přesvědčí, s kým má do činění. Stejně, jako náš šéf přijal Jakuba a dnes je spokojený.

Přestože Martin pracuje ve firmě, která má mnohem honosnější jméno a platy zaměstnanců dosahují výš, než platy v naší firmě, pochopila jsem, že pracuji možná v lepším prostředí, a s napětím jsem čekala, co mi řekne Jakub.

„Včera jsem byl konečně na tom pohovoru,“ řekl mi v práci.

„A co? Jak to vidíš?“ zeptala jsem se, jako bych o ničem nevěděla.

„Nevím, mají se teprve ozvat. Myslím ale, že jim vadí, že jsem pankáč.“

„Byl jsi tam s vyčesanými vlasy?“ zajímalo mě.

„Kdepak, ty jsem si sčesal. Přesto jde vidět, že punk mám rád. I tunely jsem vytáhl. Nedali mi ale šanci, na nic se neptali. Já se tam nešel ucházet na pozici sekretářky. Neptali se mě vůbec na nic technického, nic, co se týká práce. Myslím, že tu zůstanu.“ Jakub se usmíval, a já vím, že naše firma díky hloupé personální pracovnici neztratila dobrého zaměstnance. Také jsem pochopila, že kritériem k hodnocení práce není pouze výše na výplatní pásce. Změna zaměstnání se prozatím nekoná. Ani u mě, ani u Jakuba.