Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Čas malinČas malin Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 16.08. 2017
Dnes má svátek Jáchym
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Ježibaba z perníkové chaloupky

15. 08. 2010 | Vaše příběhy

Zdravím vás, chytré ženy, dnes jsem si pro vás připravila pohádku o perníkové chaloupce tak trochu jinak. Je spíš pro vaše děti, hlavně pro ty, co se zlé ježibaby bojí. Protože tomu tak tady nebude. Doufám, že se vám bude líbit. Psala jsem ji asi dvě hodiny. Tak neváhejte, začněte číst. 

Perníková chaloupka je mým domovem už od dětství. Vyrůstala jsem tu se svou maminkou a tatínkem. Ti už bohužel ale zemřeli. A tak tu bydlím pouze s mým kocourkem a občas se sem zatoulá nějaké zvířátko. Mám tu sice hodně dobrého perníčku a čistý vzdoušek, ale jsem uprostřed hlubokého lesa, a tak jsem tu pořád sama. Přiznávám, že jsem už i docela hodně stará a pěkná také moc zrovna nejsem. Mně to sice nevadí, za ty léta jsem si už zvykla na můj vzhled. Ale pořád si dávám za vinu, že se mě všichni bojí, a proto za mnou nikdo nechodí. Vůbec si nemám s kým povídat. Chybí mi ta společnost, ale můj domov se mi opouštět nechce. Kocour už také začal lenošit, a má proč, je už též hodně starý. Jak se zdá, tak se můj život asi už nezmění.

   Jednoho dne, který vypadal ze začátku jako můj každý den, jsem něco ale najednou uslyšela. Zpočátku mi to moc divné nepřišlo. Myslela jsem, že se sem zase zatoulala srnka. Ale ty zvuky nepřestávaly. Náhle jsem si uvědomila, že takhle podobně zní loupání perníčku, když si ho dávám k snídani. Byla jsem tak šťastná, jelikož mne napadlo, že se sem konečně někdo odvážil za mnou přijít. Proto jsem se rychle trošku upravila, aby mi ten člověk neutekl hned, co mne uvidí, a vyšla jsem z mé útulné perníkové chaloupky. Opět jsem nechtěla, aby se ten, kdo tu je, vylekal, a tak se uhlazeným, ale už mám skřípavým starým hlasem ptám: Kdo mi to tady loupe perníček? Ozvala se pouze jen slabá odezva: To nic, to je jen větříček. Řeknu vám, že jsem docela zklamaná, jelikož jsem se tak nadchla, že tu někdo je. Hodně mě to mrzí. Poté jsem shrbeně zase vešla zpět do mé chaloupky a celý den jsem se musela starat o kocoura, který je nemocný. Rychle to ale uteklo. Je už večer. Jsem strašně unavená, tudíž si jdu lehnout do mé měkoučké postele a během chvilky usínám.

   Dnes je tak nádherné ráno. Moc krásně jsem se vyspala. kocour už je také zdravý. zdá se, že je všechno v pořádku. Rozhodla jsem se, že se pustím do úklidu. Jenže jsem něco zase uslyšela. Divím se, co to je: Zdá se mi to, anebo už mi zase někdo loupe perníček? Tentokrát jsem ale docela byla naštvaná. Jestli si někdo ze mě dělá legraci, tak ať si mě nepřeje! Už takhle jsem s mou citovou stránkou jako v tornádu. Mě to ale nedá, ta samota mi ta tohle nestojí. A proto opět vylézám z chaloupky a ptám se: "Kdo mi to tady loupe můj perníček?" Zase se ozvalo: To je jen větříček. Tentokrát tomu tak jenže nebylo. Uviděla jsem totiž malou holčičku a chlapečka. Chtěla jsem je pozvat dál, jakmile mě ale ty děti spatřily, daly se na útěk. Chápu, že se mne asi bojí, ale nechtěla jsem je posílat na cestu samotné tím hlubokým lesem. A tak jsem pelášila, co mi nohy stačily a pokoušela jsem se je zastavit.

   Už vás mám. Pojďte se mnou do chaloupky. Dám vám tolik perníčku, kolik si jen budete přát. Jen pojďte dál.

   Povím vám, že mě strašně mrzí, že nemám žádné postele navíc. Mám jen tu svou. A proto jsem se musela rozhodnout. Udělám vám místo v takové kleci. Nabídla jsem tomu chlapci, jménem Jeníček, aby se tam uvelebil a odpočinul si. Já že zatím vyzkouším ten starý zámek. Co kdyby se večer bály, že je nějací loupežníci unesou, tady se  nedá na nic spoléhat. Stala se jenže velká nehoda. klíč se mi zlomil v zámku. Nejhorší na tom bylo, že Jeníček zůstal uvnitř. pokoušela jsem se to ještě několikrát otevřít, ale prostě to nešlo.

   Ta dívenka, jménem Mařenka, začala plakat. Já jsem s tím ale nemohla nic udělat. Jenom jsem mohla doufat, že to za pár dní nějak půjde otevřít. Mezitím jsem Mařenku požádala, dá se říct, že jsem ji to i nakázala, jestli by uklízela a vařila. Nohy už mi  totiž moc neslouží, bůhví jak dlouho bych to dělala. A proto jsem ráda, že tu mám nějakou šikovnou pomocnici. Aspoň ji při té práci ten čas rychle uteče. A tak Jeníčkovi několikrát denně dáváme dírkou do klícky spoustu dobrého jídla. Nechci totiž, aby tady nějak výrazně zhubl. Tak ho každý den radši ještě kontroluji, aby hezky přibíral a nehubl. Co kdyby přišli najednou rodiče a uviděli by ho tak hubeného. To bych se musela hanbou propadnout.

   Už jsou tu deset dní. Jak jsem předpokládala, tak se zámek, tím stářím, a jak do něj Jeníček bouchal, ulomil. Uvědomila jsem si, že se o ně rodiče už musí hodně bát, proto je chci hned poslat domů. Ještě bych jim chtěla ale ukázat mé tajemství, jak se správně peče chleba, aby si ho mohly doma udělat. moc by si to zasloužily. Dělaly mi tu krásnou společnost. A ještě tu Mařenka každý den uklízela a vařila. Mám tu teď díky ní tak krásné čisto. Alespoň, že za tohle se už nemusím stydět. Mařence jsem strašně hodně vděčná. Jeníčkovi taktéž, ten to tu také musel se mnou, starou babou, vydržet. Dokonce se vám přiznám, že jsem ztloustla o celých pět kilogramů.

   Ale teď už to mé tajemství chleba. Volám na děti, aby sem šly, že jim ukáži, jak se peče vynikající chléb. Nemám ale těsto, a děti už se moc těší domů. Nemůžu je déle zdržovat. Proto jim ukáži pouze, jak se správně strká do pece, jelikož to nikdo, jako já, neumí. Povídám jim, ať si vylezou na tu lopatu, že jim to předvedu. Ty děti mne ale rychle odbyly: Ale babičko, my nevíme, jak se na tu lopatu leze. Uvědomila jsem si, že jsou to přece jen malé děti, že jsou ještě hodně nezkušené. Proto jsem na tu lopatu vylezla raději sama, nu, vlastně jsem se na ni vyškrábala. Ale najednou mě děti strčily do pece a zavřely ji.

   Já jsem tak pitomá. Proč jsem v té peci jenom zatápěla. Co jsem jim udělala.

   Už jen pouze vidím, jak na sebe volají a rychle utíkají pryč. Od té doby jsem je už neviděla.

   Tak ten můj život se společností rychle skončil. Měla jsem pocit, jako kdyby ze mě udělaly zlou ježibabu. A tak jsem už i ale zůstala. 


Autor:Kassovy
Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10


Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
je mi té ježibaby líto...Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Hezké.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles