Auto je skvělý dopravní prostředek. Snadno nás zaveze, kam chceme. Je to však i věc nebezpečná. Může se stát i „smrtícím nástrojem“. Na silnicích už zemřelo mnoho lidí a snad ještě více zvířat, mnohdy zbytečně. Stačilo by ubrat plynu a být trochu obezřetnější. V tomto příběhu se vrátím do svého dětství. Toto období mám moc ráda, ale některé vzpomínky z té doby bych raději ze své paměti vymazala… Níže uvedený příběh je tak trochu i varováním a výzvou.

Jako malá jsem bydlela v domku u rušné silnice. Skoro každý den jsem po chodníku, který ji lemuje, chodívala do školy. Silnice se nachází v obci, kde samozřejmě platí maximální povolená rychlost 50 kilometrů za hodinu. Jak už to tak ale bývá, mnozí řidiči si s tím hlavu nelámou a vůbec jim nevadí, když se po této silnici řídí rychlostí, která je mnohonásobně vyšší. Kdyby tam občas stálo policejní auto s radarem, jistě by se naše městská policie netopila v dluzích… Silniční úsek, o němž je v tomto příběhu řeč, je relativně rovný a přehledný, a tak se tedy řidiči nebojí „šlápnout na to“. Někteří z nich pak svou šílenou jízdu nezvládnou a vylétnou ze silnice. Nevybavuji si, že by se zde stala dopravní nehoda, která by si vyžádala lidský život. Zvířátek už na této silnici však zemřelo opravdu mnoho. Cestou ze školy nebo do školy jsem vídávala rozježděná zvířata, zejména kočky, někdy ježky… Bylo mi do pláče. Zvířátka jsem měla ráda a nechápala jsem, proč „musí“ na této silnici umírat. Nejčastěji jsem na cestě viděla „placku“ kočky – to bezvládné zvířecí tělíčko někdo přejel a ani se nezastavil, aby mrtvolku z cesty odklidil… Občas jsem zpozorovala mrtvou kočku v příkopu. Opravdu to nebyl příjemný pohled. My – moje rodina, jsme měli pejska. Vždycky chodil na vodítku, jinak to nešlo. Poslouchat se mu nechtělo a nechtěli jsme, aby se i on stal obětí některého z rychlých řidičů. Jednoho dne se k nám zatoulala malá černá kočička. Měla jsem ji moc ráda. Byla mazlivá a krásně vrněla. Nechtěli jsme ji však nechávat zavřenou doma, měla volnost. U nás našla teplý pelíšek, pomazlení a jídlo. Kočičku jsme však měli krátce. Jednoho dne jsem se vracela ze školy a v příkopu uviděla její bezvládné polámané tělíčko. Byl to pro mě šok, s brekem jsem utekla domů. Přísahala jsem si, že já jezdit rychle nebudu a že nikdy žádné zvíře nepřejedu.

Dnes je to zhruba pět let, co vlastním řidičský průkaz. Sama o sobě mohu říci, že jsem „sváteční řidič“ – jezdím málo a za volantem jsem nezkušená. Manžel o mně říká, že mám pomalé reakce, a má pravdu! Důležité ovšem je, že to o sobě vím… a podle toho se na silnici chovám. Snažím se jezdit opatrně a tak, abych nezmrzačila nebo nezabila sebe, své blízké, cizí lidi nebo zvířata. Občas taky šlápnu na plyn, spěchám…, ale vždy se snažím mít na paměti, že je lepší přijet pozdě, než vůbec… Také si myslím, že pravidla jsou od toho, aby se dodržovala, ne porušovala. Většina dopravních značek skutečně má své opodstatnění. Dnes vím, že když zvíře do silnice vběhne nečekaně, tragédii se nedá zabránit. Zatím jsem žádné zvíře nepřejela, možná se mi také jednou stane, že mi do cesty nějaké zvíře vběhne a srážce s ním už nebudu schopná zabránit, ale doufám, že těch zvířat bude co nejméně. Měli bychom se snažit, aby dětí, které mají podobné „zážitky“ jako já, bylo co nejméně. A pamatujte také na to, že kočky prý mají devět životů, lidé jen jeden. Chytrá žena nemusí být jen na internetu, ale může být i za volantem. Děkuji.

Ema K. – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10