Jedeme si pro pejska

Tohle se nám stalo pět let zpátky. Přišel k nám kamarád z vedlejší vesnice a u kafíčka mezi řečí se zmínil, že jeho známá se stěhuje ze země a nemůže si nechat svého pejska. Že je to fenka jezevčíka, má asi tři roky, je poslušná a má ráda děti, tak jestli bychom ji nechtěli.

My jsme bydleli na baráku, dvorek byl dost veliký, pejska jsme neměli, tak jsme si řekli, že než aby skončila někde v útulku, tak si ji vezmeme a postaráme se o ni. Za pár dní kamarád volal, že má fenku doma - jestli si přijedeme. A tak jsme sedli do auta, vzali obojek, vodítko a vyrazili jsme.

Hned jsme si ji zamilovali, byla krásně stavěná, pevná. Měla krásně hnědou lesklou srst a bílou náprsenku. Malinko se strachem, jestli bude chtít s námi, jsme přijeli na místo. Asi po hodinové návštěvě, kdy Besina (tak se fenka jmenovala) na nás přestala vrčet a začala nás očichávat a chvílemi vrtět ocáskem, se zdálo, že budeme kamarádi. Dostala obojek, vodítko a jelo se domů.

Na dvoře už na ni čekala zateplená bouda a v ní spousta hraček, co jí tam dal syn, kdyby měla dlouhou chvilku, co budeme v práci a ve škole. Většinou ale stejně byla vevnitř, kde si vybrala místečko v obýváku na koberci u topení a když byla zvědavá, tak skočila na židli a koukala se z okna, co se děje na ulici. Rychle si zvykla na nás a my na ni. Se synem to byla správná dvojka, všechno dělali spolu, i úkoly když psal, lehla si k němu a koukala mu do sešitu. Byla to opravdu chytrá holka, poslouchala na slovo a když něco provedla, stačilo jen trošku zvýšit hlas a říct Besingerová! To si dala tlapky před oči a začala kňučet - vypadala, že ji to mrzí a pláče. Strašně ráda si hrála, ale taky chytala myšky. Jedla granule i zbytky od oběda, vůbec nebyla vybíravá a když ji honila mlsná, chodila na mrkvičku, i třešně popadané ze stromu jí chutnaly. Nejraději měla ale zimu. Milovala sníh. To se vždy schovala za závěj a čekala, až projde někdo kolem, tomu pak zezadu skočila na kolena a měla strašnou radost, když dotyčný spadl a ona se pak na něj mohla vrhnout.

Minulý rok jsme o ni přišli. Přistěhovali se noví sousedé a Silvestra oslavovali tak bujaře a hlučně, že se Bes vyděsila a utekla nám. Podhrabala se ze dvora. Musela být hodně vystrašená, chudinka malá, protože už se k nám nevrátila. Vytiskli jsme plakáty, polepili kde co, obvolali známé, obešli sousedy, ale bohužel nic. Nového pejska jsme si nepořídili a vše na dvoře je na svém místě.

Strašně moc nám chybí, za každým štěknutím se otočíme v naději, že se vrací...

Doufáme, že se objeví a vrátí se zpátky domů.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10