Jarek, můj spolupracovník a kolega v práci, byl vždy veselá kopa. Už jsme mu nemohli nic věřit. Jednou seděl za stolem v kanceláři, něco kutil s nožem, a najednou vyskočil, držel se za ruku a naříkal. Všude kolem tekla krev. „Uřízl jsem si prst!“ křičel. A skutečně, na zem se skutálel kus ukazováku. Marie, má spolupracovnice, se skulila vedle prstu a i o mě a Evu se pokoušely mrákoty. Najednou Jarek zahlaholil: „Vy mi taky na vše skočíte!“ Prst byl umělý a krev byla voda obarvená kdovíčím. To jsme nezkoumaly, měly jsme totiž co dělat s právě se probírající Marií.

Jindy šel Jarek na rutinní preventivní prohlídku k zubaři a vrátil se s košilí zborcenou krví.

„Všechny zuby mi vytrhal,“ huhňal mezi dveřmi. Nevěřily jsme ani já, ani Marie, a ani Eva. Když na nás ale otevřel prázdná krvavá ústa, oněměly jsme leknutím. „Kde máš zuby?“ ptala se útlocitná Marie.

„U žubaže,“ zahuhňal Jarek a já s Evou jsme byly rázem také naměkko. Zatímco Eva utíkala pro studený obklad, já Jarečka hladila po vláskách a ptala se: „A bolelo to moc?“

„A copak jako?“ vyplivl Jarek důmyslný aparátek, který mu skryl jeho zuby a budil dojem bezzubých zakrvácených úst.

„Ty si nedáš nikdy pokoj! Až jednou umřeš, nedoneseme ti ani kytku, protože si budeme myslet, že to je zase jenom žert,“ pokárala ho Marie a my s Evou souhlasně kývaly.

„A co teprve pan Novotný, náš patolog? Bude z toho sám mít smrt, až se Jareček posadí na patoligii na stole a řekne, já si dělal legraci,“ doplnila jsem.

Tak to šlo den co den. Většinou jsme mu nevěřily, ale občas nás Jarek přece jen napálil. Když jsme například jeden den přišly do práce, Jarek už seděl za stolem a pilně pracoval. Jarek, který do práce chodil vždy poslední!

„Kde jste? Byl tu ředitel, máte se u něj hlásit,“ vyčinil nám.

„Jak to, směna nám začíná až za pět minut,“ nedala jsem se.

„Jak za pět minut? Směna už 55 minut běží,“ přesvědčoval nás Jarek.

„Ne, osm hodin bude za pět, teď už za čtyři minuty,“ řekla Eva.

„Vy jste asi zapomněly, že se nám v sobotu měnil čas, děvenky,“ řekl Jarek. „Hodiny se posouvaly o hodinu dopředu, takže teď není osm, ale devět hodin,“ opravil nás Jarek.

Blížil se čas posouvání hodin. Ale že bychom skutečně zapomněly všechny tři? To bude zase srandička našeho Jarečka, napadlo nás.

„Skočím vedle na mzdovku zjistit, jak to je,“ napadlo Marii. A odešla. Jarek klidně seděl dál.

„Měly byste pohnout kostrou, ať to doženete. Ale nejdřív se máte hlásit u ředitele, má dnes prachšpatnou náladu,“ usmíval se potěšený Jarek.

„Holky, průšvih! On se v sobotu opravdu posouval čas. Měla jsem za to, že to bude až za týden. Prý tu ředitel běsnil jak lev, máme okamžitě k němu naklusat. Holky ze mzdové by mi nelhaly,“ sypala ze sebe Marie. A tak jsme šly já, Marie i Eva na kobereček.

„Kampak, dámy?“ ptala se naše sekretářka Marcelka.

„No, za říďou, máme se u něj hlásit,“ řekla Eva.

„A to jako všechny tři?“

„Ano, bohužel, všechny tři,“ doplnila jsem.

Ihned po pozdravu jsme začaly překotně vysvětlovat:

„Víte, pane řediteli, já nevím, jak se to mohlo stát, ale my jsme nějak opomněly, že se mění čas,“ řekla jsem.

„Ale my to doženeme, zůstaneme tu klidně o hodinu déle,“ doplnila Marie.

„Hodina není tak dlouho, přece?“ ptala se Eva zaskočeného ředitele.

„O čem to mluvíte, dámy?“ ptal se ředitel.

„No, přišly jsme pozdě do práce,“ odpověděla jsem mu za všechny tři.

„A kdy?“

„Dneska.“

„Vy jste asi přepracované. Je osm minut po osmé hodině, a to mi už pět minut vysvětlujete, že jste zapomněly na změnu času, která bude za týden,“ usmál se ředitel pobaveně. Pohlédly jsme směrem, kterým ukazoval ředitel. Přímo nad dveřmi visely hodiny. Tak nás Jarek zase doběhl. A to si dal i práci a na trik připravil i naše kolegyně ve mzdové účtárně.

Práce v kanceláři ředitelství nemocnice nás stála hodně energie a Jarkovi zajišťovala dlouholetý život díky přísunu smíchu. Kořenil si jím každou možnou chvilku. A neušetřil ani kolegy z jiných kanceláří.

Postupně jsme se zocelili natolik, že jsme Jarkovy žertíky nevnímali. Mohl přijít klidně bez nohy, nedivili bychom se, a už vůbec jsme se nesnažili projevovat lítost. Celá budova ředitelství byla po čase netečná k Jarkovým žertíkům. A tak jich Jarek na čas nechal.

Byla středa, když Jarek přišel nejdřív k mému stolu a podal mi obálku. Pak dal stejnou obálku i Evě a Marii. Tvářil se vážně.

„Holky, já bych do toho nelezla. Co když je v tom antrax?“ držela Eva obálku za její růžek a podezíravě ji sledovala.

Jarek se odebral s další várkou obálek na chodbu. Po jeho odchodu jsme každá otevřela svou obálku.

Bylo to svatební oznámení. Jarkovo svatební oznámení.

„Holky, to zase bude nějaká jeho srandička. Všimněte si, že se má ženit v pátek,“ řekla jsem. „Ne v sobotu, jak je to zvykem, ale v pátek.“

„Hedvika Houžvičková,“ vyprskla Marie smíchy. „Holky, kdo by měl tak strašné jméno?“

Bylo jasné, že Jarek si nechal vytisknout falešné svatební oznámení, aby nás napálil.

Když se Jarek vrátil do kanceláře, tvářily jsme se, jako by se nic nedělo.

„To mi ani nepopřejete?“ ptal se Jarek zmateně. „Přijdete na úřad, že ano?“

„V pátek je pracovní den,“ odsekla Eva. „Lidi se berou v sobotu.“

„Ano, ale…bylo to narychlo. V sobotu už odlétáme na svatební cestu na Seychely,“ zmateně odpověděl Jarek.

„S Hedvikou Houžvičkovou? To ti máme jako věřit? Jarek Pokorný si bere dívku snů, Hedviku Houžvičkovou?“ řekla jsem vyčítavě.

„A kde jsou koláče?“ ptala se Eva.

„Holky, koláče jsme nestihli. Ale vynahradím vám to po líbánkách. Hedvika je moc prima,“ řekl Jarek dojatě. „Že přijdete? To byste mi nemohly udělat, že byste nepřišly.“

Dál jsme se věnovaly práci.

„Holky, co když se skutečně žení?“ ptala se Marie, jakmile Jarek zmizel na toaletu.

„Jako bys ho neznala,“ přesvědčovaly jsme ji o Jarkově lsti já i Eva.

V pátek jsme přišly do práce jako obvykle. Já přijela na kole o chloupek dřív. Byla jsem zvědavá, jestli Jarek bude v práci. Nebyl. Skočila jsem vedle do kanceláře. „Nevíte, holky, co je s Jarkem?“ ptala jsem se, jako bych právě já nebyla s Jarkem v kanceláři.

„My čekaly, že nám to řeknete vy,“ spustily holky odvedle. „Tak žení se ten Jarek dnes, nebo nežení?“

„My nevíme. Myslely jsme, že je to další z jeho povedených žertů, ale do práce nepřišel,“ přiznala jsem.

Váhalo celé ředitelství. Nakonec se utvořil na chodbě roj zvědavců.

„Ale co když se ten kluk skutečně žení, a my mu ani nepopřejeme, protože si budeme myslet, že si dělá legraci?“ ptala se nejstarší z nás, paní Ilona.

„Měli bychom se nějak přesvědčit, zda to je pravda, nebo si dělá legraci,“ doplnila paní Jana z personálního oddělení.

„Ale jak, když bude čekat na úřadě a báječně se bavit, když nás tam všechny uvidí, s pugéty a nastrojené?“ hlesl někdo z davu.

Nakonec jsme zavolali na úřad.

„No, ten to bude mít zmáklé i tam. Určitě je s nimi domluvený, aby nám obřad potvrdili,“ hlaholil starý pan Jirka, náš údržbář.

Skutečně nám na úřadě obřad potvrdili.

„S Hedvikou Houžvičkovou?“ dotázali jsme se ještě.

„S Hedvikou Houžvičkovou,“ řekla paní na druhém konci.

Celá budova ředitelství byla rázem na nohou.

„Už nestihneme koupit ani kytice,“ posmutněli jsme.

„Ale je tu skleník!“ blesklo nám hlavou.

Osazenstvo naší i ostatních kanceláří upalovalo do nemocničního skleníku, kde stará zahradnice pěstovala mimo paprik, rajčat a salátů také anturie a gerbery na reprezentativní účely nemocnice, nebo když měl narozeniny sám pan ředitel.

Obtěžkáni narychlo narvanými květy jsme sehnali taxíky a nechali se zavést před úřad. Všichni byli v úřednickém oblečení, které splynulo s garderobou ostatních svatebčanů, jen já, zvyklá do práce jezdit na kole, byla ve sportovním. To ale v tu chvíli nebylo důležité.

Do obřadní síně jsme vtrhli ve chvíli, kdy k tomu pověřený úředník již četl svatební slib novomanželů.

Byl tu, Jarek i jeho nevěsta!

„Už jsem si myslel, že mě necháte na holičkách a ani nepřijdete,“ vydechl úlevou náš Jarek, když jsem mu tiskla ruku a předávala kytici z nemocničního skleníku…