Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byla ještě malá. Stačilo, aby se teploty vyšplhaly k 15 stupňům či výše a bylo hezké jaro, a maminka s babičkou už plánovaly všelijaké výlety. Jak autem, tak i autobusem či vlakem. To abychom se my – děti – nenudily. Návštěvy hradů, zámků, výstav a třeba i přehrady, tím vším se dal zaplnit hezký jarní víkend. Až je mi líto, že našim dětem se takto po výletech jezdit moc nechce.

Na jeden takový jarní výlet vzpomínám moc ráda. Sice si nepamatuji, který hrad přesně to byl, ale vzpomínky na prohlídku jsou dodnes živé. Vyrazili jsme časně ráno. Řekla bych, že ten den začínala sezona. Měla jsem svůj oblíbený zelený svetřík a moje sestřenice měla kárované šaty. Dědeček nastartoval auto, vyjel z garáže, všichni nastoupili a už se jelo. Babička nachystala svačinu a po cestě nám s maminkou zpívaly písničky.  Na místo jsme dorazili kolem 10. hodiny dopoledne. Před hradem už byl kopec lidí. Všichni se těšili, až se otevřou vrata a dýchne na ně ta správná atmosféra.

Když začala prohlídka hradu a my se mohli kochat pohledem na starý nábytek, vycpaná zvířátka a ukázky šatů, tak jsem si jako obvykle představovala, jak tehdy asi žily skutečné princezny. Najednou mne z mého snění vytrhla babička. Nemohla totiž najít moji maminku. A skutečně. Mezi návštěvníky nebyla a už vůbec nebyla ani v předchozích místnostech. Marně jsme se snažili ji najít. Průvodkyně však zachovala chladnou hlavu a řekla nám, ať vydržíme do konce prohlídky a maminku se pak pokusíme najít.

A proto jsme si hrad nedobrovolně prošli ještě jednou. Pozpátku. To abychom slyšeli bouchání na dveře v knihovně, kde si maminka zavazovala tkaničku a paní průvodkyně ji za stolem neviděla. Maminka tam proto trčela celou prohlídku. Z hradu vlastně ani nic neměla. Děda jí slíbil, že se tam pojedeme podívat ještě jednou, avšak zatím svůj slib nedodržel. Ale já si pořád nemohu vzpomenout, který hrad to byl. Snad by to mohla vědět moje sestřenice.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10