Ještě jednou doba roušková

Bydlím ve městě na severní Moravě. Žije se nám tu docela dobře, ale to, co se stalo nedávno, mě doslova nadzvedlo ze židle.

Jednoho dne ráno jsem, jako jiná rána, odjela v klidu autobusem do práce. Můj manžel už v práci byl, dcera se připravovala na obhajobu bakalářské práce.

Po směně jsem společně s ostatními čekala na autobus. Byl to onen den, kdy vláda opět nařídila ve všech vnitřních prostorách včetně městské hromadné dopravy nošení roušek. Nikdo z nás o tom nevěděl, protože ráno toto nařízení ještě neplatilo. A tak ty, co roušky s sebou neměli, řidič nemilosrdně vykázal z autobusu. Byla jsem mezi nimi, ač jsem ještě několik dní roušku nosila v kabelce pro případ, že bych ji potřebovala. Poslední dva dny jsem ji ale už nechávala doma.

Co ale dělat?

Ti, kteří do práce jezdí autem, už byli dávno pryč. Vzala bych si taxíka, ale do toho jsem už také potřebovala roušku. I kdybych se vrátila zpět do práce a tam si našla pruh nějaké látky, který by mi roušku nahradil, další autobus jel za hodinu. A tak jsem se vydala na pětikilometrovou túru pěšky. Po poměrně náročné ranní směně to nebyla příjemná procházka, ale docela náročná a nepříjemná procedura. Navíc jsem nebyla obuta do sportovní obuvi, ale do společenských botiček. Cestou kolem supermarketu, kde jsem chtěla koupit pár drobností na večeři a zítřejší svačinu, jsem si sumírovala v hlavě seznam toho, co doma máme, a hledala náhradní řešení. Proč šunku? Stačí křupavé plátky ala polystyren jemně potřené margarínem. Proč špagety posypané sýrem na večeři, když nám docela dobře postačí topinky? Alespoň zužitkuji dva dny starý chléb, který bych zítra stejně vyhodila. No a toaletní papír, který jsem také chtěla přikoupit, ještě nějaký máme. Když někdo z nás náhle nezačne trpět akutními střevními problémy, koupím ho zítra. To už budu mít s sebou roušku a domů přijedu jako vždy autobusem.

„Táta doma ještě není?“ zeptala jsem se dcery.

Můj muž obvykle chodí domů o něco později, než já, ale nyní, když jsem se zdržela pěší chůzí, by už doma měl být. Než mi dcera odpověděla, zarachotil v zámku klíč a do dveří vešel můj choť. Byl značně podrážděný.

„Tak mě nepustili do autobusu,“ řekl.

„Taky jsi šel jako já pěšky?“ zeptala jsem se.

„Jak hlupák jsem stepoval na vrátnici a doprošoval se těch, co jezdí autem. Nakonec mě přibral náš strojník. Od něj jsem ovšem musel pěšky.“

Strojník bydlí ve vedlejší ulici. Tak to můj manžel dopadl mnohem lépe, než já. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že ho proto pošlu do supermarketu na nákup. Když jsem ale viděla jeho kyselý obličej, zvítězily ony topinky. U nich se má dcera rozplakala. Jen chvilku jsem si myslela, že za to může naše skromná krmě.

„Představte si, že musím do Brna na obhajobu bakalářského titulu s rouškou!“ vzlykla.

Dobře jsem věděla, jak se do Brna těší. Nikoli však na samotnou zkoušku. Nikolka si ale nechala šít u švadleny pro tuto příležitost velmi krásné šaty, v kterých se chtěla předvést. I její spolužačky se chtěly předvést v nových róbách.

„A já tam budu s náhubkem.“

„No tak, to snad budete mít všichni. Nosíš to tak dlouho, tak to ještě přežiješ,“ konejšila jsem dceru.

„Právě, že ne. Vedení nařídilo jen nám ze Severomoravského kraje roušky a ostatní je mít prý nemusí. A z naší třídy jsem od nás jen já samotná. Vždyť ta rouška mi úplně zkazí dojem ze šatů.“

Nikola solila topinky slzami a já se ji snažila uklidnit.

„A navíc mi přes tu roušku budou hůř rozumět.“

„Jako by ta zatracená nemoc nebyla i jinde,“ bouchl do stolu můj muž. Ve stejnou chvíli se z rozhlasu ozvala zpráva o nových ohniscích nákazy.

„Nebul. Vidíš, možná, že než tam pojedeš, budou muset roušky nosit i ostatní,“ řekla jsem a málem bych si za svou poznámku nafackovala. To bych si rozhodně nepřála. Stále věřím, že přijdou příznivější zprávy, i když se tak zatím neděje. Myslím, že toho zlého bylo už dost.

O pár dní později má dcera odcestovala do Brna. Chvíli se nám sice snažila namluvit, že se bez vysokoškolského titulu obejde. Tvrdila, že na zkoušku nepojede a tři roky studia hodí za hlavu. Nakonec ale dostala rozum a vyzbrojená rouškou, kterou jí švadlena na rychlo spíchla ze stejné látky, jako jí ušila šaty, odjela a titul obhájila. Nyní máme doma mladou bakalářku a od září zaútočí má dcera na titul inženýrský. Celá rodina doufá, že tento titul bude skládat pouze s úsměvem na tváři a roušky budou dávno minulostí.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete