Jana je má dlouholetá kamarádka. Známe se již od základní školy. Je pravda, že když jsme každá studovala jinou střední školu v jiném městě, nevídaly jsme se tak často. Když jsme ale začaly pracovat a poté jsme otěhotněly obě jen několik měsíců od sebe, opět jsme se začaly vídat častěji.

     Jana se ale brzy rozvedla. Schvalovala jsem jí to. Žít vedle sobeckého a často také agresivního manžela neprospívalo jí ani její dceři, malé Monice. Tak začala Jana vychovávat Moniku sama již od jejího druhého roku života. Na muže zanevřela. „Nic nám neschází“, pronášela klidným hlasem, když si mezi neustálým poletováním, uklízením a staráním se o dcerku našla čas vypít kávu s kamarádkou. Byla až moc vzornou mámou. Monice tolerovala vše. Snažila se jí tak nahradit tátu. Nepracovala, veškerý čas zabrala malá Monika. Navštěvovaly často kina, dětská představení v divadle, každý podzim stavěly společně draky a pak je pouštěly. Jana se kvůli dcerce začala věnovat józe. Někde vyčetla, jak to dětem prospívá. Vždy jsem k ní ráda chodila se svým synem. Líbilo se mu v Moniččině pokoji plném hraček. „Vždyť ani já nepořídím synovi tolik krásných hraček. A to si mohu dovolit víc než Jana, nezaměstnaná samoživitelka, “ musela jsem se v duchu pokárat.

Monika byla kupodivu hodná holčička. Již ve dvou letech pěkně zdravila, byla na svůj věk samostatná, ráda se s mámou mazlila a obě vypadaly jak reklama na štěstí.

Je pravda, že si Jana odpouštěla posezení v restauraci u kávy, nezažila jít do kina jen a jen na film pro dospělé, přestala utrácet za oblečení pro sebe a stále víc nakupovala pro rostoucí Moniku. „Dopřej si taky něco sama pro sebe,“ napomínala jsem ji. Ale Jana se uměla radovat jen ze zážitků společně strávených s dcerkou. A už jí nezbývaly peníze na svá vlastní potěšení. Párkrát se mi ji podařilo vytáhnout na „babskou jízdu“, jako „za mlada“. Ale Jana se brzy odtrhla od společnosti a jako první se vracela za dcerkou, kterou hlídala její máma.

     Monika se svým otcem vycházela dobře. I z Milana se stal dobrý otec. Znovu se oženil a dceru si pravidelně brával na vycházky a některé víkendy. Obdivovala jsem Janu, jak vše zvládá. Děti rostly, můj syn začal zlobit, sem tam rozbil okno, pravidelně chodil domů když ne s utrženou nohavicí, tak alespoň s „nezašitelnou“ dírou na kalhotách. Ve škole patřil mezi žáky s lepším průměrem, ale udržet jeho věci v pořádku, to byl nadlidský úkol. Chodil do stejné třídy s Janinou Monikou, a tak jsem dobře věděla, že Monča patří mezi premiantky. Vždy upravená, čistá baculatá holčička s perfektně uloženým školním batůžkem se tolik lišila od mého kluka nepořádníka.

     Když bylo dětem 14 let, svěřila se mi Jana, že s Monikou něco není v pořádku. Nejí, v jídle se jen nimrá, je protivná a náladová. „Puberta“, smála jsem se. Jana byla vždy při těle. Od dětství jedla méně než já, energie měla na rozdávání, sportovala a její tělo neznalo zahálku, a přesto vždy měla nějaké to kilo navíc. A Monika to zdědila po ní. Je přece samozřejmé, že se Monika teď chce líbit klukům a trošku shodit. Vyrůstá z dětské baculatosti. A náladovostí v pubertě si prošel každý z nás. Jana se ale trápila. Do jejich domácnosti vstoupily hádky. Pohádala se kvůli dceři i s matkou. Máma neuměla pochopit, že Jana dělá vše jak má, a přesto si dcera neustále stěžuje. Začala Janu napadat, že jí ubližuje, hýčkala Moniku a štvala ještě víc proti mámě. Rozmazlená Monika byla na mámu drzejší a drzejší. „Vše jsem dělala jen pro ni“, plakávala mi často u nás v kuchyni. „A to je právě ta chyba“, snažila jsem se jí vysvětlit. Já taky Lukáše miluji, ale snažím se ho krotit. Jinak by už dávno náš byt vzplál v plamenech při jeho neustálých pokusech, mně by vypadaly všechny vlasy a on by obrůstal mechem.

     Ale situace byla vážná. Jana přistihla dceru při nuceném zvracení na záchodě. Musela si připustit, že dcera trpí bulímií. Proč si toho nevšimla dřív? Měla ve zvyku kupovat potraviny do zásoby. Vždy měla v baru spoustu brambůrků, sušenek, čokolád a sladkostí „pro strýčka příhodu“, kdyby někdo přišel na návštěvu. Poslední dobou, když k ní někdo přišel, byl bar prázdný. „Vždyť jsem včera nakupovala a byla tu spousta dobrot“ , nechápala Jana. Jednou při úklidu nahlédla do dceřiných úspor. Monika dostávala kapesné a šetřila si na nové kolo. Místo peněz se vysypala hromada účtenek. Na všech byla natipována spousta sladkostí, čokolády převládaly. Podle data na účtenkách snadno zjistila, že dcera pořádá sladké nájezdy každodenně. Snažila se s Monikou promluvit, vysvětlit jí vážnost situace. „Vše vyřešíme, nesmíš mi ale nic tajit. Zvracení je nezdravé a může ti vážně ublížit.“ Snažila se vysvětlit dceři. „Jó? A mám být snad tlustá a ošklivá jako ty? Mám zůstat sama bez chlapa a užírat se neštěstím?“ vmetla jí do tváře. Přes měsíc se snažila dceři pomoci, vyřešit vážný problém, obnovit přátelskou atmosféru. Bolelo ji, že ji dcera zraňuje každou větou a nenávidí ji. Dcera ale vybuchovala stále častěji, ve škole se jí zhoršil prospěch a i sousedé po Janě začali vrhat nevraživé pohledy. „Vždyť vše slyší, ještě na mě zavolají sociálku. Vypadá to, jako bych Moniku týrala,“ plakávala.     

     Jednou se svěřila Milanovi, svému exmanželovi. Vždyť je to také jeho dcera. Ten navrhl, že si dceru vezme na nějakou dobu k sobě, aby si Jana odpočinula, a pokusí se celou situaci vyřešit. „Možná, že tady přijde na jiné myšlenky. Obdivuje Lenku, ta je štíhlá a jí normálně. Bulímií rozhodně netrpí.“ Jana útrpně vyslechla chválu na Milanovu manželku a jen velmi nerada svolila k tomu, že celé letní prázdniny stráví Monika u svého otce. Nevěřila, že by se něco změnilo. Ale Monika skutečně svou macechu obdivuje. Možná, že jí to pomůže. „Nebo ji ztratím úplně.“ Honilo se Janě hlavou, když Monika nasedala do Milanova auta a vesele se vítala se štíhlou Lenkou.

     Domluvili se, že celé dva měsíce si nezavolají ani jinak nedají o sobě vědět. Milan i Lenka si mysleli, že to pomůže Janě i Monice. Bylo to těžké splnit. Monika byla na druhém konci republiky, ale Jana se trápila, jako by svou dceru už nikdy neměla spatřit.

     Když se po dvou měsících Monika vrátila, nastala obrovská změna. Byla opálená a krásná. Zženštila. Nebyla vyhublá jako Lenka, a to jí právě slušelo. Vrhla se mámě kolem krku. Domů se opět vrátila pohoda. Monika jedla ráda a s chutí a nemizela už na záchod po každém jídle. Vybírala si však převážně zdravá jídla, dělala sobě i mámě vynikající zeleninové saláty. I Janě se vrátila sebedůvěra, pár kilo zhubla a byla zase šťastná. Jednou jí ujelo před dcerou, že Lence vděčí za záchranu své dcery. Monika místo křiku mámu objala. Vysvětlila jí, že poznala Lenku takovou, jaká je. Lenka je štíhlá a přitažlivá, ale po svém manželovi často křičí, je hádavá a nemá tolik kamarádek jako máma Jana. „Ty jsi maminečko, stokrát lepší. Jsi veselá a… vychovalas mě. Vím, žes to neměla jednoduché. Promiň. Až tam jsem poznala, že chci být jako ty. A budu jíst zdravě. Zvracením se zničím. Nebudu se přejídat ani držet dietu. Jen tak budu šťastná.“

     Ani já tomu zpočátku nevěřila. Ale Jana i Monika zářily štěstím. Když k nim přijdu na návštěvu, zjišťuji, že Jana umí být i přísná. To kdysi Monice jen ustupovala. Našly si krásný, přátelsko-rodičovský vztah. A Jana si po letech našla práci i kamaráda. Bála se ho seznámit s Monikou, ale všichni utvořili silnou trojku a je jim spolu dobře.

     Jó, a Monice je už 16 let. Takže celé trápení probíhalo zhruba před 2 lety. Nejdřív jsem se bála „jo-jo efektu“, a bála se i Jana. Teď již připouštím, že změna je trvalá a život nám někdy přichystá milé překvapení ve chvílích, kdy si už myslíme, že vše je nad naše síly.

Pája K. - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10